Cesta

Byla to divná doba. Taková, o které se mu nikdy nesnilo. Zažíval asi nejhorší zákazy v jeho středně dlouhém životě. Restrikce, uzavírky restaurací, divadel, kin, muzeí. Zakázali zpívat, mluvit, stýkat se s ostatními lidmi. Omezili celý jeho dosavadní život.
A ačkoliv to pro něj bylo chvílemi těžké, a nejen pro něj, sám s tím dokázal tak nějak proplout. Přistoupil dobrovolně na jejich hru a udělal všechno pro to, aby pro něj život v té době byl co nejpohodlnější.
Cítil se skvěle. Po mnoha měsících byl zase sám. Ukončil vztah, který byl více toxický, než si celou dobu připouštěl. Osvobodil se. Našel si práci, při které mohl být doma a cítil se šťastný.

Přišli další restrikce, a ačkoliv si myslel, že je dostatečně chráněný proti tomu, aby se ho restrikce týkaly, hluboce se mýlil. Ale stejně dál se udržoval ve svém zimním spánku.
Nic nedělal, válel se doma, pracoval, občas psal, více hrál hry a hlavně jedl. Hodně a rád. Donášková služba je výborná věc. Praktikoval ji několikrát denně. Od hamburgrů, pizzy či číny až po nákupy sladkostí, chipsů a hlavně limonád. Dva litry cukrové bomby denně. Někdy i o čtvrt litru více, když byla zrovna v akci.

Stylem a tempem tohoto života by za několik měsíců atakoval krásných kulatých 150 kg. Zatím je na metě 120 kg. Během jednoho měsíce nabral přijatelných 13 kg. Slušný výkon na člověka v Kristových letech. Určitě by to pokračovalo dál, pokud by nebylo jednoho prosincového večera, který strávil v diskuzi se svoji výbornou kamarádkou. Témat probrali opravdu mnoho ale jednomu věnovali času přeci jen více. Téma rozhodnutí o své cestě v této těžké době.

On věděl, byl k sobě upřímný, že se rozhodl pro cestu pohodlnosti. Pro cestu zaplacení určitě daně za něco, co se vydává za svobodu. Je to jen iluze svobody. Návnada na kterou se loví ryby do hejna. Aby plavala tak, jak si rybář přeje. Zpočátku nedával tomu rozhovoru velký význam. Bral se za vítěze. Byl o tom přesvědčen.

Uběhly dva dny. Ležel večer po práci doma. Na tom samém místě, na kterém trávil celý den. Až na občasné výlety do kuchyně či do koupelny. A občas dolu pro donášku, když se kurýrovi nechtělo šlapat do druhého patra.
Ležel a přemýšlel. Přemýšlel o slovech, o myšlenkách, které slyšel od té úžasné bytosti, s kterou žil tolik let. Ty léta se zdají tak dávno a zároveň jakoby včera. Jejich pouto je silné. A i když se nekontaktují tak často, při těch příležitostech si předávají strašně moc. Alespoň on to tak vnímal.

Ležel tak na tom samém místě jako celý den, přemýšlel, odložil krabičku od jídla, snědl pár kostiček čokolády a hluboce si odfoukl. Ale břicho zůstalo stále stejné. Hleděl na něj a připadalo mu naprosto obludné. Očima přejel výše a viděl prsa. Skutečná prsa velikosti A? V těch velikostech se nikdy nevyznal. Ten pohled ho udeřil jako kladivo.
Hlavou mu přiletěla myšlenka, proboha, jak jsem tohle mohl dopustit. Nemohl ten večer vůbec usnout. Po měsíci a půl prokrastinace té nejvyšší úrovně, ho ten večer už nic nebavilo. Uvažoval nad tím, jak jednoduché je podlehnout pohodlnosti. Začínal chápat ty případy lidí, co zarostli do své postele.

Cítil se hrozně. Ale zároveň věděl, že takhle to nemůže nechat. Nejdříve chtěl začít až na nový rok. Ale to bylo typické. Odkládání věcí na neurčito. Měl toho už dost.
Sedl si, otevřel blok a začal psát. Báseň, verše o tom, co ho vnitřně tížilo. Jeho malá terapie psaním. Pomohlo to. Nabilo ho to energií. Přesně věděl, jak chce pokračovat, ne v pondělí, ne jindy ale hned zítra. Nový režim, nový život. Z houby zpět na člověka.

Naše tělo je odraz nás samých. Našeho nitra. Pokud jsme nespokojeni s pocity, jaké nám přináší, je potřeba s tím něco dělat. Hned. A tady. Jeho cesta právě začíná.