Boty

Boty

Je krásný pondělní den. Slunce se na nás z oblohy usmívá, a i když mám dnes jít na pohřeb svého strýce, nepůsobí to na mě až tak depresivně. Inu, moc jsem se s ním stejně neznal. To moje sestřička ano a proto ji jdu na pohřeb odvézt a tím se i zúčastním onoho posledního rozloučení.

Ráno si pohvizduji. V klídku si dělám snídani a ještě v pyžamu snídám. Pokojně popíjím kávu a poslouchám rádio. Kupodivu hezky hrají. „Je sedm hodin“, ozve se z aparátu a já ztuhnu.  Páni, už tolik. Honem skočím do koupelny a poté na sebe rychle hodím připravený oblek. Ještě boty. Mám takové hezké lakovky přesně pro takovéto příležitosti, jako jsou svatby, plesy, divadla, ale i pohřby. Dlouho se ničím nezabývám. Rychle ještě zavázat tkaničky a už běžím k autu. Nastupuji a frčím pro sestřičku.

Ta už je na rozdíl ode mě v pohodě připravená. Jen se musíme ještě stavit pro kytici do květinářství, kde ji předem objednala. Čas máme dobrý. To se stihne. Pomáhám ji do auta, a když jej obcházím, mám pocit, že je něco divně. Ale házím to za hlavu, máme to tak akorát, jsem prostě jen nervózní.

Vcházíme do květinářství a já si uvědomuji, že to není nervozita, ale boty. Nějak se mi v nich špatně jde. Kouknu dolu. Co to je? Obě poloviny podpatků mi upadly a já chodím jen po půlkách. Konkrétně po vnitřních půlkách. Tak proto se mi ty nohy tak vrklají. No potěž. A jak tak jdu, už jen po špičkách, abych se nepřerazil, koukám, že mi začíná odpadat celá podrážka. V tom už se nedá skoro ani jít. Co s tím.

Sestřička si zatím vyzvedává kytici a já se chytám stébla. Zatímco platím, ptám se prodavačky. „Nemáte prosím nějakou lepicí pásku. Mně se uvolnily podrážky u bot, potřeboval bych si to nějak slepit.“ Smutně se na mě podívá a zakroutí hlavou. „Bohužel, nemám, k ničemu se nám nehodí. Ale mohla bych vám nabídnout stuhu. Třeba by to šlo.“ „ Beru“, vypadne ze mě a paní mi podává černou stuhu. Je hodně podobná té, která je na kytici, ale je mi to jedno. Pečlivě si přepásávám boty tak, jak je mám na nohách. Bojím se, že kdybych je sundal, už nebudu mít co nazout. Ještě uzlík. Na botě se vytvoří po odstřižení zbytku jakási mašlička. Nevadí, kalhoty to trochu zakryjí. Jedeme. A já, jak jinak, než po špičkách.

Na smutečním obřadu, kam jsme přijeli skoro poslední, je už spousta příbuzných. Vzájemně se zdravíme, podáváme si ruce, prohodíme pár slov. A tu náhle slyším. „Něco vám dole kouká.“ „Kde?“ vypadne ze mě a vyděšeně koukám na poklopec, ale omyl. Něco mi opravdu kouká, ale dole. U bot. Papírová výstelka kašle na stuhu a postupně, s každým krokem, leze pomaloučku dopředu a ven.  Vesele si tam plandá a já si připadám jak klaun. Možná ještě hůř, protože ten má takové boty jako součást kostýmu. Já ne. Už se bojím kamkoliv dále jít ani normálně, ani po špičkách. To nejspíše tu výstelku ještě popostrkuje. Postavím se mezi příbuzné a poté si sednu na místo, kde zrovna stojím. Kytici k rakvi musí odnést sestřička, nedá se nic dělat. Boty už fungují na doraz.  

Obřad je hezký. I řeč byla příjemně krátká a hezká. Ještě několik oblíbených skladeb nebožtíka a poslední opona se zatahuje za dalším životem. Opatrně se zvedám a přicházím k nejbližším blízkým, abych jim kondoloval. Poté ustoupím a trpělivě čekám, až všichni odejdou. Inu moje boty se už botám moc nepodobají a tato cesta byla jejich poslední.  Spíš jsou už jen jakou si parodií, co na okolí vyplazuje jazyk.

Sotva jsem vypadl ven, nastupuji se sestrou do auta a jedeme nikoliv na hostinu, ale do obchodu s obuví. Po několika minutách odcházím o skoro tři tisíce lehčí, ale v botách, které snad zase budu mít nějaký čas na svatby, divadla, plesy, ale i na pohřby. Než nasednu do auta, abych nás odvezl do restaurace, vhazuji své, kdysi sváteční boty do popelnice a zavírám za jejich životem víko. „Sbohem,“ říkám si již v lepší náladě. Sedám si do auta a odjíždíme.