"Pocem"

„Pocem“                           motto: Stejně všichni kradou

Prostředí pražské tržnice SAPA je pro většinu lidí „terra inkognita“. Na několika hektarovém pozemku bývalých libušských drůbežářských závodů dnes žije a obchoduje asijská komunita, čítající několik desítek tisíc lidí. Je to sociálně poměrně uzavřené společenství s vlastní hierarchií a dokonalou infrastrukturou. Na ploše několika fotbalových hřišť zde žije obyvatelstvo počtem srovnatelné s městem velikosti Mělníka. Považují toto místo za svůj druhý domov tisíce kilometrů vzdálený od kultury jejich rodiště a rozdílná mentalita přílišnou touhu po integraci nevzbuzuje.

Přesto dnes, hlavně o víkendech, zástupy návštěvníků procházejí uličky plné obchůdků a to nejen za levnými nákupy, ale i jen za vůní exotiky nebo autentickým vietnamským jídlem v bezmála stech jídelnách a bistrech. Svět, který se tolik liší od toho co se děje jen o několik metrů dál na sídlišti. Všudypřítomné hemžení, jazyk, kterému nerozumíme na nás doléhá ze všech stran a vůně vzbuzující dojem exotiky dráždí fantazii. Každý návštěvník je vítán, protože přináší peníze, ale jiné než obchodní spojení je opravdu vyjímkou.

Jednou z těchto vyjímek je chlapík okolo čtyřiceti, který neustále pobíhá od jednoho obchodu ke druhému, šermuje rukama a bez přestání si cosi drmolí. Tu přenáší krabice se zbožím, tam zase vykládá kamion, ale je neustále v pohybu. Většinou si okolí moc nevšímá, ale pokud se na něj někdo zaměří, tak je vmžiku u něj a spustí:

„Hele pocem, já to tady mám na starosti,

všichni na mě spoléhají, protože tady každý krade.“

„Já to tady musím hlídat, jinak tu nic nezbyde.“

„Tohle všechno by tu nebylo, kdybych to nehlídal.“

„Podívej se na ty lidi, kolik mají tašek, to všechno tady určitě nakradli.“

„Nemůžeš mě zdržovat, já musím.........“

Jeho litánie nemají konce a pokud dotyčný nevezme nohy na ramena, tak má na hodiny program zajištěný. Nikdy nikomu neublížil a místní mu pro zjednodušení říkají „pocem“. Dokáže při své hyperaktivitě odvézt neuvěřitelný kus práce a nějakou tu stokorunu si také vydělá. Narozdíl od jiných podivných existencí je čistě oblečený a peníze si pečlivě střádá v peněžence. Objevuje se pravidelně, ale jen v učitých ohraničených obdobích, protože se u něj, jako u jiných lidí trpících bipolární poruchou, střídají období euforie a období těžkých depresí. To pak sedí doma, jen přes pole v nedaleké Písnici a ze starých novin vystřihuje zprávičky z černé kroniky. Za ty roky jsou to desítky krabic od banánů plné až po okraj, pečlivě srovnané u zdi. Fascinace temnou stránkou lidské povahy paradoxně odvádí pozornost a tlumí deprese. Je asi nemožné položit na misky vah celoživotní stihomam proti tunám roztříhaných periodik. Kdysi jsem někde četl, že život je jedna z nejtěžších věcí, které můžete zažít.

Malý, zanedbaný domek obývá se svojí sestrou, která se kvůli vrozené vadě pohybuje o berlích. Je to důsledek života rodičů, kteří se už od svého seznámení propadali do závislostí a brali drogy doslova lopatou. Narodily se jim dvě postižené děti a oni to kupodivu dokázali doklepat až do jejich plnoletosti. Otec zemřel při vězeňské rvačce a matka o deset let později v psychiatrické léčebně.

Zvykli si na život, ve kterém si tak nějak zbyli a po většinu času si dokážou vyhovět. Ona se postará o domácnost i o něj , když je nejhůře a on zase poctivě odevzdá každou korunu, kterou vydělá.

Každý den potkáváme nepřeberné množství lidí, které nevnímáme a potom zase ty, kteří nás zaujmou. Pokud ale někdy půjdete po tržnici a potkáte „pocema“, prosím, nevšímejte si ho, on má pořád strašně moc práce.