V klubíčku

"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek.

Kdo by odolal. Ale ještě chvilku to vydržím. Jde přece o moje útočiště, mé teplo, moji sílu a mé bytí. Teď k sobě nikoho nepustím. Snad jen s jednou či dvěma výjimkami. Uvidíme. Ale jedině až nebude zbytí, když své osamění již nebudu s to uhájit. Vždyť právě tady jsem nakonec nejvíc doma. Jen zde jsem sám sebou a zároveň bez sebe. Pevně na zemi, a přece se ztrácím. Pod peřinou je dobře. O tom není sporu. Ale v dokonalosti je tu místo skutečně jen pro jednoho. A čím se zdá být ten průbojný pištivý hlas blíž, tím jasněji si právě tohle uvědomuji. Už jen pár vteřin. Jen několik krátkých okamžiků a bude zas po všem. Ba ne. Jen to prostě bude jiné. Tak honem. Dost už slov. Je třeba využít času, který zbývá, než se ten špunt přiřítí, a své nynější bytí prožít až do dna.

A tak mizím. Jsem menší a menší. Zavíjím se stále pevněji jako ulita a přesně jak v ulitě se cítím. Stočený dovnitř sama sebe, jak jen to jde. Téměř zauzlovaný. Schoulený do nejposlednějšího konečku těla, po poslední, zcela zapomenuté články prstů. Co nejpevněji zabalený. A pak ještě nezapomenout proplést všechny prsty, všechny údy, smotat se a srolovat. Být jako červ. Jednoduchý, prostý, prapůvodní. Bez končetin a výstupků. Takový, jací jsme kdysi byli, když jsme nevěděli o sobě ani světě a kdy nám bylo dobře.

Cítím se volný, přestože je mé tělo pevně svázané. Uvězněný v prostoru, ale svobodný jako ve vodě. Slyším vzdálený hukot, hlasy a slova, o nichž nevím, že jsou slovy a že snad dokonce cosi znamenají. Že něco říkají. Nevnímám její zpěv, její něžné pohlazení, blízké, nejbližší, ale přesto bez dotyku. Kolem to šplouchá a šumí a ona ke mně promlouvá. Nerozumím jí, ale každá hláska zní důvěrně a nadpozemsky. Bezděky se napiji, pak kuckám ale hned je zase dobře. Její srdce nad mou hlavou bije v tu chvíli rychleji, naléhavě. Pak ale tep zvolní a ona se uklidní. Už je nám zas dobře. Spolu. A já ji nikdy nechci opustit. A proč bych kdy měl?

Na houbách je přece dobře. Ano, i tak se zde někdy cítím. V ten moment však o tom nemám ponětí.

Nehledám však vždy jen světlo v těch uzavřených místech. I do temných zákoutí je možné tou cestou zabloudit. A opravdu jsem tehdy jen bloudil? Vzpomínám na doby, kdy jsem se nemohl dočkat, až dosáhnu podobného stavu, který mě tak jako bezesný spánek zbaví vědomí o světě a o sobě. Ale nepleťte se. To není ono. To není rozpoložení, do něhož se v posledních letech slastně ukládám. Bylo to čisté sterilní prázdno, po kterém jsem toužil. Skutečné nic. Smrt zaživa. Nikdy už to nechci zažít, natož po tom ještě někdy byť jen sebenepatrněji zatoužit. Snad jen ten pocit mě ještě uklidňuje, že ve chvílích nejnesnesitelnějšího zoufalství je něco takového možné. Že existuje tohle místo, tento stav, kam se mohu v opravdové nouzi uchýlit. Skrýt se a se strojově tlukoucím srdcem a ztracenou duší nevědět o ničem, o nikom a nebýt.

Dnes mi ničeho takového není třeba. Ty hlubiny už jsem roky nenavštívil.

Hlas sílí a vrací mě zpět na svět. Já ale ještě nechci. Zatím nejsem připraven. Budu ale někdy skutečně připraven? Ještě mám přece čas. Venku je toho tolik, co je třeba se naučit a vykonat, ale snad to ještě počká. Však já dojdu, nebojte. Snažím se proniknout o něco málo hlouběji, abych jim všem unikl, ale už to nejde. Jako bych zápasil sám se sebou. Najednou mám dojem, že mě venku očekávají celé zástupy. A z pomyslné hladiny a zároveň odněkud z mého nitra ozývá se nesměle, avšak důrazně neodbytný hlas zodpovědnosti. Táhne mě ven jak bezduchou loutku. Ano, snad už jsem tu byl příliš dlouho. Nemá cenu to odkládat. I kdybych se měl narodit až za tisíc let, ani taková příprava by nezaručila dokonalost mých skutků. Je třeba odvést kus práce. Ale tohle místo není stvořené pro práci. Tady už nic nepořídím.

A přece jsem tu tak trochu jako doma. Dobrého pomálu. Vždyť se přece mohu kdykoliv vrátit, budu-li chtít a budu-li potřebovat.

Dno nechávám hluboko pod sebou. Zvedám hlavu a stoupám. Vracím se. Vyplouvám na svět vstříc světlu. Už jsem to zase já, když se stále pevněji tělo i duše ujímají propletené vlády jednoho nad druhým. Rozpomínám se a co je třeba vědět, je náhle zpět. Jako bych to jen odložil na noční stolek.

Ale co se to děje? Najednou ucítím… Jak že se tomu říká? Dotyk! V leknutí sebou trhnu. Na konci mé cesty tam a zpět jej vnímám jako něco neznámého, cizího a trochu protivného, ale i to se brzy spraví. Po tom odloučení se pokaždé musím něčemu učit znovu. Zpátky se vrací zkušenosti, kterých jsem už tolikrát v životě nabyl. Stačila chvilka mimo sebe a tolik jsem zapomněl. A to už se dvě drobné ručky sápou po mém těle. Štípají. Snaží se mě chytit. A vytáhnout ven! Peřina se naráz zvedne a mě celého zalije světlo nového dne.

“Baf, tati!” křikne na mě dcerka a už ji táhnu k sobě. Nebrání se. "Tak pojď se ke mně dopéct, ty lumpe, " a už mám toho prcka zavrtaného v peřině. Od jejího prvního útoku uběhlo jen pár vteřin a já už jsem zas doma. Klubíčko je rozpletené a já už nejsem já. Už jsme to znovu my.