Sousedské vztahy

Vždy když přestanu na chvíli brát drogy, respektive já si v tu chvíli říkám, že je to navždy ale vždy se z navždy stane jen další pauza, je to jako když si sundám růžové brýle. Najednou mě většina lidí kolem mě začne neskutečně srát. Ale jako úplnýma maličkostma. A i když se pak za střízliva snažím být pozitivní, ta nasranost moc neustupuje. A v tom je možná vlastně zakopaný onen pes. Ta vidina toho, že by svět měl zůstat takový jaký ho vidím bez drog, vede k tomu, že časem opět poslechnu ten vnitřní hlas, který mi našeptává, že když si jednou za čas na jednom večírku dám, že se vlastně nic nestane. Do teď jsem nemohl pochopit, proč se ryby opakovaně, tedy v případě, že je rybář pustí zpět na svobodu, chytnou na tu návnadu. Teď už vím, že jsou jako já, že prostě věří, že tentokrát to bude jinak. Ale ono není, nikdy nemůže být.

Mého souseda Pavla včera vykradli. Vpadli k němu do domu a sebrali mu úplně všechno. Hrozná věc. Taková, která se může stát úplně každému z nás. Protože nejhorší na tom je, že ho přepadl náš společný soused Vladimír. Všem v ulici jsem říkal, že Vladimír je blázen a že jednoho dne k tomuto dojde. Aby jste pochopili, Vladimír má z nás všech, co u nás na vesnici bydlíme, největší pozemek. Kdysi ho měl ještě větší ale souhrou událostí, které Vladimír nemohl ovlivnit, protože ještě nebyl na světě, když se staly, nedobrovolně musel některé části pozemků nechat jiným lidem. Ale čas běží, a lidská paměť ráda zapomíná. A tak všichni zapomněli, jaký byl Vladimírův dědeček. A kolik práce to tehdy dalo, aby se těch částí pozemků vzdal. Každopádně Vladimír už od mladí projevoval snahy, aby se mu dědečkovi pozemky vrátili. A jelikož se mu to do dnes nepovedlo jinou cestou, zvolil tuto násilnou. Pavla s rodinou chtěl z jejich pozemku vyhnat. Ale Pavel se nedal, zabarikádoval se v kuchyni, a s Vladimírem se na dálku odstřelují. Na to, že má Vladimír skoro neomezené zdroje, se Pavel drží statečně. Však nejvíce mě na celé záležitosti zaráží přístup ostatních sousedů. Já jim říkal, že kdyby jsme na Vladimíra vyběhli všichni společně, tak by neměl šanci. Je nás v součtu víc. Ale ne, naše sousedctví už nemá tu sílu, jako za časů našich dědečků, kteří se za pravdu a svobodu prali do roztrhání těla. Než aby se Vladimirovi otevřeně vzepřeli, tajně pašují do Pavlovi kuchyně jídlo a z Pavlova pozemku se snaží zachránit co se dá. Víte já proti skladování cizích věcí na určitý čas nic nemám, ale na mém pozemku už pomalu není k hnutí. A úplně nejabsurdnější mi přijde, že aby Pavla ostatní sousedé podpořili v boji, všude vyvěsili Pavlovu fotku. Doufám, že se Pavel Vladimírovi nakonec i bez naší větší podpory ubrání. Protože mám obavy, že další na řadě po Pavlovi bych byl já. A já rozhodně nemám tolik odvahy, jako Pavel.

Říkali mu Odkladač. Modří už vědí, že to bylo z toho důvodu, že rád, co rád, to je slabé slovo, že přímo miloval odkládání věcí. Na záchod chodil zásadně ve chvíli, když už byl napůl pochcaný co hůř, připosraný. V žádné práci nikdy nic neodevzdal včas. Taky v žádné nikdy dlouho nevydržel. Každou ženu, kterou si měl vzít, si samozřejmě nakonec nevzal. Vždy našel dobrý důvod, dobrý hlavně pro něj, proč danou záležitost zase odložit. Jeho přátelé, teď už bývalí, ho nakonec také odložili, protože už je nebavilo koukat na jeho odkládání či případně stále dokola poslouchat výmluvy, proč je nutné něco odložit. Všechny děti, které se mu kdy narodily také odložil, placení alimentů, splátek na auto, na dům. Všechno tak dokonale odložil, že mu nakonec nezbylo už vůbec nic, co by mohl odložit.
A to byla ta chvíle, na kterou čekala Smrt a přišla si pro něj. Jenže to nevěděla, s kým má tu čest. Nelžu vám, 226x za ním přišla, že už je jeho čas, a on vždy vymyslel tak dokonalý důvod, proč to odložit, že Smrt musela jen říct: “To je pravda” či “To dává logiku” a odejít s prázdnou domů. Roky ubíhaly, svět kolem se měnil v neuvěřitelném tempu ale náš Odkladač nestárnul. Seděl na stále jednom a tom samém místě a jen poslouchal. Poslouchal svět kolem sebe a možná by se tak dočkal i konce celého vesmíru. Ale to by si ho svět kolem něj nesměl všimnout.
První byl stavař. Šéf stavby nového bytového komplexu na místě, kde seděl Odkladač. Když se ho šéf stavby snažil přesvědčit, aby odešel, Odkladač ho tak přesvědčil, proč to odložit, že tam nikdy žádné domy nevyrostly. Tato zpráva se dostala do místních médií a za Odkladačem začali postupně chodit další a další lidé. Někteří jen pro radu, jak třeba odložit nepříjemné věci ale jiní v Odkladači viděli víc, než čím byl.
Viděli v něm znamení. Někteří o příchodu apokalypsy, jiní pro změnu svého životního stylu. Postupně se z místa, kde Odkladač seděl, stalo poutní centrum. Z celého světa sem mířili lidé aby se setkali s tím slavným Odkladačem.