Chodník

Chodník

Strohá policejní kancelář.
Na jedné stěně nějaký abstraktní obraz. Na druhé oproti nástěnné hodiny.
Jeden stůl a na něm monitor,klávesnice a myš.
Na jedné straně té, kde je monitor sedí mladí policejní vyšetřovatel.
Na té druhé starý pán.
Přišel o berlích,kterým pomáhal svým nohou přesouvat se. Když přišel na policejní vyšetřovnu, těžce dosedl do nabídnuté židle. Berle opřel o roh stolu.Jedna sklouzla z hrany stolu a s rachotem padla na prázdnou podlahu.
Vyšetřovatel se pohotově k ní sehnul. Opřel ji k té druhé. Starý pán s povzdechem na znak vděku kývl hlavou.
Vyšetřovateli bylo starého pána líto.
“Tak pane Ponc, co byste řekl k celému incidentu ?”
Pán Ponc se podíval na vyšetřovatele. Zamyslel se a promluvil.
“Víte pane důstojníku, je mi pět a sedmdesát let. V životě jsem toho zažil hodně. Mám spoustu různých nemocí a taky jsem už nějaký ten pátek v důchodě. A k tomu ty nohy.”
Ukázal na berle.
“Mým jediným pohybem je každodenná procházka do praku. Udržuje mě v kondici.
V parku si na chvíly sednu na lavičku..A pak se zase vracím domů.
Za našich časů…”

Starý pán myslel ty časy před sametovou revolucí. Kdy jsme žili ještě v Československu. Tehdy kdy nám vládla jedna všemocná komunistická strana, která nejlépe věděla co je dobré pro lidi.

“Za našich časů chodníky sloužili výhradně chodcům. Nebáli Jste se na něm zastavit uprostřed a hodit řeč se sousedem a přitom Jste odpověděli kolemdoucím nebo dětem vracejícím se ze školy na pozdrav. žilo se tak nějak družněji. Áno i tenkrát jezdili po chodníku tříkolky a koloběžky s malými dětmi. Větší a dospělí jezdili zásadně po ulici. Bylo nepředstavitelné, aby někdo jezdil po chodníku.

Po sametové se všechno změnilo. Ze Západu k nám přišli cizáci. Prí abychom byly světový, tak nás učili angličtinu a přinášeli nám ten dávno námi očekávaný konzumní způsob života. Ten zahrnoval i zvyk jezdit po chodnících. Z výstřednosti, kterou začali napodobovat děti se stal zvyk. Ze zvyku norma. ...”

Mladému policejnímu vyšetřovateli pohlédl na hodinky a řekl. “Promiňte, mohl byste prosím mluvit k věci ? ”

“Hned se k tomu dostanu.
Takže dnes se jezdí po chodnících na kolech, koloběžkách a takových těch …” Starý pán naznačil rukou čáru od sebe a k sobě.
“Myslíte skateboardy ?”
“Ano ty.

A ty jezdici vůbec na nás neberou ohledy. Používají nás jako kuželky, které objíždějí a někdy i povalí..”
“Přeháníte. Snad znáte nějaký případ, kdy cyklista srazil nějakého chodce ?”
“Ne to neznám. Ale nám těm starším nahánějí strach. Někdy si představuji, že do mě nějaký ten uličník vrazí.
Pro mě by to pak mělo fatální důsledky. Mám křehké kosti a nohy co mi už neslouží. Vždyť vidíte. A zlomená noha znamená přestat se pohybovat. Přestat se pohybovat znamená pro mě jistou smrt.

Zůstat doma, to samé.”
“Ale to Jste toho cyklistu nemusel udeřit holí.”
“Nemusel, ani jsem to nechtěl. Zkusil jsem to po dobrým a když mě míjel jako pokaždé, tak jsem zavolal na něj, že by neměl jezdit po chodníku.”
“A co on ?”
“Ignoroval mě.Že prí neměj strach dědo. A byl pryč. Udělal jsi ze mě kuželku ! …”
“Počkejte vše dám do protokolu.”

Mladí policejní vyšetřovatel začal vše zapisovat do počítače. Jak vyšetřovatel protokoloval výpoveď, tak ji předčítal starému pánovi nahlas. Strohý úřední jazyk zahrňující fakta a nikoliv emoce a stavy mysle, etiku.

“Pokračujte prosím.”
“Tak vždy když ně míjel, tak jsem jej na to upozorňoval opakovaně.”
“Víte kolikrát ?”
“Myslím tak tři nebo štyrikrát.”
“A co on na to ?”
“Co on ? Stále jezdil kolem mě bláznivej, každý den rychlej a riskantněji.
Měl jsem strach, že do mě skutečně vrazí…”
“A pak ?”
“Pak když jsem jej opět slyšel za sebou, tak jsem upažil levou berli. CHtěl jsem jej zastavit. Vyříkat si to s ním.” Starý pán naznačil rukou co udělal. “Bohužel bylo to tak nešťastně, že jsem se s ní trafil přímo mezi špice kola. No a kolo se zablokovalo a on přeletěl přes řídítka. Pak zůstal nehybně ležet na zemi. ...”

“Kdyby starý pán stihl dát ruku s berlí výše, ten mladík mu ji mohl odstrčit a starý pán by skončil, jak říkal sám, špatně. Na jeho místě by tady seděl onem mladík. Co by bylo se starým pánem, na to ani myslet. ” Pomyslel si mladý policejní vyšetřovatel. Starému pánovi ovšem tuto svou úvahu nesdělil. Namísto toho vše zaznamenal do zápisu.
“A to Jste nepomyslel na to, že jemu můžete ublížit ?”
“Né na to jsem nemyslel. Měl jsem strach a taky vztek, že je tak bezohledný. Chtěl jsem si s ním promluvit..”
“Chápu… Chcete ještě něco v této věci uvést ?”
“Ne, vlastně ano. Jednou mě vzal můj děda na jeden starodávný hřbitov. Na vstupní železné bráně byl takový nadpis ‘Co Jste vy, byly Jsme i my. Co jsme My, budete i vy.’ Dnešní mladí by měli pamatovat na to, že i oni budou jednou staří.”
“To nejsou fakta, to nemohu zapsat.”
“Aha Chápu ...”

Mladý policejní vyšetřovatel vše opět zapsal do počítače, sdělujíc starému pánovi co zapisuje. Protokol vytiskl a dal starému pánovi přečíst a podepsat.
“To je vše pane Ponc.”
“ Nebudu zatčený ?”
“Ne k zadržení není důvod.”
Mladý policejní vyšetřovatel vstal, podal starému pánovi berle a pomohl mu vstát. Starý pán, kývnutím hlavy poděkoval. Pak otevřel dveře a oba vyšli z místnosti.
Dveře se za nimi zavřeli.
Strohá policejní kancelář osirela.

Opět stejná strohá policejní kancelář.
Na jedné stěně abstraktní obraz. Na druhé nástěnné hodiny.
Uprostřed stůl s monitorem, klávesnicí a myší. Za jednou hranou stolu mladý policejní vyšetřovatel. Oproti na druhé straně sebevědomí mladý muž. Vykloubené rameno bylo fixováno obvazem a ruka spočívala v šátku přes krk.
“Pane Rodin, co by Jste nám chtěl sdělit k celému incidentu ?”
“No jel jsem po chodníku a v tom tam stál ten děda …”
“Proč Jste jel po chodníku a né po silnici ?”
“Po silnici mám strach jezdit. Víte řidiči jsou dnes hodně agresivní. Každý někam spěchá. A může mě smést. Tak raději jezdím po chodníku. Stejně tam dnes už nikdo nechodí.”
“Víte, že jezdit kolem po chodníku je zakázáno ?”
“Ano vim. Ale jak jsem řekl, po silnic je to hodně nebezpečné a chodníky jsou většinou prázdné.
I tenkrát jsem jel po chodníku. Všude bylo prázdno, pouze byl tam jeden takový zlostný dědek. Namísto toho aby se vyhnul kolu a udělal mi prostor, tak stále jenom nadával..”
“A na co nadával ?”
“Na vše.”
“Nebylo to proto, že Jste jej kolem ohrožoval ? Mohl mít prostě jenom z Vašeho kola strach, že je srazíte a on skončí v nemocnici.”
“ Já ohrožoval ? Mohl klidně jít po kraji a nezabírat celý chodník. Nebo měl zůstat doma. Auto taky uhnete.”
“Váš uhel pohledu. Jak k tomu incidentu došlo ?”
“Když jsem jel kolem něj, zvedal berli a zavadil o špice kola. To jej zablokovalo a já jsem přeletěl přes řidítka. Pak .. nevím. Probral jsem se až v sanitce.Ani nevím kdo tu sanitku zavolal.”
“To ten starý pán o kterého berlu Jste zavadil. Dal Vás do stabilizované polohy a zavolal záchranku. A ještě se postaral o Vaše kolo a informoval Vaše rodiče.”
“No to je hezké, ale neomlouvám jej z toho že půjde sedět a platit.”
“Na Vašem místě bych se v tom moc nehrabal. To by si prokurátor mohl všimnout, že Jste jel po chodníku a ohrožoval svoji jízdou lidi.
Kdyby se starému pánovi povedlo dát ruku trochu výš, mohl Jste na jeho místě sedět vy za ublížení na těle.”
“Já ? to né.”
“Ale ano, Jeho berli by Jste v té rychlosti musle odstrčit. On by upadl a skončil v nemocnici. Souzen by Jste byl vy.”
Zdálo se, že sebevědomému muži až teď došlo, že měl více měně štěstí.
“A co bude dále ?”
…

Mladý policejní vyšetřovatel zapsal výpověď. Dal jej přečíst mladému sebevědomému muži. Ten jej přečetl a podepsal.Spolu pak odešli. Dveře se zavřeli.
Strohá policejní kancelář osirela.

Jiná policejní kancelář.
Tahle nebyla tak strohá. Byl tam koberec, knihovna. Na stěnách visely diplomy a zarámované fotky. Ani stůl uprostřed místnosti nebyl osamocen. Připojoval se k němu dlouhý konferenční stůl s řadou židlí. Vypadalo to jako v kanceláří vedoucího. Za hlavním stolem seděl starší policejní důstojník. Na jedné židli za konferenčním stolem mladý policejní vyšetřovatel.
“Výborně Kaminský. Vaše první samostatné vyšetřování máte za sebou. I prokurátor je spokojený.”
“Áno pane kapitán děkuji. Ale co bude s tím starým pánem?.”
“Jenom žádné emoce. Jinak Vás to dostane a začnete se trápit. První příznak jak ukončit v kariéru v této práci.
Ten starý pán zřejmě dostane jednoroční podmínku. Uvidíme co soudce. Prokurátor mi řekl, že nebude navrhovat větší trest.”
“A co ten mladík ?”
“Co on ?”
“No jezdil po chodníku…”
“Aha. Jste snad dopravák ?”
“Ne, to nejsem.”
“Tak se nemíchejte do jejich práce.Kde není žalobce, není ani soudce.”
“Rozumím.”
“Tady máte další případ.” Podal mladému policejnímu vyšetřovateli popsaný kancelářský papír.
...


Starý pán jako každý den šel po chodníku směrem do parku. Pojednou se za ním v dálce objevilo na chodníku kolo. Mladík který jej řídil, když viděl starého pána zpomalil, sjel s chodníku na silnici a pokračoval dál. Když jej minul pozdravil
“Dobrý den.”
“Dobrý den.” Odpověděl starý pána ani se neotočil.
Po pár desítek metrů mladík s kolem opět vjel na chodník a pokračoval po něm dále v jízdě.