* * *

Posadí se na tu dřevěnou židli, kterou tam postavil asi před týdnem, aby ji vyhodil. Ani sám neví, proč není schopný se jí zbavit, ale řešit to nebude. Vytáhne bublifuk a začne tvořit. Po chvíli se již houfy bublinek poženou z kopce, hnané větrem až dolů nad les a zamrzlé jezírko. Ten vlezlý hlásek v hlavě mu nedá pokoj, bude nucený přemýšlet. O všem...
Když pak po hodině a půl splaskne poslední bublina, rozhodne se vrátit domů. Vstane, zarazí se. Zhrozí se vlastní myšlenky a pak... dojde mu to. Konečně mu všechno, co si chtěl urovnat, a kvůli čemu se belhal až sem na vrch kopce, začalo dávat smysl.

Znovu se posadíš, uděláš pár bublinek. Nevnímáš studený vítr, který ti bere pokaždé větší kousek tepla a žene bubliny výš a výš. Máš radost, že jsi přišel na příčinu té hrozné agónie posledních dnů, stejně si ale nepřipadáš tak úplně normální. Není snad možné, že by uplynulý měsíc, dva, začaly měnit tvůj život, postoj ke světu? Bylo by to dobré? Máš to nechat být nebo se to snažit zarazit dokud to ještě jde?

Jak já bych chtěl znát odpovědi na tyto otázky!! Ale asi to budu muset nechat na příště. Je pozdě a zima, bublinky se ztrácejí ve tmě. Připadám si jako hořící čajová svíčka na zasněžené louce. Čekám na člověka, který mě vezme a dá do míst, kde nefouká. Ale nikde nikdo, já postupně zapadám stále hlouběji do sněhu, přestávám doufat v onoho zachránce, který mě zklidní a stane se mým přítelem.

Nechtělo se Vám vstávat. Snažily jsme se Vás probudit, ale Vy jste přestal vnímat. Nezbývalo nám, než Vás tam nechat. Vítr nás hnal dolů nad les a zamrzlé jezírko. Poslední, čeho jsme si všimly, jste byl Vy, s hlavou na stranu. Vypadal jste spokojeně... Je nám to líto.

V noci ze včerejška na dnešek zemřelo dalších 8 občanů, kteří buď neodhadli mrazivé počasí a vydali se na noční pochůzky nebo neměli na vybranou a museli přenocovat na ulici. Více na str. 15