Chlapec, který měl rád bílého králíka a byl jako správný muž

Když jsem potkal chlapce s bílým králíkem, končilo jaro. Jen teplo bylo skoro jako v polovině léta. Trávník hezky zazelenal z pravidelného večerního kropení správcem parku. Seděl jsem na lavičce a poslouchal audioknihu z mobilu se sluchátky v uších. Šlo o detektivku, která se k celkové atmosféře středečního rozkvetlého odpoledne příliš nehodila. Tu vytvářela stará lípa, která stála jen několik metrů od lavičky. Všechno kolem provoněla a její dlouhé větve poskytovaly stín před nezvykle ostrým sluncem. 

U poslechu mě bavilo sledovat listy v koruně stromu, které se nepravidelně hýbaly a tiše šuměly v lehkém větru. Najednou kolem lavičky prošel chlapec, sotva patnáctiletý. Obepínaly ho těsné rifle a triko. Měl batoh na zádech, kšiltovku a v jedné ruce držel klec na kočku. U stromu ji položil na zem. Z batohu vytáhl malou deku. Rozbalil ji a klesl na ni do tureckého sedu. Chvíli se v báglu ještě přehraboval a vylovil tablet.

Hm, pomyslel jsem si, klasika. Teď bude civět do obrazovky a zapomene na celý svět. Chlapec do elektronického zázraku opravdu třikrát ťukl a přitom stihl otevřít klec. Chvíli se nic nedělo, až mě přepadla zvědavost. Vypnul jsem mobil a příjemný hlas herce, přednášejícího audioknihu, ztichl. Co asi v kleci má? Kočka by už vyběhla dávno ven. Potkan uvnitř být nemůže, ten by dávno proklouzl a utekl do nejbližšího kanálu. Že by malý pes?

K mému překvapení z klece vyhopkal zakrslý bílý králík. Nebyl ani krásný, ani ošklivý. Vypadal legračně a díval se divně. Možná se křenil nebo trpěl hladem.

Druhá varianta se ukázala jako správná. Králík se pustil do trávy. Hoch položil tablet na deku a trhal ze země ty nejchutnější lístky jitrocele. Zvíře se před každým soustem nejprve zarazilo, během několika sekund spořádalo dodaný příděl, zase se zarazilo a znova pokračovalo dál. Chlapec ho pokaždé otevřenou dlaní pohladil mezi ušima. Bylo vidět, že má králíka moc rád. 

Opodál seděla na trávě v kruhu malá skupina asi dvanáctiletých děvčat. Hlasitě si povídaly a smály. Měly kolem sebe rozházené papírové barevné tašky, do kterých nebylo pořádně vidět. Myslel jsem, že jsou v nich panenky. Jedna z holek zvedla tašku, sáhla dovnitř a vytáhla hamburger. Další se zachichotala a v ruce se jí objevily hranolky. Alespoň mi hned došlo, proč byla každá druhá mírně oplácaná. Jedna si všimla chlapce s bílým králíkem. Něco ostatním zašeptala a ukázala na něj prstem. Všichni se začali usmívat a významně na sebe mrkat. Chlapec si nikoho nevšímal, měl oči jen pro svého miláčka.

Ten se zatím rozhodl, že trávu v městském parku zlikviduje zadarmo. Stále se pásl, když se k němu najednou hoch sehnul a zvedl mu jedno ucho. Něco do něj tiše řekl a hlasitě se zasmál. Jeho smích zaslechla další skupinka. V ní seděli na lavičkách samí kluci. Každý v ruce držel mobil a prstem přejížděl po displeji. Buď hráli nějakou hru nebo si posílali zprávy mezi sebou, protože ani jeden z nich nemluvil. Naprosté ticho rušil jenom křik hlučných ptáků v parku. Proto občas někdo zvedl nevrle hlavu, až si jeden z nich všiml chlapce s králíkem.

Kluci se chovali jinak než holky. Zatímco ty se posmívaly, mužská část populace si klepala na čelo. Bylo mi chlapce skoro líto. Na chvíli se přestal svému mazlíkovi věnovat. Z batohu vytáhl školní sešit, uchopil tablet a něco mezi nimi porovnával. Určitě dělal domácí úkoly a rozhodl se, že spojí příjemné s užitečným. Vybral si krásné místo. Seděl se svým malým kamarádem pod rozložitou lípou v květu a připravoval se s ním do školy. Nic a nikoho dalšího nepotřeboval. 

V tu chvíli se k nim snesl holub. Povídá se, že je krmí důchodci, kteří jsou prý hlavními pachateli populační exploze těchto ptáků ve městech. No, nevím. Každý, kdo v ruce drží rohlík, sušenku nebo kornout od zmrzliny, neodolá a zkusí holuba přilákat drobečkami. Zvláštní, protože kdyby se přiblížil k dotyčnému jiný člověk a požádal o kousek pečiva, v devadesáti procentech případů by nedostal nic. Holub ano. Umí se smutně dívat. Ne vychytrale jako kočka nebo žádostivě jako pes. Smutek zabírá i na zatvrzelá srdce.

Holub spatřil králíka a všiml si, že přežvykuje. Napadlo ho, že by se ten podivný tvor mohl rozdělit. Začal se přibližovat a chystal se o krmení žadonit, možná dokonce na zvíře zaútočit, když v tom dostal tabletem přes hlavu. Překvapený holub zamával křídly a odletěl. Cestou na oblohu se divně kymácel, jako kdyby si dal panáka něčeho ostřejšího. Chlapec se za ním chvíli výhružně díval, poté položil tablet na deku a králíka pohladil po hřbetě.

Začal se zase věnoval školnímu sešitu, přitom stále po očku sledoval své zvíře. Jakoby se bál, že mu ho někdo ukradne. Najednou kluk zavřel sešit a strčil ho do batohu. K mému překvapení otevřel ústa a začal mluvit. Neslyšel jsem, co povídal, nemluvil nahlas a byl docela daleko. Došlo mi, že s králíkem hovoří. 

Potom ho uchopil do obou rukou a zvedl. Položil si králíka na levé předloktí a hladil mu uši. Chlapec opřel tvář o kožíšek a mazlil se s ním. Skupinka kluků se už dávno věnovala svým mobilům a hrám, ale děvčata, která do sebe právě cpala hranolky, se potrhle chichotala. Za chvíli hoch znova otevřel klec a strčil králíka dovnitř. Předtím mu neopomněl dát pusu na čumák. Než klec zaklapla, vsadil bych cokoliv, že se to domácí zvíře blaženě usmívalo. Chlapec potom vstal, sebral si všechny věci a odešel.

Díval jsem se ještě chvíli na místo, kde seděl. Se zvláštní dvojicí odešla láska, starostlivost, věrnost, něha a zodpovědnost. Všechno vlastnosti, které by měl mít správný muž pro vybudování a ochranu spokojené rodiny. Jaká škoda, že chlapce s bílým králíkem jsem v ten den viděl jenom jednoho.