Danielova prvotina

Danielova prvotina dobyla český knižní trh. Ani ne dvousetstránková novela popisující  osamělý vnitřní svět ženatého čtyřicátníka zasáhla srdce stovek čtenářů a čtenářek, kteří v příběhu poznali sami sebe. Vyprodaný třicetitisícový náklad s dotiskem pro něj znamenal  docela slušný honorář. Když k tomu připočetl občasné překlady, korektury a fejetony, dalo se říci, že sebe a svou rodinu psaním živil. O novelu navíc projevili zájem v Rakousku, kde měl minulý týden čtecí šňůru. V Klagenfurtu, Lincii i Vídni ho čtenářstvo přivítalo více než vřele. Právě končil autogramiádu v knihkupectví malého města. Města, v němž celý život bydlel.

Je to jak ze života, vážně, říkala mu asi sedmdesátiletá seniorka s výraznými rudými rty a on jí vysvětlil, že právě v tom spočívá umění psát. Zachytit realitu. Tlustý plešatý pán v saku ho poplácával po ramenou a vyprávěl, jak si to četli s chlapama v hospodě a smáli se u každého odstavce. Odvětil, že je rád, že kniha baví.  Mladá studentka ho povzbuzovala k napsání dalších knih. Zajímal ji vývoj hlavní postavy. Slíbil, že v psaní bude určitě pokračovat. Když ho nakladatel vezl domů, zmínil, že se prodalo 22 kusů, což bylo na malé město, kde už spousta čtenářů knihu měla doma, docela úspěch.

Doma se zul, pověsil kabát na věšák a v kuchyni narazil na manželku.

Tak co, jak?, zeptala se ho, aniž by zvedla zrak od seriálu, který sledovala na mobilním telefonu. Dobře, odvětil, a zběžně popsal průběh večera. Zeptala se, kdy taky něco udělá doma, když má čas žvanit po knihovnách. Požádal o upřesnění otázky, nejprve nepochytil, kam tím míří. Upřesnila, že je potřeba vyluxovat a vyprat a taky nakoupit. Odvětil, že to udělá zítra, protože bude doma, má jen malou zakázku na korektury. A pak budeš zase čtyři dny v zahraničí, že?, vmetla mu do očí a dodala, že je táta na baterky. Připomněl, že účast na veletrhu je součástí smlouvy a že za ty peníze pozve rodinu na dovolenou do Chorvatska. Kontrovala, že ona žádné dovolené nepotřebuje. Jako prodavačka v Lidlu má po šesti letech přes dvacet dva čistého a to prý na důstojný život stačí. Prý ať si taky najde nějakou normální práci s normální pracovní dobou. Argumentoval, že psaní je jeho niterné pnutí, že je umělec, že tvůrčí činnost potřebuje ke své kultivaci. Ženu to vytočilo a prudce zvýšila hlas. Opáčila, že nebude poslouchat jeho filozofické odborné termíny a ať se laskavě vyjadřuje česky. Pokrčil rameny, protože nevěděl, jak to říct jinak, vytáhl z kapsy cigarety a šel si zapálit na balkon. V tom mu zvoní v druhé kapse mobil. Nakladatel.

„Hele, Dane, Kámo! Nebudeš tomu věřit, ale ozvali se krom Rakušáků i Poláci. Chtějí dělat na překladu. Stačí tvůj souhlas s licencí.“

David potáhl startku a při výdechu kouře z plic odevzdaně odpověděl:

„Ty, Karle, víš… raději ne.“