syn v otci

syn v otci

bože jak ten jej nasíral! jenom si vzpomněl ..
a vzpomínka jako živá …
a vše bylo zlé, vše kritizoval…a zamyšlení snad pouze o chybějící disciplíně…
pocit uznání zastiňuje neustálé sekýrování…
dnes jako každé ráno a každý večer v posteli s pocitem vzteku a křivdy aniž by ON tady někde byl…
a přeci je tu(!) s ním a napořád
a on jej za to z duše nenávidí…
no, nenávidí… nenávist to úplně není…
jen ho nesnáší… jenom mu vyčítá svůj život… život syna, který není ani životem protože dnes a denně jej vidí jako bič nad hlavou … bez hezké vzpomínky, bez milého slova..
ještě, že jej nemusí vidět na živo..
a kolik let to už je co jej neviděl ?
je vůbec v pořádku?
hnusák starej..
vždy vyšňořenej a udržovanej… a starej tedy taky už je… a trápila jej kýla a vysoký tlak…
a doktory tak nesnášel… a pořád nejspíš nesnáší…
a paní co mu uklízela a on jí pořád spílal..?
hajzlík starej.. a on jeho nezdárnej syn…
napíše mu tedy zprávu, textovku..
ani si jí nepřečte… nesnáší mobil hajzlík jeden starej!
tak mu napíše dopis..
dopis, dopis a co v něm?…. a nesamonasírací?
napíše mu prostě všechno to co má na srdci! co si o něm skutečně myslí!
a to tomu staříkovi asi moc nepomůže…
a proč by mu mělo?
a možná jo.. je už tolik starej..
celý jeho život, jako syna o křivdě a nepochopení…
snad by se měl skutečně na všechno vykašlat a odjet.. jak mu to ta kartářka..
prej aby se konečně našel .. našel.. koho má hledat a jak?
koho a co vůbec může takhle najít?
táta taky pořád o nalezení se!
nakonec to bude on ten hlupák co nevidí a nechápe!!
a jeho city?
můj a jeho život..
cizí dva životy takhle debilně propojené
ještě s hrůzou zjistí, že mu dokonce chybí…
to je jako sado - maso
syn otce… nakonec je to jeho otec, nevykašlal se na něj…
kéž by..
a kolik kluků by nejspíš raději takové sado - maso po domácku, než nulovej zájem..
jedno zkusil, o druhém slyšel… nic moc na výběr..a možná by si mohli teď po letech i promluvit, možná by toho by i byli schopni..
jen se posadit do vlaku… a mít odvahu..
jen spočitat kolik energie je potřeba k nasednutí na vlak?
ví vůbec někdo… prostě půjdeš, sedneš a jedeš..
najdu sto důvodů proč to neudělat a jen jeden proč ano..
a ten je asi málo a možná až moc… do prdele!
prej svědomí a krev! seru vám na svědomí! seru vám na nějakou krev!
chlapa, kterého málem nesnáším půjdu opatrovat!
prej odpuštění.. prej pokora.. ale jak?
sviňák starej který zas bude mít na vrch!
snad jen když si budu myslet své!
budu a udělám jen co by měl udělat syn otce…
svou povinnost a svědomí bude čisté!
mám přeci taky svou hrdost!
kurva hrdost!
sedím a koukám jako blázen jak ujíždím krajinou do svého dětství..
už vím, že mu nebudu nic říkat, nic vyčítat, už vím, že to nemá smysl, vím, že to je zbytečné..
veškeré poznání, veškerý život je sám za sebe.. poučky i stížnosti jsou k hovnu
když to nebude chtít pochopit, tak nic nepochopí, když ano je zbytečné vyčítat..
můj děda a jeho otec byl taky ras… a ta babička ani nehlesla..
a přesto se pořád usmívala a dovedla i jen pohledem pohladit..
mohu se ho zeptat na ní, na babičku… jak to vůbec snášela, jak vůbec mohla být šťastná? byla-li..
a možná ani netušil nic o jiném a laskavém světě, možná právě ten jeho a jeho táty svět byl jedinej co kdy poznal..
a jak tedy duševnímu mrzákovi vyčítat zkrácenou nohu?
neví, nezná, nechápe… nebylo mu dáno…
ta cesta, ten vlak mně nakonec zachrání..
zachrání mně ode mně samotného…
možná když tomu citovému chudákovi, mrzákovi odpustím.. když mu tedy dokážu odpustit, možná, že … nevím co.. ale asi to musím…
a jak to asi bude, může dopadnout?
a není to nakonec všechno jedno?
pro koho to dělám?
leda pro sebe..
a co když on sám potřebuje odpuštění?
co mu říct a bez zbytečné zlosti?
jak se tvářit?
anebo jen být svůj..
i to vystoupení z osudového vlaku je vysilující..
už se necítím jako blbec, už je mi to jedno.. už se nebojím..
nebojím se objednat taxíka, už se nebojím být ...
vidím tu ošklivou chalupu a vzpomínky malého kluka
a už jej vidím a kde je ten chlapák a jen stín..
tohle je silné kafe, silnější, než jsem zvyklej..
jak jsem se mohl někdy bát takové houžvičky?
houžvička jsem tenkrát byl já a proti mně chlap jako pěst..
koukám, koukám a nemůžu pochopit kam se ten člověk stratil..
stín člověka, stín otce a chlapa.
kouká na mně a já na něj a nevím, nic nechápu…
co se stalo? kde je život? kde jsem já?
sedím u něj a jen zírám..
hledám co bych, hledám slovo..
usměje se a nabídne dlaň.. stín někdejší tlapy..
nic neříká, já nic neříkám..
stisknu ruku a kroupěje tečou… jen tak jako nic..
vesmír se zastavil a slzy tečou..