Nechtěla jsem

Ani nevíš, jak může být těžké psát slova, která si nikdy nepřečteš. Snad je to dobře a nebo možná špatně.
Už dříve jsem Ti takto psala. A nyní musím (chci) znovu.
Špatně se mi dýchá.
Zase jsem Ti ublížila. A to jen proto, že jsem měla vztek na celý svět a nebyla jsem schopná to jen tak přejít. Došlo mi příliš pozdě co dělám a jak se chovám. Pozdě na omluvy. Nechtěl jsi se mnou dále mluvit. Byl jsi příliš naštvaný.
Nedokázala jsem pak již na Tebe promluvit. Zůstala jsem raději sedět na zemi. Snažila jsem se nemyslet, ale nešlo to. Tížilo mě co jsem udělala. Bolelo mě srdce, ale nemohla jsem k Tobě. Příliš jsem se bála. Promluvil jsi první, chtěl jsi, abych šla k Tobě. Ale já se tvářila uraženě, přestože jsem nebyla, byla jsem jen zoufalá. Pomalu jsem se zvedla. Objal jsi mě a já se musela omlouvat, svědomí mě nutilo.
Pamatuješ, jak jsi mne nechal stát na té cestě? Odešel jsi, protože jsem se nechovala tak jak bych měla. Tehdy jsem tam stála a nevěděla co si myslet. Byla jsem tam dlouho. Ty jsi na mě čekal u mne před domem. Ale já se ani potom nedokázala ovládnout, do chvíle než jsi se rozhodl jít domů.
Nerozumím tomu, jak to se mnou můžeš vydržet. Jsi jiný. Každý by se mi vysmál a opustil mě. Ty ne. Zatím. Možná, že ty dobré okamžiky vyrovnají temné, jednou však přestanou. Každý z nás pak bude stát na jiné straně řeky a nebude žádné cesty k sobě. Navždy nás to rozdělí, pokud se v dáli neobjeví nějaký most, který nám umožní být zase spolu.
Chybíš mi, chybí mi Tvá náruč, která tu nebude. Byl by to příliš krásný život, nemyslíš?