"Velká Běta"

„Velká Běta“ Motto: To, že něco jasně vidíme před sebou ještě neznamená,

                                             že se nám to důležitější neodehrává za zády.

 

 

Arnošt Rohan byl známá žižkovská figurka, které nikdo z galerky neřekl jinak než „Arnoštek“. Jeho podvodnická kariéra skončila po tom, co obral pár venkovanů s legendou, že je z přízně knížete Rohana a odseděl si za to šest měsíců na Pankráci. Usoudil, že s kartami to umí mnohem lépe a začal vymetat všechna místa, kde v té době jela „valcha“.

Docela se mu dařilo a byl by ve svém malém bytečku na pavlači starého činžáku celkem spokojený, kdyby do toho nepřišla válka. Jako svobodný se chtěl za každou cenu vyhnout totálnímu nasazení a tak se dal dohromady s dívčinou lehčích mravů a vystrojil veselku.

„Totaleinsatz“ ho sice minul, ale brzké otcovství už ne. Narodila se jim krásná holčička a dostala jméno Alžběta.

Starosti se začaly hrnout ze všech stran. Na karban už nezbývalo tolik času, takže bída klepala na dveře. Mamince se také moc hnízdit nechtělo a sotva odkojila, nechala dítě Arnoštkovi na krku a zmizela neznámo kam.

Ke cti Arnoštkovi nutno přiznat, že se staral jak uměl a zbytek zastala hodná sousedka Zvoníčková. Je pravda, že jeho názor na výchovu byl mírně řečeno alternativní a tak první Bětuščinou hračkou byly „čertovy obrázky“ a první obrázkovou knížkou „plátýnko“.

V první třídě už ovládala lépe pravidla mariáše než malou násobilku, a když byla hodná, bral jí tatínek sebou a ona mu při dětském skotačení okolo stolu smluvenými gesty ukazovala co má kdo v ruce.

 

Když přišla puberta, Bětka rostla a rostla, až byla o hlavu větší než všichni její vrstevníci. Měla skoro dva metry a bezmála osmdesát kilo. Paní Zvoníčková jen kroutila hlavou.

„Po kom ty holka vlastně seš. Táta je jak dvakrát přeložené nic a máma taky sotva přes psa zahlédla tramvaj“.

Inu pravda je taková, že matka je vždy jistá.

Po skončení školy Arnoštek rozhodl, že se vyučí na kuchařku. Aspoň nebude mít nikdy hlad.

Bětušce se práce líbila, ale karban měla také hluboko pod kůží. Nastoupila do známé jídelny „U Rozvařilů“, a protože měla síly za dva chlapy, tak si jí každý považoval.Výplata byla malá, ale ona si nestěžovala. Po šichtě se převlékla a vyrazila na „velkou ránu“.

Mezi karbaníky už měla patřičný respekt. Ti co zrovna neměli svůj den, hned vstávali od stolu jen jak jí spatřili. Ať to bylo „Na ohradě“ ve věži, „U vladaře“, nebo třeba „Na hřebenkách“, všude byla „velká Běta“ vážená persóna.

To jen jednou si jakýsi Pepíček Cifra dovolil nemístnou legrácku. Asi to bylo tím, že mu zrovna šla karta, nebo vypitou kmínkou, ale povídá.

„Pánové pozor na vlny, velká Běta se nám tu vylodila“.

Facka, kterou vzápětí dostal, mu rázem ustlala na zaprášeném koberci a když mu po chvíli přestalo pískat v uších a neviděl rozmazaně, seděla Běta na jeho židli a jen utrousila.

„Pro tebe vždycinky jen paní Rohanová holomku“.

Otočila se ke stolu, hodila jeho karty do talónu a povídá.

„Tak snad začnem pánové, ne?“

 

Pražská „valcha“ měla všeobjímající náruč. Střídaly se tu figurky jak na divadle. Od malých podvodníčků, našinců z venkova, až po ministerské úředníky bez ohledu na to, jaký byl režim zrovna u moci.

Arnoštek spočinul v pánu, když bylo Bětě čtyřicet, a tak zůstala úplně sama. Ne, že by se o ní nikdo nezajímal, ale všechny známosti brzy skončily, když pánové zjistili, že Běta tráví večery raději někde jinde.

 

V té době se začal bourat starý Žižkov, a když došlo i na dům, kde celý život bydlela, překvapila úředníky a odmítla garsonku na sídlišti s tím, že si koupila domek za Prahou.

Nebylo sice žádným tajemstvím, že jezdí o víkendech, když má volno, do Černošic, ale tam jezdil na výlety kde kdo, takže to nikoho nepřekvapilo. Co však nikdo netušil, že ten domeček je právě tam, a že je to vila po továrníkovi Taubrovi s hektarovým pozemkem a třiceti místnostmi. Domovníka jí tam dělal starý „pingl“ pan Vížek, který už nemohl na nohy a byl rád, že má kde bydlet. Ministerští úředníci spláceli své dluhy s karet výjezdními doložkami, a tak Běta každý rok trávila dovolenou ve Francii, kterou si zamilovala.

 

No a pak přišla revoluce. Bětě bylo přes padesát a řekla si, že už toho bylo dost. Dala po třiceti letech výpověď v práci a rozhodla se prodat všechny své hmotné statky.

A že měla kuchařinka co nabídnout. Seznam čítal dvanáct nemovitostí, jejich hodnota se blížila státnímu rozpočtu menší rozvojové země.

Poslední na řadě byla vila v Černošicích.

Starý pan Vížek jen naříkal.

„Kam já se jen poděju, Bětuško, vždyť já nic nemám“.

„Nebojte se dědo já s vámi počítám. Koupila jsem penzion na pobřeží v Antibes, takže si můžete na stará kolena prohřívat klouby na pláži. Zasloužil jste si to a pokoj už máte přichystaný“.

 

Další věrohodné zprávy už o Bětě nejsou, jen mezi pražskými karbaníky koluje legenda, že na francouzské riviéře je místo, kde se hraje o velké prachy a dokonce se tam prý i domluvíte česky.

Ale co je na tom pravdy .......