Zlaté ruce

Jednou jak tak jdu městem jsem potkal svého dávného spolužáka ze školy. Málem jsem jej nepoznal. Roky nás změnili. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se že spolu zajdeme na jedno do hospody, dle dnešního slangu pubu, a zavzpomínáme na staré časy.

Jak jsme tak seděli v hospodě, povídá mi známí.
“Vzpomínáš si na našeho společného učitele z materiálů Béra ?”
“Ano. Myslím, že ano. Nebyl to ten ukecaný, který ná povídal ty různé historky. A co sním?”
“Dodnes si pamatuji jednu z nich. Tu s tou orientální zakázkou.”
“No, je to hodně dávno. Nepamatuji si na ni. Můžeš mi ji připomenout ?”
“Ano.
Tak ta historka se začíná ze první republiky.
Jednou přišel do Československa do Karlových Varů jako lázeňský host nějaký šejk kdesi z Orientu. Lázně jej uchvátili.Kolonáda, lázeňský život a procházky v kočáře do okolí.
Na jedné takové vyjížďce si všiml do dáli svítící kopule nedávno postaveného pravoslavného kostela Petra a Pavla. Něco jestli si vzpomínáš jako chrám Vasila Blaženého v Moskvě…”

U tohoto názvu se mi v mysli vyjevilo mé dětství. Tehdy letělo heslo “Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.” A na povinné výchově na školách, kde jsme byly seznamování a zkoušeni s ruské kultury, tradic a reálií. Mauzoleum Lenina - Rudé náměstí v Moskvě - Kreml a chrám Vasile Blaženého.Ten chrám s obrovskými baňatými bizarními kopulemi, které připomínaly čepice vezírů s orientálních pohádek.
“Ano, pamatuji.”
“Tak ten šejk užasl na jeho svítivými zlatými kopulemi. Protože byl už dost starý, tak chtěl něco silného po sobě zanechat. Právě tyto koupele mu vnukli myšlenku postavit v blízkém městě mešitu s právě tak nádhernými kopulemi.
Když se dozvěděl, že je vytvořila česká firma, dal ji zakázku na vyrobení čtyř takových kopulí na svoji budoucí mešitu. A firma je skutečně vyrobila. Byly odeslání lodí do Hamburku a pak po moři do Orientu.
Uplynuly roky. První a druhá světová válka. Pak komunistický převrat a začátek budování světlých komunistických zítřků.
Strojní firma, která předtím vytvořila ty kopule, byla lidem vyvlastněna. A začali se v ní vyrábět mimo jiné i pěticípé rudé komunistické hvězdy.

Stalo se, že v Orientu v oblasti kde se nacházela mešita bylo silné zemětřesení. Zemětřesení poškodilo mešitu a dvě věže s kopulemi se zřítili a kopule byly zničeny. Starý šejk umřel a po něm i jeho následovník. Teď místním vládl nový šejk a ten se rozhodl mešitu obnovit. Jeho zástupci oslovili tenkrát už socialistický podnik, jestli by nevyrobil dvě nové pozlacené kopule. Pro tehdejší Československo to byly valuty navíc a nešlo to odmítnout.

Nastal ovšem problém. Nikdo nevěděl jak se takové zlaté kopule pro mešity vyrábí. V archivu našli materiály s technickými parametry. Místní inženýři dali hlavy do kupy a povedlo se jim vyrobit dvě požadované kopule. Jak se snažili, tak se snažili, kopule byl místo krásných zaoblených tvarů ve spojích hranaté. Nikdo z dělníků ani inženýrů nevěděl jak na to.
Naštěstí si hlavní inženýr vzpomněl na důchodce, kteří ještě pamatovali práci za první republiky. Zavolali je na výpomoc.
Oni přišli a nechali si přinést židle, kladívka a pivo. Posadili se kolem hranatých kopulí, začali klábosit, pít pivo a přitom ťukat kladívky do kopulí.
Nech je - povídá hlavní inženýr řediteli, když to viděl a chtěl zakročit. Oni vědí jak na to. A skutečně nechali jej dělat práci tak, jak byly zvyklí. Výsledek byl, že původní hranaté koule získali nádherní baňatý tvar. Zákazník z Orientu byl spokojený.”

Dávný spolužák se odmlčel.
“A pointa ?” Zeptal jsem se.
“Pointa je v tom, že dnešní uspěchaný, racionální svět nás nutí abychom v něm přežili, k velkému pracovnímu nasazení, vypětí a stresu. A zapomínáme žít. Ty dědci si sedli klábosili, popíjeli pivo a u toho pracovali…”
Mladá hezká číšnice nám zrovna přinesla další krýgle piva.
Nadzvedl jsem ten svůj a řekl
“Na zlaté české ruce !”
Bývalí spolužák zvedl taky krýgl a prohlásil :
“Na ně ! A na Béra, který nám tuto historku předal”.
Ťukli jsme si krýgly a pořádně jsme se napili.