Obrana

Září 1999
**********************

Temnota jí vířila myslí jako mlha zastiňující všechno; světla, zvuky, dokonce zbytky racionálních myšlenek a živých vzpomínek se zdály být pokryty snášející se tmou.
Skrz šerý závoj mohla rozlišit nejasné… co? Co to bylo? Nevěděla. Avšak znělo to povědomě, kdyby si jen uvědomila proč.
Jaksi se přinutila uklidnit, soustředit se na tu věc razící si cestu do jejího vědomí.
Kousek po kousku se to stávalo jasnější; hudba… píseň. Velmi známá píseň, píseň, kterou by si hrála, protože odrážela její osud.
Uvědomění ji zasáhlo v prudké vlně a rozptýlilo ten dusný pocit v jejím mozku. S nářkem si vzpomněla, co se stalo a měla pocit, že věděla, kde byla. Přinutila se otevřít oči, potvrdit tušení.
Uvítalo ji zarážející světlo; ležela na zádech v nemocniční posteli, vedle seděla její matka a svírala její ruku, dokonce i ve spánku.
Koutky rtů jí zacukal mírný úsměv; teď opravdu slyšela svou píseň, své záchranné lano. Na stolku vedle ní stál kazetový přehrávač a linula se z něj důvěrně známá melodie, aby ji vyburcovala z jejího mlžného omámení.

„…Everyone's got a theory about the bitter one,
They're saying: Mamma never loved her much and,
daddy never keeps in touch
That's why she shies away from human affection
But, somewhere in a private place
she packs her bags for outer space
And now she's waiting for
the right kind of pilot to come…“

[…Každý si myslí, že je zahořklá
Říkají: Maminka ji nikdy příliš nemilovala a
tatínka nikdy nepoznala
Proto má strach z lidského citu
Ale někde v soukromí
balí věci na cestu do vesmíru
A teď čeká
na příchod hodného pilota…]

Začala si uvědomovat, že je pozorována.
Opatrně pohnula hlavou na stranu a viděla, že její matka se vzbudila a nyní se na ni dívá.
Smutný úsměv pohrával na rtech starší dámy, když vyslovila jediné slovo: „Proč?“
Vlastně se ani nemusela ptát, věděla, jak se její dcera cítí, věděla o její nejistotě, totálním nedostatku sebedůvěry, o jejím zoufalství. Chtěla však vědět, proč si s ní nepromluvila, proč si myslela, že zabít se je jediný způsob, jak uniknout z pocitu života v pekle.
„Je to jako v písni, poslouchej píseň,“ odpověděla nepřítomně dívka a kývla hlavou k přehrávači. „Nikdo mě nechce, každý mě jenom lituje, pomlouvá mě za mými zády. Jenom jsem chtěla být milovaná, ale…“ zlomil se jí hlas, jak si konečně dovolila osvobodit se ze svého zoufalství skrz slzy a srdcervoucí vzlyky.
„Poslouchám, miláčku, poslouchám. Ale musíš věřit, že někde venku čeká tvůj pilot, s kterým najdeš místo, kam patříš. Jen musíš věřit.“
Tiše přikývla. „Já vím,“ zašeptala, vděčná, že její poslední zoufalé volání o pomoc nezůstalo nevyslyšeno.

P.S.: Ta angličtina v uvozovkách je sloka písně od Savage Garden - To The Moon & Back.