Výchovná lekce pro

Děti
Nám dají lekci.
Dnes volá vnuk a hlásí: hele babi, víš že mám nové kamarády?
Jak bych to mohla vědět.
Odpovídá babička.
A jak se jmenují?
To nevím a taky jim nerozumím.
Ale to se vsákne, ujišťuje.
Vzpomenu si na mého velmi dobrého kamaráda Vaška.
Jediný čím se od ostatních lišil je to, že byl hluchoněmý.
Prožil jsem s ním veliký kus dětství a téměř vůbec jsem jeho handikep nevnímal.
Vytvořili jsme si spolu vlastní posunkovou a znakovou řeč a ve všem jsme si rozuměli.
Později šel do učení na zámečníka a stal se z něj šikovný údržbář v pečovatelském domě.
Po krachu jeho manželství, vychoval sám dceru.
Jeho máma dělala domácí ruční práce, skládala hračky Igra a my ji pomáhali.
Stavěli jsme bunkry v kukuřici, učili se kouřit, stavět posedy, chodili i jezdili na výlety po okolí.
Myslím, že jsme se vzájemně v mnohém obohatili.
Tehdy to tak mé okolí nevnímalo.
A teď je na řadě náš vnuk.
Musí ukázat, že jazyková bariéra pro děti není žádný handikep.
Já, jako jazykově minimálně vybavený člověk, kterého to mrzí, závidím dětem jejich adaptabilitu, schopnost učit se a pamatovat.
Taky nesoudit.
Vlastně je toho hodně, co by se měl člověk od nich naučit.
A já se občas rád poučím od svých dětí i jejich vnuků.
Vnímám poměrně pozitivně míchání národností.
Lidé jsou vychováváni s různými, kolikrát zbytečnými předsudky.
Současný válečný stav na Ukrajině, otevřel stavidla migraci.
Ale taky pochopení s lidským utrpením a čistotou dětské duše.
Tak to je sloupek poučení, možná Memento Mori pro mě.
Pro mě jste jen dočasně hluchoněmý, ale to nevadí, jistě najdeme společnou řeč.

PS: vidíš Vašku co jsem se díky vztahu s Tebou naučil?
A hned si představím, jak bych mu to přeložil do naší znakové řeči.
Tu totiž ovládám nejlépe.