Nešlapejte po stínech!

 

 

 

 

"Heleďte, nekružte mi tady ve snu pořád jako anděl – jo!

Anebo počkejte, vás odněkud znám. Ano už vím. To bylo tenkrát v předjaří na peróně nádraží. Stál jsem tam se svým stínem vedle vás. Pamatujete?

Můj stín se k vašemu mihotavě rýsoval, až jej protáhnul! A vy? Uhnula rezervovaně stranou. Já dělal, že jakoby nic. A ostatně. Stejně jste skrze mě prohlédla, jak za čirým sklem.  Berete vůbec na zřetel a vědomí, že naše stíny se daly pojednou do řeči?"

 

 

„ Jejda. Promiňte prosím, nechtěl jsem se vás dotknout!“ omluvně hlesnul můj stín a v zápětí dodal.

„To abyste si nemyslela, že to byl záměr a chtěl se protnout úmyslně!

„No, nic se nestalo!“ prohodil váš stín a ledabyle doplnil.

„Vy se vrháte na zem životem takhle sám samotinký už dlouho?“

„Hm.  V singlu obrysem už téměř…. No téměř, no zkrátka nějaká ta léta.“

Však když zaregistroval, že její stín se nenápadně přesunul zvídavě k němu, překotně dodal.

„Víte, můj pán a já si spolu vystačíme. A vlastně ani nikoho nepotřebujeme! Aby si on začal hledat novou partnerku do života a nedej Bože, se k tomu ještě zamiloval? Ne, ne! To nemáme zájem. Naštěstí není ani čas, víte?“

„Opravdu?“ odpověděl její stín… a dotčeně ukročil stranou na své původní místo.

„Tak to moje paní, tedy už nemá čas ani zájem vůbec! A strašně, opravdu strašně si zakládá na osobní svobodě. Takže víte co. I my si vystačíme úplně sami! Mhm, opravdu. Kdo taky má dnes čas? A nebylo by to ani její dobrou vizitkou, kdyby jej měla. A taky nač se zavazovat, tolerovat se, ustupovat si, věčně se o ničem dohadovat a přizpůsobovat?“

„Tak, tak.“ trochu zmateně přikyvoval můj stín a pojednou změnil rétoriku.

„Víte, můj pán má citu jinak přehršle a někdy ho v srdci tíží jako kámen. Vidíte, já to poznám… jako teď! No prosím, jen se na něho podívejte! Na to nemehlo, jak tu jen tak stojí – pesimista. Nevidí a nevěří, že by tu ‚svoji‘ mohl ještě vůbec někdy potkat. Mohla by to být klidně vedle něho stojící vaše paní, která dle vašeho formátu, bude jistě spořádaná a charakterní. No je to idiot a moula! Co si tady budeme nalhávat a namlouvat o mužích. Jsou vesměs ješitní a nejraději slyší jen slova obdivu k svoji osobě. Jak jsou přece jedineční a blá… blá.  A taky myslí jen nato jediné – no, zkrátka nato, na co žena nemyslí jedině!“

 

Zamyšleně jsem stál vedle vás, paní. Pohoršen naslouchal, jak si můj stín s tím vašim notují a můj, o mne tak nepěkně smýšlí. Ještě to roztrušuje kdejakým neznámým stínům okolo! Vy jste se zachovávala rezervovaně, ale neušel mi váš náznak roztěkaného pohledu.

 

Na peróně přibývalo cestujících. Obavou možného nešťastného přišlápnutí (aby můj stín nedošel újmy) jsem ustoupil a přilípl si stín na stěnu budovy. Dál po očku sledoval její zmatenou tvář. Letmo jen zavadila o můj zvídavý pohled. Konečně se pohnula! Její stín se rozběhl po zdi budovy k mému a jen tak-tak, do něho nevrazil! Neposedně se protáhl, až se konečně zaostřil do ladného ženského tvaru. Svůdně a uspokojením si stínka rukama načechrala svoje mikádo a opět spustila.

 

„Abych i já stíne, řekla také po pravdě. Tak já to s mojí paní také nemám žádný med! Posledně – tuhle předevčírem, se taky svěřovala kamarádce, jak už je z toho svého životního osudu rozladěná. Že prý. „Copak toho tolik od pitomého života chci? Chci přece jen najít úplně obyčejného normálního chlapa. Zdravého, charakterního, kutila, hezkého, vysoce postaveného, sympatického, bohatého inteligenta vysoké postavy. Jo. A taky může být klukovsky milým rošťáčkem!“

„Jen co se nakonec s kamarádkou rozloučila, a já, její stínka s ní vyplula ven na ulici, tak jsem si jí pěkně podala!“ stínka udělala dramatickou pomlku a povzdychla si.

„Řekla jsem jí to pěkně bez obalu! Co si vlastně o sobě myslíš? A řekni mi, má zlatá, co ty si schopna sama vložit do tvé „skromné“ představy o ideálním partnerovi? Jakými kladnými vlastnostmi a možným vkladem oplýváš ty, děvenko? Čím ryzým přispěješ do případně možného vztahu – tedy kromě tvé omalované tvářičky, polívky z pytlíku, středním vzděláním a prémiového klínu? Co myslíte, stíne, že udělala? Pohrdavě pohodila hlavou. Pozvedla nosánek do oblak a urazila se.“ Stínka mávla rezignovaně rukou a plačtivě pokračovala.

„Copak takhle se řeší případné partnerství a citový vztah? Jen aby mě namíchla a zbavila se mne, tak přešla na protější chodník ulice, kde byla restaurace s předzahrádkou a… usedla tam pod slunečník. Začetla se vítězoslavně do bulvárních novin určených pro ty – no pro ty, kterým ten smysl obsahu, jaksi mírou vkusu nedochází!“

„Ach jo!“ povzdychl si s dojetím můj stín. „Je smutné, že námi tolik opovrhují.“

„To byste taky viděl, jak mými radami ona pohrdá. Nerada naslouchá svému vnitřnímu hlasu – hm, tak tomu tedy věřím! Příjemným sebelžím se lépe naslouchá. Vymýšlí si umělá šidítka, která jí náhradou polykají volný čas - aby nebyl.  Sebelží si. Jak je někomu i něčemu užitečná, nenahraditelná. Obětuje ‚dobrácky‘ svůj osobní život odrostlým dětem i za cenu, že velkoryse přehlíží jak je zneužívanou. Cha, prohlašuje prosím vás, kdyby jen na vztah našla trochu času… Hm, ale jen pro svůj ideál, pod který se nikdy nesníží. A tak nastávají průběžné chvíle její deprese, střídající se s pofiderní hrdostí.“

Stínka zavzlykala a já v údivu hleděl, jak na zdi v obrysu její hlavy vyvstala mokrá stružka. Stínky paže se prodloužila až k samé její paní a hbitě zalovila v kapse jejího pláště, odkud vytáhla kapesník. Utřela si oči, nosánek, a kapesník stejně hbitě vrátila nazpět. Zvídavě hledím na vedle stojící ženu. Stále tím svým nepřítomným pohledem hleděla kamsi přes koleje za přikrčené sklady, které stály podél kolejí.

 

V zatáčce před nádražím zahoukal vlak a udýchaně se blížil do stanice!

Hlas z amplionu vše vrátil do všední reality. Oznamoval, že právě přijel osobní vlak z Chomutova, který dál pokračuje ve směru Ústí nad Labem a Liberce. Žena se zvolna vydala ke krajní zóně nástupiště. Její stínka po zdi budovy chvíli zmateně přešlapovala – váhala. A snad cosi chtěla ještě říci? Snad se zeptat, jestli můj stín a já pojedeme s nimi. Nebo zdali se ještě někdy uvidíme?

Vlak zabrzdil a ozval se ryčný zvuk skřípějících kol. Žena si prsty ucpala uši, dokud vlak nezastavil.

„Snad někdy opět nashledanou!“ formálně a rádoby směle, jsem ženu na poslední chvíli oslovil.

Ona se jen v chůzi pootočila. Rozpačitým pohledem si mne odměřila od hlavy až k patě! Vlastně ve skutečnosti ani nevím, zdali v těch míjejících vteřinách, by vůbec něco řekla. Ale vím, a to zcela jistě, že si ten svůj „důvěrný“ stín vzala sebou a zmizeli spolu ve dveřích vagonu. Vlak se dal do pohybu a mě se stínem, zanechal opuštěné stát na peróně.

Svůj stín jsem cítil tlačit v zádech a věděl jsem, že mě zatraceně upřeně pozoruje. A já se (pro jistotu nebo snad z trucu) ani raději neotočil. Však já vím, jak by na mě dělal dlouhý nos. Nemám chuť ani čas. Nebudu stále poslouchat ty jeho věčné výtky a rady do života. A….

 

 „Už je tady! Konečně přijel i můj vlak!“ ulevil jsem si s uspokojením, když se opět rozezvučel chraplavý amplion a vlak se hrnul do stanice. Vyčkal jsem, až vlak zastaví. Vydal se ke dveřím s tím, že pitvořící se stín splyne se mnou.

Už jistým, že se mi usadil v zátylku, jsem alibisticky zasykl.

„No já vím! Hele, smažme to  - jo? Snad někdy příště. Nebylo na seznamování dostatek času. K tomu ona nebyla ani můj typ – a já, určitě ani její, víš?  K tomu ještě ten její indiskrétní upovídaný stín. Tak to mi tedy povídej! Jen tobě se snad mohl líbit, protože nejsi o mnoho lepším.“

 

 Pohodlně sedím prázdného kupé v čalounu rudého plyše. Hrudím mě projel povzdech. To zcela určitě ten můj zpropadený uvelebený stín vzdychá nad mým alibismem.

„Jsem to já ale zbabělec!“ ulevil jsem si, tak nějak upřímně. Ale po chvíli své sebelítosti, jsem začal zvolna procházet duševní normalizací. Nabýval jsem dobré nálady a sebevědomého přesvědčení, že jsem byl vlastně pouze a jen obezřetným. Vždyť slýcháme denně v médiích a zpoza každého rohu ulice, jaká je to dnes doba. Lháři a podvodníci, se rozrůstají geometrickou řadou jen díky naší nepozornosti a bezmezné důvěřivosti. Je globální éra individualismu! Každý se má především starat sám o sebe… nečekat na někoho, na něco. I kdyby. Za vše taky může můj pech a zpropadený určující osud. To je přece jasné!

Požaloval jsem si a nakojil si své ego. Pravidelný klapot kolejí mě naplňoval duševní rovnováhou a uspával. Zaplavovala mě periodická vlna nezdolného optimismu a odvážný byl, jak hrdinný Odysseu. Sním o statečné plavbě, na moři volného času k životní  pevnině. Mám ještě mladý vítr v plachtách.

„Slunce na obzoru svítí jenom pro mne. Já to vím! Nevlastní žádné pochybnosti… a svůj žádný stín.“