Endorfiny

Endorfiny
Vydal jsem se na jejich lov a za poznáním, co a jak způsobují a ovlivňují.
Jisté zkušenosti s podpůrnými prostředky mám.
Tedy zejména s alkoholem, nikotinem, toluenem, konopím, kofeinem, sexem.
Jenomže za vše z toho je nutné platit.
Ne tak u hormonu štěstí, jak mu přezdívají.
Jen je prý nutná fyzická námaha, jenž přejde z bolesti do stavu opojení.
A vznikne závislost.
Do toho stavu jsem chtěl dojít.
Na druhou stranu vím, jak je většina závislostí škodlivá.
Znám stav mysli označováný jako bažení.
Možná, že mají podobné pocity množící se otužilci.
Proč by to jinak dělali?
Tak tedy jdu tou svojí stezkou limitovanou fyzickou kondicí, tedy bídným jejím stavem, vstříc zážitkům z opojení.
Při pochodu a výstupu překonávám značné bolesti.
Vnímám utrpení těla.
Stydím se za jeho stav.
Jdu dál.
Zrychleně dýchám, srdce tluče o závod.
Dávám si krátké přestávky.
Jsem v lese ve výstupu mimo stezky, sám.
Buch buch, buch buch, jinak nic.
Ticho zimního lesa, které protíná jen zvuk křupajiciho sněhu bot a zvuk zapichujících hůlek.
Rozhlednu, na kterou jdu nevidím, jen tuším, kde by asi mohla být.
Potřeboval bych Jeníčka, co by vylezl na nejvyšší strom a poradil kterým směrem jít.
Na druhou stranu vím, že všechny cesty vedou do Říma a když půjdu pořád nahoru, někde tam musí být.
Protože endorfiny navzdor bolestí nikde, přemýšlím o jezinkách.
Tyto lesní spoře oděné víly lákají na scestí.
Jistě bych se svojí slabou vůlí podlehl.
Možná, že i rád.
Již si je ve svých představách vykresluji.
V dáli zahlédnu sloup rozhledny.
Jezinky, bezinky zmizely.
Náhle a nevratně.
Supím a jdu dál.
Při pohledu na výšku stavby hříšně pomyslím, že bude snad zavřeno.
A ona taky je.
Klíče pro vstup je nutné předem vyzvednout v několika nedalekých obcích, jak uvádí cedule na uzamčených dveří.
Kaju se z naplněných hříšných myšlenek.
Chvilku na kopci zevluju.
Zpoza horizontu se vynořuje hlava obrovského černého bernardýna
Za ním jde statný černý rotvajler.
Jdu jim naproti.
Zastavují.
V patách jim jdou konečně Jezinky.
Zdravě vyhlížející třicátnice.
Dávám se do krátkého hovoru.
Tak jsem je konečně potkal.
A nechám se jimi svést.
Účinek endorfinu slábne.
Uvědomuji si soumrak a tmu.
Jdeme každý opačným směrem.
Při sestupu cítím intenzívní bolest poraněných kloubů.
Převládá uspokojení z dosaženého vrcholu.
Cestu mi přetínají stopy zvěře.
Na vzdálenost pěti metrů vidím srnky, které v klidu stojí.
Byl jsem na lovu.
Na lovu beze zbraní.
A přinesl jsem si z něj to co se má.
Zážitek.
Ale co když jsou to ty endorfiny?!
Záleží snad na tom?
Tak kdy zas vyrazím, ptá se unavené tělo.
Že by další závislost?