Životní lekce

 

 

Nevelkou tmavou místnost decentně osvětluje slabé červené světlo z nočního stolku stojícího hned vedle velké bílé postele. Ta je dominantním prvkem celé místnosti, ve které se pak nachází už jen menší stolek se zrcadlem, židličkou a v rohu panský sluha. Vše v bílé, už lehce oprýskané, barvě. Na stěně visí obraz s polonahou ženou s jablkem v ruce, podlaha je dřevěná a při chůzi po ní občas zavrže. Část podlahy je skrytá pod zašedlým kobercem. Na koberci u postele stojí žena, necelé tři metry od ní, u dveří, naopak stojí muž.

 

"Okamžitě si klekni na kolena," rozkazuje neurvale mladík ženě, která by mohla být jeho matkou.

Žena si jej unaveně prohlédne od hlavy k patě.

"Další mladej, co si myslí, že je pánem tvorstva jen proto, že má peníze," běží ji hlavou.

"Dělej!" běsní mladík, když vidí, že žena stále nesplnila jeho příkaz.

"Na kolena a budeš poslouchat bez odmlouvání, jinak..."

"Jinak co?" přeruší ho ledabyle žena s výsměšným pohledem na tváři. Už toho zažila spoustu, jeden nervózní mladík ji proto nemůže vyvést z míry.

"Jinak...," mladík na vteřinu zaváhá a prohlíží si překvapeně výraz ženina obličeje.

"Jinak nedostaneš zaplaceno!" vyštěkně konečně.

Žena nehne ani brvou a nadále jen tak stojí a pozoruje mladíka.

"Však ještě uvidíme," pomyslí si žena.

Mladík rudne vzteky.

"Proč mě neposlouchá? Neumí snad česky?"

 

Jeho mozek se snaží pochopit, co se to děje. On je tady přece ten, kdo velí, a ona má dělat přesně to, co jí řekne. Neměl dobrý den, nebo spíše už týden. Jeho otec ho nejdříve vyhodil z rodinné firmy - že prý neví nic o tom, jak funguje obchod, a firmu tohle zjištění už stálo nemalé peníze. Pak se s ním rozešla přítelkyně, respektivě obě, a to jen proto, že se o sobě navzájem dozvěděly. A teď ona. Neposlouchá ho a ještě ten její výraz!

"Ona se mi vážně vysmívá do obličeje?" proběhne mu hlavou, načež vzteky zařve: "přestaň na mě takhle blbě čumět! Okamžitě začni dělat co ti přikazuju! A klekni si!"

 

"Pff," odfrkne si žena a odvrátí od něj zrak. Víc ale neudělá. Ví, že je to hra nervů a tenhle mladík prohrál už ve chvíli, kdy vstoupil do jejího pokoje. Okamžitě viděla, že za tím "značkovým" zevnějškem je jen ubohý malý kluk, který si potřebuje něco dokázat. Už jich zažila tolik, že moc dobře ví, jak nepřijít ke zbytečné újmě na zdraví a modřinám v obličeji.

Chvilku trapného ticha protne opět jeho hlas.

"Tak bude to?!"

 

Žena jako by ho snad ani neslyšela, stále kouká bokem, jako by ji více zajímal obraz na zdi. Jeho vztek dosáhl maxima, podlaha zavrže pod jeho kroky. Napřáhne se a chce si vynutit poslušnost násilím. Žena však na tento okamžik čekala. Ve chvíli, kdy je mladík už jen krok od ní, prudce mu vyrazí vstříc a pevně ho obejme.

"Co to?" vysouká ze sebe překvapený mladík.

"Pssst!" umlčí ho žena a nepřestane ho pevně svírat.

 

Vztek ho nečekaně rychle opustil. Takhle ho kdysi objímala matka, než před lety zemřela. Místo vzteku ho teď zaplavila úzkost. A lítost. Kdyby tu teď jeho máma mohla být a on jí vše mohl říct. Určitě by se ho zastala i před otcem. Nebo by ho alespoň podobně objala a utišila.

"Jsem slaboch," dochází mu v duchu, zatím co i on pevně cizí ženu obejme. Začíná plakat.

"To bude v pořádku," pronese něžným hlasem žena, "všechno bude zase dobré, uvidíš."

 

Mladý muž pláče. Tak moc se potřeboval vyplakat, ale nanešel k tomu doteď odvahu. Několik minut takto stojí a objímají se. Mladík se konečně uklidní a opatrně prolomí to mlčení jediným slovem.

 

"DĚKUJI."

 

Potom ji se sklopeným zrakem rychle zaplatí, otočí se, a za zvuku vrzající podlahy spěšně opouští místnost. Když je skoro ve dveřích, prostitutka, přepočítavající obdržené peníze, k němu naposledy klidným hlasem promluví.

"Není zač, klidně se zase někdy zastav".