Ranní nehoda u šálku kávy

„Do čerta,“ zaklel jsem v duchu. Nejhorší na tom je, že to ani není můj počítač. Kdybych si u sebe na stole udělal místo, tak jsem mohl teď být v klidu.  Chtěl jsem si ušetřit čas a takhle to dopadlo. Akorát jsem si přidělal práci. Jestli teď přijde Petr, tak to bude pěkný průšvih. Už slyším, jak nadává: „To byl zase nějakej vůl, co mi zasral klávesnici.“ Nejhorší na tom je, že mu nedá ani moc práce zjistit, kdo tím volem je. Kromě nás dvou v kanceláři totiž nikdo jiný nesedí. To zas bude říkat: „Máš na stole bordel, že se ti tam už ani nevejde hrnek s kafem, tak musíš chodit pít kafe na můj stůl. Asi nepochopí, že když mám už od rána rozdělanou práci a roztahané papíry, tak kvůli jednomu hrnku nebudu přece všechno uklízet, zvlášť když on přichází později než já. Navíc mám ve zvyku, než to to kafe aspoň trochu vychladne, pořád k práci odbíhat. Mě nebaví sedět a čekat, zvlášť když už hoří termíny. Kdyby tady byl aspoň ajťák! Budu asi muset prohodit klávesnice, snad to Petrovi nebude divné. A když, tak už si něco vymyslím.    

A koukám, Miloš právě přichází.

„Prosím tě Miloši, podívej se mi na to. Vylil jsem do klávesnice kafe a nejdou mi tlačítka.“ 

„A cos proboha dělal?“

„Ale… Trochu jsem natáhl ruku a už to bylo.“

„Ukaž klávesnici, vždyť nic není vidět.“

„Ale u mojí ne, já jsem to vylil do klávesnice Petrovi.“

„Proboha, cos tam dělal. No jo, já tě znám. Máš na stole bordel, tak chodíš pít kafe k sousedům. Tak to odpoj, to snad umíš. A dones mi to do kanceláře, já to vyčistím.“

Na stole mi zazvonil telefon. Volal Petr. Jede do práce autem a momentálně uvázl v zácpě.

Docela jsem si oddechl. Všechno zlé může být i pro něco dobré. Tak snad to stihneme, že ani nic nepozná.