Probuzení

Nepřipadal si nikterak zvláštní. Normální, tuctový týpek, kterých v tom městě žili milióny. Každé ráno vstal, umyl se, oblékl a odešel do práce. Patnáct minut chůze k metru a poté pět stanic. Od cílové stanice to už měl jen pár kroků. Práce v továrně ho nikterak nenaplňovala ale se svým osudem byl smířen. Stejně jako většina lidí, kteří tuto rutinu absolvovali společně s ním.

To ráno vypadalo jako každé jiné. Nic nenasvědčovalo tomu, že by dnešek měl být jiný, než všechny dny předtím. Vstal, umyl se, oblékl a vyšel ven. Šel směrem, který znal dokonale. Ulicí dolů, poté doleva a za chvíli byl u vchodu do metra. V tu chvíli mu došlo, že dnes je něco jinak.
Normálně by slyšel zpěv ptáků. Policejní sirény, štěkající psy, hlahol dětí, jenž míří do školy. Ale to ráno nic z toho neslyšel.

Cítil, že se něco změnilo. Měl nad hlavou modrou oblohu a svítilo slunce, byly v ulicích zaparkovaná auta a stromy dál kvetly. Ale všemu chyběl život. Nikdo ty auta neřídil, nikde v ulicích nikdo nebyl. Nebyl tam ani žádný hmyz, který vždy bzučel v ulicích. Celý svět očividně umřel. Až na něj.

Věděl, že by měl dostat strach. Že by si měl připadat osamělý. Ale kupodivu se tak necítil. Naopak. Poprvé ve svém životě poznal nový pocit. Pocit svobody. Rozběhl se směrem k parku. Vždy tam byl prodavač párků. Stánek tam byl ale prodavač nikde. S radostí malého dítěte si vzal párek a s chutí se do něj zakousl. Chutnal jinak než jindy. Chutnal svobodně.

Za celý den stihl skoro vše, o čem někde v koutku duše vždy snil, ale neodvážil se to přiznat. Projel se prázdnými ulicemi v tom nejluxusnějším autě, které našel. Vyčůral se z té nejvyšší budovy ve městě. Zpíval v kostele neslušné písně. Nosil ty nejdražší šaty. Jedl v těch nejlepších restaurací. A za celou dobu ho vůbec nenapadlo, aby zjišťoval, proč vše živé kromě něj zmizelo.
Když už byl unavený z toho, jak si užíval, našel ten nejkrásnější hotel ve městě a v prezidenském apartmá se ubytoval.

Když se chystal ke spánku, promítal si v hlavě, jaký úžasný den to měl. Jak nádherný pocit byl, když mohl vystoupit ze své rutiny. Jak opojné pro něj bylo, že se nemusel za celý den setkat s žádným jiným člověkem. Jen jedinou kaňku na tom všem celém našel. Chyběla mu ženská náruč. Nikdy neuměl mluvit s ženami ale teď by dal cokoliv za to, kdyby si mohl alespoň s jednou promluvit a sdílet tento nový svět.

Najednou někdo zaklepal na dveře. Normálně by se asi lekl ale něco v něm mu řeklo, že je vše v pořádku. Vstal, zachumlal se do županu a došel ke dveřím. Otevřel je a tam stála ta nejkrásnější žena, kterou kdy viděl. Oblečena jen ve spodním prádle a se smyslným výrazem ve tváři. Nic neřekla jen vklouzla dovnitř. V hlavě mu vířilo miliony otázek ale něco v něm mu nedovolilo promluvit. Zavřel dveře a když se otočil, ona žena už na něj čekala v posteli a usmívala se na něj. Normálně by zaváhal a nevěděl, co dělat ale něco uvnitř ho řídilo. Jistým krokem došel k posteli a onu ženu si vzal způsobem, o kterém se mu ani nesnilo.

Probudilo ho nepříjemné drnčení budíku. Nepamatoval si, že by ho nařídil. Po tmě ho vypnul a zkusil zaostřit pohled na cokoliv v místnosti. S obrovským zklamáním zjistil, že není v hotelovém pokoji. Byl u sebe doma. Bylo normální ráno. Venku zpívali ptáci a houkaly sirény. Byl to je sen. S pocitem toho největšího zklamání, jaké kdy cítil se došoural do koupelny a začal se mýt. V hlavě se mu odehrával celý ten jeho sen ale postupem času se mu vytrácely detaily. Jediné, co zůstalo byl pocit. Pocit, že by se v životě chtěl cítit už jenom tak, jako v tom snu.

Připadal si naprosto unikátní. Jiný, než kdokoliv z těch milionů týpků, kteří žili v tom městě. Žádná rutina. Žádné každodenní vstávání do ubíjející práce. Ne. On byl výjimečný. On se rozhodl. Už nechtěl jen tak přežívat. On se rozhodl, žít svůj sen. Rozhodl se, že bude šťastný.