Noční vlak

Noční vlak. Směsice lidí, každý se svým důvodem, proč cestuje zrovna v noci. Turisté, kteří aby ušetřili, cestuji z města do města nočními vlaky. Trempové, kteří chtějí být ráno už někde v přírodě a začít svoje další dobrodružství. Opilci, cestující posledním spojem z víkendové akce. A já. Spisovatel, který dokáže psát jen ve vlaku.

Ani už vlastně nevím, kdy to celé začalo. Už možná někde na střední škole. Kamkoliv jsem v té době cestoval, psal jsem. Ono to teda ze začátku nestálo za nic.
“To nestojí ani teď.”
“Zmlkni!”

Zpátky k tématu.
……
“Vidíš, teď jsem ztratil nit. Jsi spokojený?”

A mlčí.
Jako vždy.
Výkřik do tmy, aby mě vytočil, a pak mlčí. Samozřejmě to mlčení mě vytáčí ještě víc. Sice jsem vždycky tvrdil, že se nerad hádám, ale hádám se moc rád.
Vyžívám se v tom. Na někoho křičet. Používat nelogické argumenty. Naštvaně odcházet a zase se vracet. Ó bože, jak miluju hádky.

Hádat se dá s kýmkoliv. Pokud teda jste oba naladění na hádavou. Většina lidí je. Ale někdy narazíte na kliďase.
Tomu člověkovi můžete házet ty nejlepší a nejostřejší hádací formulace přímo do obličeje, a s ním to ani nehne.
Čert aby tyhle lidi spral. Není s nimi žádná legrace.

Ale když jste jako já, stále na cestách, sami, nemáte se moc s kým hádat. Vlastně skoro s nikým. A bohužel většina lidí, s kterými přijdu do styku, jako prodavačky na nádraží, průvodčí ve vlaku, mi nedávají žádné podněty k hádání se. Jsou v pohodě. A to mě štve.

Tak jsem se začal hádat sám se sebou. To je vám ohromná legrace.
Škoda, že si z těch hádek moc nepamatuji. Vždy si dám přes hubu.

“Jsi looser!”
“Za prvý nevím co to je, a za druhý….”


Rád bych napsal, co bylo dál, ale až teď jsem se probudil. Zmlácený na neznámém nádraží. Asi mě vyhodili z vlaku.
Zase.
A zase je pryč. Přivede nás do problémů a já abych to řešil.
BLANSKO
Bože co je tohle za díru?
Alespoň, že když mě vždycky okrade, strčí si peníze do mojí kapsy.
Někdy má výhody být schizofrenik.