Bohatý člověk

Brouzdal po deštivých ulicích, zjevně bez cíle. A také bez bot. V promočených, potrhaných hadrech se skrývala vychrtlá fyzická schránka. Dnes už jen jakési torzo člověka doby minulé. Lidé se mu vyhýbali, neboť i tak jeho zjev byl velice odpudivý. Z tváře bylo možno vyčíst celý životní příběh - působila jako potrhaná a zneuctěná nějakým těžkým bojem. Mastné, prošedivělé vlasy, košile na cáry, v ruce zbytek tvrdého alkoholu v lahvi... To byl on.

Ulice města mu poskytovaly útočiště. Vyhledával spíše nějaká odhlučněná temná zákoutí. Často přespával v kanálech či na nejrůznějších perifériích - vždy tam, kde bylo relativně bezpečno. A hlavně teplo. Město samotné ho naučilo životu městskému. Ale v jiném slova smyslu. Velice tvrdému životu, kterého mu také mnoho nezbývalo. Stejně jako tvrdého alkoholu.
Často vzpomínal, že se cítí zrovna jako kapitán Nemo, který se rozešel s lidmi. Někdy se cítil jako Charlie z toho románu, kde jednu z ústředních rolí ztvárnila myš Algernon; jindy zase cestoval vesmírem jako kapitán Harris hledajíce svou psycholožku Elenu, nebo setrvával v debatě s Felixem Hamiltonem, snažíce se pochopit jeho stanovisko, jež se týkalo slepé uličky lidského vývoje...
Mnohokrát stál na oněch prknech, jež svět znamenají, mnohokrát držel v ruce lebku a coby herec odříkával onu památnou větu - Být? Či nebýt? Mnohokrát se vžíval do role toho mouřenína, jež věrně kopíroval Shakespearovu představu. Stejně tak jako v jiných historických hrách. Účastil se toho nekonečného reprízování velkých divadelních činoher, zpravidla velice dramatických, bytostně prožíval ona dramata z per spisovatelů nejpovolanějších...

Jenže život běžel dál. Stejně tak jako čas. Svět kolem něj se loudavě - o to však s pevnější jistotou - měnil v pro něj svět nepochopitelný. A co hůř? Sledoval svět, v němž kultura postupně upadá. Kvalitní věc v dnešní době nespočívala v živení duše a umění jako takového. Narůstající míra tolerované stupidity a falešných umělých obrazů zábavného průmyslu chrlily jeden brak za druhým...
Ray Bradbury by byl velice nadšen onou mírou braku, jež je velice snadno k sehnání. Jen s tím rozdílem, že již není možné tímto způsobem oddělit zrno od plev. Robert Anson Heinlein by nejspíše zaplakal, kdyby viděl, jakým způsobem dnes fungují světově vlády, a zvláště by ho rmoutilo, co se stalo s jinak vznešenou myšlenkou komunismu. Zato George Orwell by si mohl mnout ruce nad svým vizionářským dílem...

Na tyto autory a díla bohatý člověk stále myslel, ačkoli se s ohromnou pokorou skláněl na ulici před svou čepicí, čekajíce na drobný příspěvek. Dnes už je bohužel jedno, že kdysi patřil mezi nejschopnější herce. Nikdo by ho nepoznal. Ulice ho změnila. A zcela jistě by ani nikoho nepřesvědčil. Žil na dekadentní vlně, naštván všeobecným nezájmem o jakékoli umění. Jeho svět mu umíral před očima. Stejně tak jako on sám.

Symbolicky se vcítil do role kapitána Titaniku, jehož loď se nezadržitelně potápí a on tu zůstane až do poslední chvíle...