Bulharsko 2005

Když jsem nasedla do auta, docela mě přepadla nostalgická nálada. Duchem jsem byla někde u kámošky. Dlouhá cesta mě však vedla dva a půl tisíce kilometrů daleko od domova. Malého zapadlého městečka v Bulharsku.

V zimě jsem se dozvěděla, že už po páté naše „kroky“ zamíří do Bulharska, pocítila jsem obrovské štěstí. Přátelští lidé, dědeček Nasko, moře, procházky nočními ulicemi, večerní dýchánky u grilovaných ryb, mís zeleninových salátů… Sbíhaly se mi chuťové buňky. Dokonce jsem na všechnu tuhle krásu nalákala i svou nejlepší kamarádku. Bylo to skvělé. Úžasný pocit nového dobrodružství. Když jsem však první prázdninový den nasedala do auta, po kámošce nebylo ani vidu, ani slechu. Měsíc předem se omluvila, že nemá dostatek peněz. A v čase, kdy jsem se mordovala nad spoustou závěrečných písemek, ona se válela někde v Chorvatsku. Podraz! Celou cestu mi zpříjemňoval discman a moje oblíbené písničky. Přesto jsem se neubránila slzám. Když jsme projížděli Srbskem, rodiče mě neustále budili z mých snů a ukazovali mi okolní přírodu. Prosluněné skály, kopce, vodopády a řeky mi splývaly v jeden černý flek. Jasně, skvělá dovolená se sedmi padesátníky v zádech!

Dojeli jsme na místo. Šedý dvoupatrový dům s kotvou nade dveřmi se na nás jen usmíval. O jakýsi úšklebek jsem se pokusila i já. Bylo pět hodin ráno, už jsem se viděla v posteli. Nesměle jsem zazvonila na zvonek. Nasko, můj „falešný“ dědeček však nepřicházel. Asi po půl hodině jsme se ho dobušili. Nálada mi stoupla. „Achoj, miláčky!“ zdravil nás všechny, vítal rodiče, strýce a tety. Každého velkým polibkem na tvář. „Achoj maličká!“ objal mě. Potom si mě dlouho prohlížel, jak jsem za celou tu dobu, co jsme se neviděli, vyrostla. Že by ta dovolená přece jen za něco stála?

Pokoj a koupelna s rodiči. Paráda!!! Práskla jsem svýma věcma na postel. Džíny, kapsáče, pár triček, plavky… Šaty moje „výbavička“ raději neobsahovala. S mojí postavou to nebylo možné si ani dovolit. A přitom by bylo úžasně romantické prohánět se po pláži v rozevlátých šatech. Nacpala jsem do kufru před odjezdem aspoň džínovou sukni, která zužovala moje široké boky. Na polštář jsem jemně položila plyšového medvěda. Snad alespoň ten mi bude zpříjemňovat „Pobyt se seniory“, jak jsem celou dovolenou nazvala.

Čekala jsem výlet k moři, ale místo toho si slunko užívalo prázdniny a šlo svítit snad na Sibiř. Den prý stvořený pro výlet do Nesebaru. Malé historické městečko s originálním slohem staveb. Vítr mi pocuchal vlasy dřív, než jsem stačila po kamenném mostu vejít do ulic plných stánků, umění a kultury. Ovázala jsem si šátek kolem hlavy, abych svých pár vlasů uchránila před zacucháním. Dospělci už zase řešily „světové problémy“ a tak jsem se stáhla do ústraní. Koupila jsem si obrovský gyros a z povzdálí obdivovala staršího pána s tlustým žlutým hadem. V přeplněné ulici bylo kolem něj podezřele hodně místa. Jasně, lidi se štítí hadů! Uchechtla jsem se a odvážně šla podrbat tu citrónovou potvůrku. Had se na mě koukal s přivřenýma očima, ale veškeré dotyky si nechal líbit. Pán na mě něco zažvatlal a obnažil svůj křivý chrup. Najednou had skvěl na mém krku a spokojeně se obvinul. Správný škrtič! Nejistým úsměvem jsem vyhledávala svou rodinku v davu. Co teď? To už se přihnal táta s foťákem a všechno to dokumentoval. Nakonec jsme za celou srandu vyplajzli 10 leva, což bylo skoro 200korun…

Konečně jsem si po třech dnech neustálých lijáku mohla dopřát trochu samoty. Hodila jsem na sebe mikinu a od našich vyžebrala trochu peněz. Bohudík, že byli podnapilí a neprotestovali. Večerní ulice naskytovaly spoustu osvětlených stánků. Vál letní vítr a všude vonělo pečivo, popcorn a další pochoutky. Nelenila jsem a koupila jsem si několik kopečků skvělé zmrzliny posypané praženými ořechy a čokoládou. Na chvíli jsem si sedla na pláž a nechala si nohy omývat mořskou vodou. Potom jsem se prošla zpátky neznámými zákoutími města. Hrobové ticho mě nenechávalo klidnou. Ale za pár minut jsem potkala partičku lidí v mém věku. Kluci se snad se zalíbením usmívali a holky házely závistivé pohledy. No jo, Bulhaři letí na blondýny, ale kdo ne? Pozvedla jsem si sebevědomí a prošla kolem nich. Zmrzlina asi neustála nápor větru a přistála na mém triku. Přidala jsem do kroku a až domů mi v uších zněl posměch snědých Bulharek.

Celou týdenní dovolenou jsme zakončili na lodičce. Malá rybářská bárka. Poslední usměvavé fotky, smočení ve vodě, pozorování kormoránů na mořském ostrůvku a vln rozbíjejících se o skály a vlnolamy. Večer nám Nasko dal dárečky. Slavnostně mi na krk nahodil náhrdelník z mušliček. I přes všechna utrpení a neustálou kontrolu rodičů, strýců a tetiček, jsem si připadala jako královna večera. Ladné pohyby bulharského tance, živá kapela a obětí Naska.

Ani jsem se nenadála a zase jsem seděla v autě. A najednou mi přišly vodopády podél silnic v Srbsku naprosto krásné, oběd v malém dálničním motorestu i přejezd českých hranic naprosto fascinující. Ten „Pobyt se seniory“ zas nebyl tak špatný, ne?