Jak jsem dělala konkurz

Jak jsem dělala konkurz

Má-li člověk nastudováno pouhých deset lekcí z angličtiny a dvě malé děti, pokusy vyhrát v konkurzu obvykle selhávají. To byl též můj případ. S tímto handicapem jsem se zúčastnila konkurzního řízení u jedné pražské firmy. Nesmím ji jmenovat. Proč, to hned vysvětlím.

Očekávala jsem neúspěch. Obrazovky počítačů mi totiž dost kategoricky dávaly najevo, že neznám ani jeden z programů, které bylo možno vidět. Já jsem znala pouze Word a Excel, a ty se tu nevyskytovaly.

Objevila se sympatická, leč rezervovaná dáma a položila přede mne anglicky psaný text. Naštěstí se hemžil cizími a mezinárodními slovy, takže bylo možno popustit uzdu fantazii a celkem plynule překládat.

Jedna věta však byla typicky anglická a já jsem nerozuměla významu stěžejního slova. Začala jsem na ženu vrhat prosebné pohledy, a ona nic. Pak jsem slibovala, že když mi sdělí význam toho jediného slůvka, budu schopna překlad dokončit. Odkašlala si a dívala se stranou. Dokonce trochu zčervenala. V tu chvíli jsem začala mít pocit, že stačí říkat cokoliv k věci, ale stoprocentní jistotu jsem neměla.

Celou situaci jsem pochopila, když jsem se s touto dámou po svém přijetí k firmě setkala v kurzu anglického jazyka pro začátečníky.

V současné době si na tu událost se smíchem obě zavzpomínáme. Ale musela jsem slíbit, že neprozradím její jméno ani název firmy.