Bez strachu

Hudba pomalu hrála a možná se mi to jen zdálo, ale prorážela všechno to rozespalé ticho kolem, co se mě snažilo neuvěřitelně vytrvale uspávat. Je to zvláštní, připustit si, že všechna rána jsou až příliš stejná. Možná ještě horší je, připustit si, že stejná ještě na dlouhou dobu zůstanou. Jenže na tohleto většinou ráno nemyslívám. Svoje myšlenky si nechávám až na den v příliš probdělém stavu. Potom si snažím něco v hlavě hledat a přemýšlet. Ráno se snažím snad jen zaostřit zrak na maximum a zbystřit si smysly. Takže mi nezbývá nic jiného, než sníst něco sladkého k snídani, udělat si horkou kávu a potom ji okořenit i hrnkem horkého kakaa pro zbystření chuťových buněk a pro pocit, že mám na celý den obalené nervy na maximum a že se nemůže tím pádem nic tak hrozného stát. Myšlenky stále potichu přivřené za dveřmi okolního světa.
Dnes bylo opravdu extrémně pošmourno. Nekonečné dešťové nebe padalo na celý svět a mně se opravdu nikam nechtělo. Dlouho jsem se dívala na mou pravou nohu. Někde uvnitř jsem ji přemlouvala ať to nedělá, ať ten práh dveří teplého bytečku nepřekračuje. Jenže ta si prostě šla po svém a upřímně udělala to, co musela. Vkročila do toho šedého světa. A já musela bohužel s ní. Toho co mu říkám často trefně „probdělý svět“. Kdo o tom ví? Všude kolem se rojil pomalounku dav schovávající se pod deštníky. Dívala jsem se kolem a musela jsem se usmát. Tenhle svět je zvláštní. To není tím deštěm. Vždyť ten je sám o sobě krásný. Kapky padají a lesknou se v denním světle. Není na tom něco zázračného a očisťujícího? Tak před čím mají Ti lidé strach? V jejich tvářích si o něm můžu číst. Zapomněla jsem, mohly by si zničit svoje extra nové účesy, mohli by se podchladit a dostat rýmu, že jo? není to ale příliš při zemi? Coapk se za křídla neplatí?
Nevím, co se to se mnou stalo. Uvědomila jsem si najednou, stále ustrnule stojící před vchodovými dveřmi našeho domu, že i já mám strach. Mám strach tady z těchto normálních a stále stejných rán, mám strach dělat věci stále dokola a neměnit nic. Mám strach zůstávat stejná, nesmát se při každé možné příležitosti. A tam někde jsem cítila, že v tuto chvíli by mě ten můj červený deštník svou suchou normálností zničil. Konečně jsem se pohnula. Musela jsem jít, čas mě tlačil. Zas ten čas. Ten se nikdy nezmění, pomyslela jsem si. Jenže samotný člověk nemůže měnit věci, které se změnit nedají. A proto jsem se tak nějak vzdala.
Seběhla jsem rychle schody a už jsem si to promáčenými ulicemi utíkala do školy. Kapky vody mi bubnovaly na hlavu. Přímoúměrně s narůstající vlhkostí mého oblečení se vypařoval i všechen ten strach. Ten zmíněný lidský strach. Zároveň narůstal pocit volnosti. Nevím o čem je Redbull, ale můžu říct, že běhání v dešti mi dalo opravdu křídla. Na lidi úzkostlivě schovanými pod deštníky jsem házela hřejivé úsměvy. A četla jim zas ve tváři. Potají si mysleli, že jsem asi trochu blázen ale v očích jim to bylo vidět. Oni záviděli. Doopravdy mi záviděli a možná i to mě popohánělo směrem dál ke škole.
Tenhle den nebyl ničím zajímavý. Jak už jsem chtěla v úvodu říct, zařadila bych ho do té nepsané kolonky „normální“. To jen život je o 24 hodin kratší a já jen doufám, že ten strach z žití a z pocitů, co jsem dnes odpoledne pověsila na hřebík vedle mých kýčovitých fotek některých chvil, tam ještě na dlouho zůstane viset. Pro jistotu si vedle něho transparentní fixou napíšu to černobílé„Bu Bu Bu...“.
A zítra zas bude ráno.