Kdy není žádné příště

Není žádné příště
Je teď a tady.
Si čím dál víc a častěji uvědomuji.
Se ztrátou blízkých a přátel.
Mezi které řadim i naše psy, které štěkají za nebeskou bránou.
Vzpomenu na kamaráda Michala, kterému odešla dospělá dcera po celoživotní vyčerpávající nemoci, místo které jsem byl na divadelním představení v Malostranské besedě.
Byl to on, kdo mi pomáhal s třídním srazem, radou v době mého trápení i nemoci.
Byl silný, sportovec, charakterní, citlivý, čistý, hezký a milující otec.
Psal mi, že až budu mít čas, ať se za ním stavím v nemocnici na Bulovce.
A já tam nepřišel.
Věřil sem, že bude ještě mnoho příležitostí k setkání.
A ono nebylo.
Přišlo parte od jeho ženy spolu s pozváním na vzpomínkový večer v kapli za zpěvu sboru.
A já tam opět nepřišel.
Důvod jistě nějaký byl.
Ale může být on omluvou?!
Odchod rodičů mě ujistil, kdo je v pořadí.
Chybí mi jejich rady, porozumění, humor, láska.
Mnoho je věcí na které neznám odpověď.
A oni by mi je nejspíš dali, kdybych se ptal.
Ale náhle nebylo žádné příště.
Prostě jen šmitec a odpovědi si hledej sám.
A tak své chování poměřuji s jejich.
A nyní, kdy odešel můj známí, jsem opět ujišťován, že není žádné příště, ale jen teď a tady, kdy jsme si toho mohli a měli říci více.
Ono totiž každá svíce jednou dohoří a přitom nikdo netuší, kdy ten okamžik nastane.
Jednou bych si totiž řekl rád, že co vyřčeno býti mělo, bylo.
Ale zároveň si říkám, zda může-li kdy býti.