Cestující do Žebráku

Byl pošmourný den. I pršelo krásně.

Deštník zásadně nenosím, takže moje vlasy byly stejně mokré, jako když jsem se narodil. Na rozdíl s tím, že na vině nebyla plodová voda, ale dešťová.

Jakž takž jsem oschl pod přístřeškem autobusové zastávky, kde jsem stál v dlouhé řadě až na jejím konci. Občas jsem nuceně zastepoval; v navlhlých mokasínech, takových šlupičkách, mě zábly nohy.

Meziměstský spoj konečně přijel. Nastoupil jsem a pátravě se rozhlédl. Pár míst k sezení bylo ještě až vzadu ve voze. Prodral jsem se uličkou mezi taškami a sedadly a uvelebil se. Po výjezdu na dálnici jsem se schoulil do klubíčka. Byl jsem připraven proklimbat pět desítek kilometrů, což čítalo zhruba hoďku cesty.

Neměl jsem s sebou cedulku „Nerušit“, co bych si jako bryndák dal pod bradu, a to byla chyba. Má představa o vypnutí všech senzorů a slastném podřimování se zvrtla. Za mnou zadrnčel hlasitě nepříjemnou melodií mobil.

Mužský hlas suše oznámil: „Ahoj.“

Pak už jako hrách nasypávaný do hrnce bez vody zvonila jednotlivá slova:

„Jo, jo…“

„Jo, bodejť…“

„Ale, ne…“

„Poslalas ten mail? No a?“

„To nemyslíš vážně?“

„Počkej…“

„Jo, to by šlo.….“

„Můžeme to zkusit.“

„Co by to stálo?“

„Hm, to víš…“

„No, ještě uvídíme.“

„Jasně.“

„Bezva.“

„Dobrý.“

Krom duchaplného rozhovoru jsem se k tomu, z pár souvislejších vět, i dozvěděl, že Hlas na sedačce za mnou musel přeobjednat tři lidi na sobotu, protože by to dneska nestihl. Přišel totiž nějaký boxer.

„No, jo, fakt, jo…Namasíroval jsem ho, ale byla to fuška, úplně ze mě lilo. Ale zaplatil dobře. Byl fajn. Dal mi tisícovku za hodinu. “

Přeobjednání lidí na soboru dopoledne sice masérovi zkomplikovalo trochu plány, ale na ryby, do Černína, to prý stihne.

„V klídku. V pohodě.“

„Pa, pa, pa…“

„Tak se měj…“

Hlas konečně zmlkl. Jenomže pouze na pár sekund.

Mobil si usmyslel, že bude vyhrávat nehezky česky jak na nějaké hitparádě.

„Cože? Aha, večeře…“

„Určitě.“

„Jo, jo…“.

„Nakoupil jsem. Neboj.“

„Zatím se měj…“

„Cože?“

„To dáme až doma. Za chvil jsem tam.“

„Pac, pac…Pa,“ ukončil Hlas telefonní exhibici.

S úlevou i povděkem jsem kvitoval vteřiny ticha. Autobus přibrzdil, zastavil. Zasyčely dveře. Byly jsme na náměstí v Žebráku.

Kolem mě se prodral rozložitý týpek s igelitovým sáčkem s jogurtem, paštikou a asi tak se šesti rohlíky.

Dveře se zavřely.

Odfrkl jsem si. Konečně jsem se mohl aspoň částečně oddat klimbání. S představou nazutí hřejivých papučí a naservírování teplé večeře.