Pes, o kterém nikdo nikdy neslyšel

Nikdo neví odkud přišel, ani jak se jmenoval. Prostě tu jednoho dne byl. Zrovna jsme si pochutnávali na pečeném selátku, které jsme ukradli opilému řezníkovi Frantovi Mastnému. V naší vesnici pijí všichni. Je to nařízeno vyhláškou číslo 666. Ze začátku chodili pravidelně kontroly a běda tomu, kdo nenadýchal. Dvacet ran bičem, a když se to opakovalo, přidali dalších dvacet. Děti do osmnácti let měly výjimku. Posledních pár let už kontroly nebyly tak časté, protože jsme si na chlast docela zvykli. Žádný z nás si nepamatuje, proč vlastně ona vyhláška vstoupila v platnost. Šeptá se, že je to proto, aby nás lépe udrželi pod kontrolou. Kdysi se prý lid začal bouřit, a tak naší mazaní politikové přišli s takovýmto nápadem. Dobré na tom bylo, že po celé zemi byl alkohol zadarmo.
No každopádně zrovna když jsme si pochutnávali na vynikající pečínce, vynořil se z lesa, lehl si k mým nohám a dělal na nás psí oči. Měli jsme už s Jardou každý po pátém pivu, a tak jsme se s ním rozdělili. Protože byl celý černý, začali jsme mu říkat Bubák. Po dalších pěti škopcích se mi začaly klížit oči. Jaryn už poctivě zařezával na vedlejším lehátku. Měl velký dům s velkou zahradou, a když mu umřeli rodiče, nastěhoval jsem se k němu. Moji rodiče se uchlastali o něco dřív a samotnému se mi v mém domě bydlet nechtělo. Zavedení vyhlášky totiž, mimo jiné, způsobilo, že se rapidně snížila populace. Takže najednou bylo všude plno volných obydlí, která nikomu nepatřila a nikdo o ně neměl zájem. Každý si tak mohl vybrat, kde chce bydlet.
Když jsem se ráno vzbudil, bylo pryč jak selátko, tak i Bubák. Bylo mi to celkem jedno, můžeme si koupit selat kolik chceme. Pijeme totiž s Jardou první ligu, za což nám vláda vyplácí zvláštní nadprémie. Jenomže peníze není za co moc utrácet, chlast i bydlení je zadarmo a auta už se vlastně přestala vyrábět, protože sotva si někdo jedno koupil, hned se v něm vyboural. Pár let měli žně opraváři aut, ale za nějaký čas je to přestalo bavit, a tak se všichni domluvili, že auta zruší. Byla to tehdy velká událost, všichni dělníci utíkali z fabrik a celá země jásala. Všechno tedy začali zase rozvážet koně, protože na ty se vyhláška nevztahovala. Jenomže máme občas roupy, a tak něco šmajzneme. Lépe to potom chutná.
Tenhle Jardův dům má výhodu v tom, že má obrovský sklep, v kterém je pořád chladno. Loni jsme dostali mega bonus za obzvlášť vysoké promile v podobě dvou vozů plných piv. Na jednom byly bečky a na druhém lahváče. Tři dny jsme to i s vozkama skládali. Zvláštní je, že o tom mega bonusu moc lidí neví. A přitom se stačí zaregistrovat a dva týdny v kuse si udržovat dvě a půl promile. Nevýhoda je, že k vám pošlou dvě osoby, které nám dávali třikrát denně dýchnout. K nám tehdy přišli dvě pohledné slečny, a tak slovo dalo slovo a měli jsme to i se sexem.
Takže když jsem se vzbudil, dostal jsem ukrutnou žízeň. Po dvou chlazených dvanáctkách mi bylo zase dobře a přemýšlel jsem, co by se dalo kde ukrást. Vždycky když přemýšlím, musím u toho chodit. Jak jsem si tak rázoval po zahradě, zahlédl jsem v dálce černého psa. Vybavil se mi včerejší den a psí oči.
„Jardo podívej, to je Bubák!“ ukázal jsem směrem k lesu.
Můj nechutně střízlivý kamarád svižně vstal a zaostřil tím směrem.
„Půjdeme za ním, třeba nás zavede někam, kde se dá něco čórnout.“
„Dobrej nápad. Jdeme“ zavelel Jaryn a mazali jsme, ať neztratíme Bubáka z očí.
Ten nabral přímý směr do řeznictví. Za okamžik z něj v naprosté pohodě vyšel s tlamou plnou salámů. Opatrně jsme se za ním plížili. Naštěstí jsme se nemuseli bát, že by zavětřil náš lidský pach. Smrdíme totiž oba jako koně. Při pravidelném pití není na hygienu čas.
Pronásledovali jsme Bubáka k lesu, a potom dál lesem až jsme zahlédli jakési podivné obydlí. Náš otupený pud sebezáchovy se na nás vykašlal, takže jsme se bezostyšně vydali rovnou k příbytku. Vůbec nám nedošlo, že když je všude tolik volných domů, proč si někdo staví něco takového uprostřed lesa.
„Co tady chcete?!“ zaburácel za námi silný hlas.
„Tady nemáte co pohledávat!“ zahřměl další hlas.
Postupně nás obklopil hlouček asi dvaceti lidí různého pohlaví a věku. A v tom nám to došlo: ‚VŠICHNI JSOU STŘÍZLIVÍ.‘ Pomalu jsem začal propadat zděšení.
„Máte dvě možnosti“ ozval se hlas patřící urostlému muži s vlasy spadajícími až po ramena, „buď tady s námi zůstanete, nebo zmizíte a už se tady nikdy neukážete. Jestli vás ještě někdy uvidíme, žádné možnosti mít nebudete.“
Muž ještě mluvil, ale my už pádili, co nám opilecké tělo dovolilo. Když jsme se druhý den vzbudili po těžké kocovině, ani jeden z nás si nebyl jistý, jestli se nám to celé jenom nezdálo. Nebylo nám přitom vůbec divné, že jsme oba měli stejný sen. Nebo spíš noční můru.