Na mostě

Na mostě došlo k nečekanému setkání. Muž stál opřen o zábradlí a pohledem si odměřoval vzdálenost mostu vůči hladině špinavé řeky. Několik metrů od něj se opřel jiný muž a z kabátu ledabyle vytáhl polovinu ztvrdlého chleba. Když si ho muž všiml, popošel až nad další pilíř mostu, neboť ani v nejmenším o společnost nestál. Zadíval se znovu do šedivé řeky a pokračoval v poměřování vzdálenosti.

Ruka uždibovala kousky chleba a házela je do špinavých vod. To za čas přilákalo labutě. Když druhý muž zjistil, že se od prvního nachází přesně dvanáct a půl metru, popošel také. Přesně tak, aby je od sebe dělilo něco málo přes dva metry. Nechtěl muži zasahovat do jeho osobního prostoru, ale rád by mu byl nablízku. Jeho intuice ho nikdy nezklamala.

Labutě hltali svými zobáky chléb rozmělněný špinavou vodou. Z mostu nakonec letěla velká patka, o kterou se ptáci divoce poprali. Z mostu to tak alespoň vypadalo.

,,Proč mě sledujete?”

Muž v klobouku vytáhl z kabátu druhou polovinu ztvrdlého chleba a uždiboval dále.

,,Vidíte, jakou mají radost?” Řekl, a s velkým zalíbením je dál pozoroval.

,,Kolik jich tu je! A všechny mají hlad.”

,,Mohl byste odejít?” Zeptal se první muž, když se na krmiče obracel.

,,Přece byste nechtěl skočit do tak elegantních stvoření. To by je určitě nepotěšilo. Spíše by je to podstatně vylekalo. Možná byste dopadl některé přímo za krk a zlomil jí páteř. To byste chtěl? Zabít tak vznosného ptáka?

,,Heleďte, o co vám jde, cizinče?” Zeptal se bez energie smutný poměřovač vzdálenosti.

,,Mají hlad. Proto jsem tu. Chodím sem každý den. Ale vás jsem tu ještě neviděl.”

První muž se znovu zadíval do špinavých vod šedivé řeky. Ale tentokrát pod sebou viděl hejno nejméně dvaceti hladových labutí. Dál už nic neřekl.

,,Devět a půl metru, příteli.”

,,Co prosím?” Vracel se do mdlé konverzace smutný muž.

,,Že je to dolů devět a půl metru.”

,,A jak jste na to přišel?”

,,Jednoduše. Pokaždé sleduji padající kousek chleba a počítám, kolik času uplyne, než sebou plácne do vody...”

,,Vy jste divnej.”

Druhý muž vzal druhou tvrdou patku a vyhodil jí do vzduchu.

,,A kybyste vyskočil třeba o dalšího půl metru výš, a spadl na patu toho pilíře, nejspíše by se vám splnilo to, co byste si přál. S vyraženým dechem se neplave zrovna nejlépe. A než by vás vytáhli, byl byste už asi pryč.”

Muž ho poslouchal, ale za odpověď mu to nestálo.

,,Víte, že labutě mají jen jednoho životního partnera? A když jeden z páru zemře, ten druhý si nového partnera nehledá? A truchlí.”

,,Podívejte se. Co já mám s těmahle informacema dělat? A už jsem vás jednou - slušně - požádal, abyste odešel a nechal mě tu o samotě.”

,,A v mnohých případech ten osamocený partner zemře žalem. Toho nejsou lidé schopni.”

Smutný muž se párem kroků dostal ke krmiči jen na několik desítek centimetrů. Hleděl mu upřeně do očí. Po chvíli pronesl o něco jistěji: ,,Jenže lidi nejsou labutě.”

,,To máte pravdu. Víte, co v takovém případě udělá člověk? Lidé partnery často mění, a to kvůli nespočtu důvodů. Pokud u labutí dojde k určitému spojení, nikdy je nic nerozdělí. Vypadá to, že ani smrt ne. Následují se až za hrob.”

,,To je možná proto, že je zajímá jenom ten váš chleba, co jim padá z nebe přímo do zobáků, a přírodní pudy pro vyvedení mláďat. Nic víc nepotřebujou.”

,,Přesně tak, příteli. Nedochází mezi nimi k neshodám, jako mezi lidmi. Nemají tak důvod partnery měnit. Ani sebe. Někdy, když je pozoruji, chtěl bych být jednou z nich. Tedy, ehm, jedním z nich. A tak se snažím i žít. Ale vy byste neměl chtít být labutí. Běžte, najděte si jiného partnera. Chovejte se jako člověk, proboha. Nebuďte labutí!”

Smutnému muži se na tváři objevil úsměv.

,,V tom případě se vás na něco musím zeptat. Proč mi radíte jinou věc, než tu, podle které se snažíte žít sám? To smysl moc nedává. Proč chcete být jako labuť a mně to vyvracíte?

Zobák na hladině divoce klapl po posledním soustu chleba a oči černé jako uhly sháněly další.

,,Kolik vám je let, příteli? Počítám, že něco kolem třiceti. A víte, kolikáté narozeniny za patnáct dní oslavím? Šedesáté páté. Sám. O ženu jsem před třemi měsíci přišel. Byl jsem s ní celý život. Proto jsem labutí v tomto smyslu. S nikým dalším takové pouto nevytvořím. Jednou se setkáme. Až se nachýlí i můj čas. Ale vy máte ještě celý život před sebou. Využijte toho. Dobře vám radím. Život je úžasná učebnice všemožných situací. Hlavu vzhůru. Vše se děje tak, jak se má dít. A také vše přichází v ten pravý čas. Jistě si na má slova vzpomenete. A jistě ne jednou.”