Jak se poznávají hvězdy

A jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mělo zajímat, že jsem v jejich očích přezkou na opasku nějakého vymyšleného hrdiny? Že jen kvůli tomu patřím do souhvězdí, jež nese jeho jméno? Když se mi zachce, můžu si klidně popovídat s někým z oje Velkého vozu. Ostatně, my hvězdy už si ani nevzpomeneme, v kolika takových souhvězdích jsme dosud trčeli a stále trčíme. Ať se na nás dívali odkudkoliv a kdovíjak dlouho, pokaždé jsem to byl já. Stárnu a cestuji, ale jim všem je to jedno. Tak co je na tom tak zajímavého? Povídat si mohu s jakoukoliv hvězdou. Ať se vám to líbí, nebo ne.



Abyste mě ale pochopili správně, jen ať si v nás klidně vidí třeba velrybu, kompas, nebo i mikrovlnnou troubu. Jestli je pak pro ně svět a vesmír srozumitelnější, prosím. My hvězdy na ně všechny po očku hledíme a myslíme si své. A do toho nám zas vy nemluvte. Ať už máte chapadla, přísavky, vznášíte se či jste jen tak unášeni tekutinou, nebo chodíte po všelijakých končetinách. Prostě ať jste uzavřeni v jakékoliv formě, jste pro nás zajímaví. Pociťujeme pak cosi jako rodičovskou zodpovědnost, zvědavost, když toužíme zjistit, jak se vám daří.



A proto jako my zajímáme vás, když se pokoušíte odhalit, co že jsme to zač, tak i my vás sledujeme. Někdy trneme, jindy pláčeme, pak zas souhlasíme a mnohdy se prostě jen bavíme. Odpusťte nám to, ale někdy prostě nejde jinak. Vždyť některé pamětnice vás pozorují už celé miliardy let. Tomu už se dá říkat nadhled a odstup. Jsme pak spravedliví v našem úsudku, když jsme znova a znova svědky vaší nepoučitelnosti. Upřímně řečeno, už to začíná být nudné. Nebo nás přece jen ještě překvapíte?



---



“No nemám pravdu? Podívej se přece na ně. Zdá se, že už jsou v tom zas až po uši. Nebo se mýlím?” vyslala Alnilam otázku až k Mizaru, se kterým toho v poslední době napovídala nejvíc. Dlouhá chvíle se koneckonců nejlépe ukrátí s někým sympatickým. A hvězdy měly příležitost poznat, jak vypadá taková skutečně velmi dlouhá chvíle.



Vypravěč si na tomto místo dovolí poznamenat, že se pro srozumitelnost rozhodl nazývat dva hlavní protagonisty příběhu těmito pozemskými názvy. Nepředpokládá totiž, že yb jeho čtenáři pocházeli z jiného koutu vesmíru, než právě ze Země. I když kdoví.



“Vypadá to tak. Ale co. Už mě nudí. Bylo to zábavné, ale už jsou jak obehraná deska. Neposvítíme si raději zase na ty plazící se placky, co jsme zahlédli na planetě kolem Albirea? Že prý se od posledka až překvapivě vyvinuli,” šířil otráveně Mizar vesmírnou šeptandu a už stáčel svůj pohled tím směrem.



“Jen počkej. Podíváme se pořádně. Ještě jednou. Naposled. Třeba to bude zábava. Tak jako minule. I když ti to třeba nepřijde. Musíš se konečně naučit vidět humor i tam, kde na první pohled není. Třeba i v tragédii,” pronesla Alnilam poněkud profesorsky. Zřejmě však působivě, protože Mizar se beze slova vzdal svého zamýšleného cíle a stále s lehkou nedůvěrou zaostřil směrem ke třetí planetě obíhající kolem Slunce, které marně předstíralo, že si jejich zájmu ani v nejmenším nevšimlo. Nebylo to totiž poprvé. Už zase se muselo za obyvatele modré planety stydět.



“Tak vidíš. Jen si vzpomeň, co si o nás, o hvězdách, mysleli tenkrát poprvé, když zvedli hlavy k obloze. Jak jsme se málem potrhali smíchy. Na tu erupci nezapomenu! Nepopřeš tedy, že stojí za pozornost. Ta jejich věčná jistota je prostě k popukání,” připomínala Alnilam, co že to bylo na pozorování lidstva nejzábavnější.



A aby svého přítele přesvědčila, že opravdu nepůjde o promarněný čas, a ten si snad své vratké rozhodnutí ještě nerozmyslel, zavzpomínala krátce, s chutí a ráda ze středu Orionova opasku, čemu všemu se už na té tuctové planetě doposud nasmáli. Byla k tomu vhodná chvilka. Zaměřit hvězdné oko na takovou vzdálenost přece jen nějaký čas zabere.



---



“Představuji si, jak se lovci putující krajinou kolem tebe večer co večer scházejí a vyprávějí si všemožné příběhy. Asi bys jim řádně ožehl ty jejich zarostlé tváře,” zasmála se při první vzpomínce Alnilam.



“To by bylo gigantické ohniště. Ty drobky masa, co odkrajovali ze zdechlin, když se jim nepodařilo nic ulovit, bych v mžiku spálil na škvarek,” přisvědčil Mizar, když si rovněž vybavil ty pradávné časy, kdy se lidé začali poprvé zabývat tajemnými světélky noční obloze.



“Chápal jsem, že v nás vidí právě to, co je jim blízké a co dobře znají. Ohniště kolem kterého usedají lovci, když končí den, odchází teplo, tma sílí a zem pod nimi chladne,” zasnila se Alnilam.



“To mě také dojalo,” zamáčkl Mizar rozžhavenou slzu. Hned ale pokračoval: “Už tenkrát ale projevovali tu doslova nebetyčnou sebejistotu. Nad hlavou jim zkrátka plála vzdálená ohniště a basta. Hotovo. Nic jiného to nemohlo být. Prostě si něco myslet museli a tak na tom o to pevněji trvali.”



“Tehdy jsme ale ještě netušili, že právě tohle je jim bytostně vlastní. Že mají tu slepou potřebu rozumět světu kolem nich za každou cenu, byť by se třeba i sami obelhávali, tak hluboce zakořeněnou,” doplnila společné vzpomínání Alnilam.



“Že jim ale pak ta vidina ohňů na obloze pěkně dlouho vydržela! Už tehdy nedokázali tu zdánlivě přesvědčivou myšlenku zpochybnit. Vím, jejich rod byl ještě mladý. Zatím se jen rozhlíželi. Snad i proto se k ní takovou silou upnuli. Drželi se jí zuby nehty. Později se ale nechovali jinak. To už dobře víme. Hlavně že měli nějakou oporu. Skoro vždy tak tomu v jejich dějinách bylo. Proč by se sami připravovali o jistotu, přestože byla tak vratká?” Mizar se vždy mnohem usilovněji než Alnilam pokoušel najít a vyjádřit skrytý význam příběhů mnoha civilizací, které sledovali.



Jeho pravidelnou kolegyni v dialogu však taková hloubavost obtěžovala. K čemu to? Takové konstrukce působily fádně a nudily. Rozptýlení nacházela spíše v jednotlivostech, které bylo možné bez potíží vytrhnout ze souvislostí historického vývoje. Snažila se pak v hovoru postoupit dál. Nebylo podle ní nutné vyslovit každou myšlenku až do posledního písmene. Zvlášť když byla všem tak jasná.



“Vydržela jim,” přisvědčila Alnilam, “ale netrvala věčně. Dostali šanci. Rozvíjeli se, rostli, upadali, aby pak zas a znova ze země vstávali a kolem se rozhlíželi novýma očima. Tak dřív nebo později museli přijmout jiné vidění světa a nebe nad hlavou.”



“Jestli se to ale dalo nazvat pokrokem, tím si nejsem jistý. Navíc se o nás v té doby zas tolik nezajímali. Zahleděli se příliš do sebe, přestože k nebesům vroucně a s nadějí vzhlíželi. Nás tam ale nehledali. Ponechali nás svázané v těch směšných souhvězdích, která zdědili, a víc nic,” posteskl si dopáleně Mizar.



“Odsunuli nás do sféry stálic, kde jsem zůstali po staletí trčet. Zem, po které se životem plahočili, zůstala pod nimi a vše, v co doufali, zářilo na nebesích. Líně jsme se vlekli nebeskou bání, ale jen málokterého z nich to zajímalo. A pokud se snad našel takový opovážlivec, byl smeten. Ostatní pak dál neochvějně věřili, že jejich nevýznamný svět je středem vesmíru, kdežto vše důležité visí nad ním. A kde jinde hledat spásu, nežli nad hlavou?” přidala se hořce, avšak s lehkým pochopením Alnilam.



“Ano, bylo pak kam vzhlížet, ke komu se vztahovat, kam směřovat své modlitby. Pro nás hvězdy ale v jejich srdcích místo nezbylo. A snad je to tak i dobře. Kdovi, jakou roli by nám zas přiřkli,” dodal s chabě skrývaným smutkem Mizar a pokračoval: “Musím říct, že se tímhle vzpomínáním nebavím tolik, jak jsi slibovala.



“Nesmíš dovolit celku zastínit tvůj výhled. Pozoruj detaily,“ pokusila se Alnilam oživit společníkův zájem o sdílenou kratochvíli, “hlavu pozvedali k nebi, viděli Slunce, Měsíc a nás všechny, ale hledali tam Boha. K němu se modlili a jeho se obávali. A i když nás mohli zahlédnout zcela jasně, opět s neochvějnou jistotou věděli, že my nejsme důležití. Vůbec jsem je nezajímali, přestože výbuch některé z nás, byť i poměrně vzdálené, je mohl ovlivnit víc, nežli Bůh, kterého hledali se směšnou sebejistotou na špatném místě. A o světě kolem věděli naprosto vše. Bylo to přece psáno v knize."



Mizar se pousmál a trochu zastyděl: “Máš asi pravdu. Tenhle moment jsem asi přehlédl. Ale abychom jim nekřivdili. Svedou víc než být jen strachem slepí fanatici, přestože v téhle roli jsou opravdu skvělí. Vždyť co přišlo potom? Jak jen tomu říkali?”



“Věda!” vytáhla Alnilam podivný pojem ze své věkovité paměti, “konečně jsme se stali předmětem zájmu jejich rozumu. Už jednou před tisíci lety k tomu jednou došlo. Nyní ale hodlali ve svém přesvědčení pevně vytrvat. Opět.”



“Ano, děkuji za připomenutí. Věda. Pochybnosti byly konečně vpuštěny do arény poznání a lidé přišli na zajímavé věci. Tak my kupříkladu jsme podle té jejich vědy složeny z hmoty, které říkají plazma. No skutečně, prostě ionizovaný plyn. Vidíte, a mají hotovo. Ale klid, jen klid, je to dokázáno. Dobře se dívali, správně počítali a pravda je na světě,” uchichtl se Mizar.



“To víte, vrozené pudy jen tak nepotlačíte. Čím leží hlouběji, tím spíš překonají věky. Už zase vědí. Už samotné pojmenování nového způsobu poznávání má potvrdit jeho neomylnost. Proč by mu také jinak přiřkli takové jméno, no ne?”



“Po tolika tisíciletích už si dokázali vyvinout způsob, jak se o své pravdě přesvědčit. A zase ani stín pochybnosti. Ano, vzali pochyby na milost, ale jen tam, kde se jim to hodilo, kde jim to neslo. Nepochybovali totiž o svých pochybnostech, protože něčím si chtěli být jisti. Znovu se projevila ta jejich nezlomná přirozenost,” dovolil si Mizar jízlivou poznámku.



“Ale jen je nechte, pane kolego, nic lepšího teď nemají. A ještě dlouho mít nebudou. Dělají, co umí a čeho jsou teď jako druh schopni. Ještě dlouho se to nezmění a je to tak správně. Nejsou na špatné cestě, vlastně si vedou docela dobře, ale stále nedokážou přijmout možnost, že mohou existovat i lepší. Nebo snad ani nechtějí? Vždyť už tolikrát na rozcestí změnili směr. Tolik by trpěli, kdyby si konečně přiznali, že neví a nikdy vědět nebudou? Že šlo skutečně o rozcestí a ne jen o zatáčku? Nevědět přece není ostuda. Stejně jako mlčet není ostuda. No není tomu tak?” obrátila se Alnilam tázavě na svého společníka.



---



Mizar mlčel. Konečně totiž zaostřil s přesností, která slibovala dostatečnou míru zábavy, ten správný kousek vesmíru. Alnilam se za ním ve své promluvě opozdila. Ale jen na okamžik. Už byla tu, aby společně sledovali cíl jejich zájmu. Nenápadná planeta, kterých jsou ve vesmíru spousty, jak ti dva dobře věděli. Mnoho z nich už tolikrát pro ukrácení dlouhé chvíle pozorovali. Netrpělivost stoupala. Žhnuli zvědavostí.



“Tak se podívejme. Pobaví nás tedy i tentokrát?” nechal Mizar otázku nechat viset v prostoru.



“Sázím, na ně, pane kolego. Věřím jim,” odvětila nejistě Alnilam.



“Nakonec ani nevím, co bych si přál vidět raději. Jestli opakování těch bytostně lidských po tisíciletí trvajících chyb, nebo něco, co by asi naznačovalo skutečný krok kupředu,” povzdechl si Mizar hloubavě, jako by se bál prohlédnout těch několik málo kilometrů pod šedavá mračna.



“Ale no tak, příteli, nezoufejte. Určitě tu dnes nemarníme čas. Jak by dokázali potlačit, co je v nich tak pevně zakořeněno? A s touto překážkou, s tímto zatížením nepostoupí kupředu ani o chlup. Takže já jsem klidná, “ chlácholila Alnilam skleslého společníka.



“Asi to tak bude. Bohužel. Víte, to už by snad ani nebyli lidé, kdyby se chovali jinak, než dosud. Ale jen máloco trvá věčně. Nějaký čas jsme se o toto místo nezajímali. Mohlo se stát ledacos. Třeba už ani žádní lidé nejsou. Možná zanikli, když přišli o svou podstatu. Kdoví,” pokoušel se Mizar dosti chabě potlačit svou skepsi. Příliš se mu to ale nedařilo. Dobře věděl, že možné je leccos, ale cokoliv jistě ne.



“Něco na tom bude, pane kolego. Jen málokdo ve vesmíru dokáže překonat svůj strach a svou hrdost a s pokorou přijmout tu absolutní nejistotu. Uvidíme. My dva však doufejme, že se jim to nezdařilo. Nerada bych, abychom tu teď marnili čas, zvlášť po tom, co jste se ke mně s důvěrou připojil,” uzavřela Alnilam, aby vrátila jejich pozornost k touze po laciné zábavě, jež je v tom okamžiku spojovala.



“No páni, vidíte je?”



“Ano, vidím. Tak co tomu říkáte? Stálo to za to?”



“Těžko povědět. Ještě chvíli počkejme. Času máme dost!”



“Máme. Stejně tak, jako ho mají oni.”