Strach

Strach
Strach z čeho?
To jako z tebe, ty podivnej přízraku.
Mlčí.
Přemítám.
Často si na mě myslel, viď.
Kdy přijdu, co zasáhnu.
A ty to přeci víš, ty mě dobře znáš.
Nejednou si mi unikl.
Chřadneš, slábneš, nevoníš.
Tak to jsem já, tvá konečná.
Tak to jsem já, tvá konečná.
Tak to jsem já, tvá konečná.
Zní jak obehranná písnička.
Boj je to lítý a nečestný.
Nemá pravidla.
Nebo je neznám, nevnímám.
Síla vůle chuti žít, být, tvořit.
Se vytrácí.
A s ní i síla.
Vzmuž se, slyším z cizích úst.
Schizofrenicky odpovídám.
Proč?
A přitom hledám odpověď.
Na život.
I smrt.
Zúčtování.
Čistá deska stolu.
Nikde ji nevidím, já ji nemám.
Ji říkám.
Ještě tedy není správný čas.
Hodiny máš ve svých rukách.
Já jen plním povinnost a přání.
Mluvíme spolu dlouho a přitom bez hlesnuti.
Minuty, dny, měsíce, roky.
Již jsem unaven.
Z toho maratonského zápolení.
O kterém vím víc, než ti co ho absolvují.
Oni bojují vůlí a tělem.
Já vůlí s tělem.
Znám jeho signály.
Vím co dovede.
Jsem protivný sám sobě.
Jistě i tobě.
Proto jsi mi možná pořád nablízku.
Jdi.
Jdi už.
Jdi pryč.
Já se zvednu.
A že to ty tak nemáš?
No to se máš.
Lituješ hluché, slepé, nemohoucí.
A co nás, geneticky vybavené sebedestrukcí.
Další den boje.
Den boje Ruska s Ukrajinou.
A Hřib vůdcům říká, nechte to tak být, bude klid.
A přitom jim tam veze munici.
Tu hodnou na obranu.
A ne tu zlou co přináší smrt.
Okupace zla a moci bez pomoci?
Kdyby to to tělo vědělo, že bude líp.
Byl by klid.
Mnoho je otázek a ještě více odpovědí.
...