Těžký život páníčka

   Pokud jej nemáte a tohoto čtyřnohého, chlupatého a odrápkovaného tvora si teprve chcete pořídit, připravte se na takové ty klasiky v podobě rozdrápaných (občas možná i pomočených) věcí, všude tisíce chlupů (i přes zametání obden) a další. Nechte se překvapit, co vše vám může takový kočičí miláček přinést :).

   Dnes vám popíšu jednu i v životě „kočkaře“ nestandardní a možná i lehce úsměvnou příhodu. Dobře se bavte a vy, co si onoho čtyřnohého tvora plánujete pořídit, se připravte, že byste mohli skončit podobně jako já… Už nebudu zdržovat.

**********

   Pokud někdo vlastní řekněme obyčejnou venkovskou kočku, nejspíš nemá problém pustit ji na pár hodin bez dozoru ven, ať se proběhne a vyvětrá. My však takovou kočku nemáme. Dáte-li za koťátko sumičku se třemi nulami, už si dobře rozmyslíte, zda jej necháte pořezat se o sousedovic plot, poprat se s cizími zvířaty anebo riskovat přejetí autem. Takový chlupatý poklad je pak třeba venku hlídat, aby nezdrhnul, zvlášť jedná-li se o útěkáře, jako je ten náš. Jakmile tedy náš Evžíček chce jít ven, musí jít nutně někdo s ním a ten někdo pak musí sedět a koukat, kde je. No jo, kdyby se jednalo o dvacet minut, lze si jen tak sednout a kochat se přírodou okolo, ovšem musíte-li hlídkovat několik desítek minut, začnete se nudit a hledat jinou zábavu, než je sledování kocoura hledícího do houští.

   Takhle vám to projde jednou, dvakrát, třikrát, možná i vícekrát a pak se to stane. Ohlédnete se a zjistíte, že váš chlupatý poklad už nesedí na zídce před plotem jako před chvílí, nyní na onom plotě visí a šplhá vytrvale vzhůru. Máte-li štěstí, stihnete jej zachytit, okřiknout, cokoli a on sleze, ovšem pokud nemáte, kocour udělá hop a zmizí kdesi za zídkou.

   A právě tato nemilá situace se nám nedávno stala. I když, pravda, po delší době. Mně už se zdálo divné, že se nějak dlouho nepokusil o útěk. Asi to měl v plánu od začátku – být hodný, abychom polevili v ostražitosti a on mohl zdrhnout. Lumpík jeden vychytralej…

   Každopádně já zrovna seděla u počítače a datlovala do klávesnice, když náhle k mým uším dolehl otevřeným oknem známý hlas. Byla to mamka a volala „Evží“. Takovou situaci jsem již zažila mockrát a bylo mi naprosto jasné, co se stalo. Seběhla jsem tedy dolů, cestou pobrala nějaké hračky v podobě rolničky na provázku nebo míčku s chlupatým ocáskem a běžela na zahradu.
Mamka stála čelem k sousedům vpravo a přes vysoký plot se snažila kocourka přivolat alespoň jménem. Já se k ní s řinkotem rolničky přidala.

   Takto jsme šaškovali asi pět minut a stále nic. Jediné mňouknutí se neozvalo a ani jediný lísteček na plotě se nepohnul v naději, že z druhé strany někdo šplhá. Začalo nám to být divné. K tomu se ještě pomalu ale jistě stmívalo… Co vám budu povídat, prostě „paráda“, tohle si přejete zažívat každý den :).

   Začínala jsem být zoufalá, a tak mě nenapadlo nic lepšího než aplikovat jeho vlastní metodu přivolávání – mňoukání. Za dobu Evžíkova pobytu u nás jsem se docela přesvědčivě naučila jeho zvuky napodobovat a teď se to hodilo. Spustila jsem tedy árii, sousedi museli mít radost. Chvíli se nic nedělo, ač jsem přecházela do stále naléhavějších tónů. Začínalo mě bolet v krku, já to však vydržela a ještěže tak, z druhé strany plotu mi totiž začal někdo odpovídat. O identitě dotyčného nebylo pochyb, zakřičela jsem tedy na mamku, ať začne vařit vodu na kocourkovu oblíbenou rybí kapsičku, při jejíž přípravě se vždy objeví a motá kolem nohou. Kočkaři jistě pochopí.

   Zabralo to! Listí na plotě se začalo hrozně třást a o pár vteřin později se na jeho vrcholku objevila ušatá hlava. Už jsme oslavovali, že se Evžíček vrátil, ale to byla chyba. Sice už věděl, že máme v rukou velkou dobrotu a chtěl se vrátit, jenže nemohl. Ač by dopadl na trávu a onen plot nemá více než tři metry, bál se náš kocourek seskočit dolů. Neustále se připravoval, krčil, rovnal, přehodnocoval, ale nikdy v sobě nesebral dost odvahy. Bylo na něm vidět, jak moc chce, jenže pud sebezáchovy byl silnější.

   Ve chvíli, když už vypadalo, že to vzdá, obdržela jsem spásný nápad – vzít zahradní židli, postavit ji těsně k plotu a našeho miláška sundat dolů. Tak jsem také učinila. Na (ne)štěstí nejsem příliš vysoká, a i přes veškerou mou snahu stále chybělo několik centimetrů. Mamku tedy napadlo, ať si stoupnu na opěradlo, že tu židli podrží. Nezdálo se mi to jako nejlepší nápad, ale znáte to, mamince se neodporuje.

   Nyní jsem tedy stála na opěradlu zahradní židle, do které se z druhé strany zapírala moje mamka, v ruce jsem držela misku čerstvě ohřáté syrové rybičky a druhou rukou se vší silou natahovala ke kocourovi, který, co mu síly stačily, napínal hlavu k té misce.

   Ač jsem to nepovažovala za možné, sáhla jsem se ještě o kousek dál, popadla chlupáče za kožku na krku a… sletěla. A se mnou židle i kocour.
Kdyby nás někdo pozoroval, musel by se šíleně smát. Je celkem škoda, že to nikdo nenatočil :D.
Každopádně stalo se to, že mamka židli neudržela, já se převážila a současně se ten drahý kus zahradního nábytku začal samovolně skládat, takže ve výsledku jsem spadla jakoby na nohy a záda současně do našich jahod, kocoura stáhla s sebou a rybu při tom pádu nějak převrhla na sebe. Skončila jsem na zemi, bez brýlí, s vařenými kousky ryby všude po těle, včetně obličeje, a s miskou na jídlo pro kočky stále sevřenou v ruce. No jo, sranda…

   Mohu děkovat svému ochránci a bohům, že se mi krom pár odřenin a modřin nic nestalo, dokonce ani brýlím ne. Kocour se mě sice po tomto traumatickém zážitku chvíli bál, ale za to zdrhl pěkně domů a nějakou chvíli se mu nechtělo utíkat, takže… alespoň něco.

**********

   Berte tuto příhodu, jak chcete, každopádně počítejte s tím, že pořídíte-li si kočku, zažijete tolik, na co vás žádné příručky ani rady známých nikdy nemohly dopředu připravit. I ta slavná písnička od Pokáče se vám může zdát oproti realitě jako čajíček. Ovšem nezoufejte, za všechnu fyzickou, i psychickou bolest, finanční ztrátu a pár nervů získáte úžasného kamaráda ne celý život, který se s vámi sice pomazlí, jen když on má náladu, ale bude to váš opravdový přítel. To už za to snad stojí, ne?