Knedlíky s vajíčkem

„Je odemčeno,“ zaslechl dědek Josef zahuhňání a nebyl si jist, zda rozumí správně. Nicméně, vešel do chodby, vyzul dřeváky a nakoukl do kuchyně, co sloužila zároveň jako jídelna. Přistihl dědka Jardu s plnou pusou. Seděl na dřevěné židli u masivního stolu s flaškou kyselých okurek a s nepříjemným skřípotem vyškraboval z pánve poslední žďabínky místy připálených knedlíků s vajíčkem.

„Taky si dáváš rychlovku? Dělám to stejně. Jídlo v jednom hrnci nebo na pánvičce, aby bylo co nejmíň nádobí a zbylo hafo času na jiný věci.“

„Myslíš si, že moje knedlíky s vajíčkem jsou dřív, než řekneš švec? To se teda sakra mýlíš,“ opáčil po poslední soustu.

Vzápětí jsem od dědka Josefa zvěděl, že dát si tuhle večeři je etapový závod na celý den. Taková malá Tour de France.

Suroviny musí dojít nakoupit, přičemž droždí dostane až ve třetím krámě. Pokud  jde pro „včerejší žemle“, ty zásadně nakupuje pod cedulkou „čerstvé pečivo“. Úspěšně.

Potom zadělá na těsto, to musí nějakou dobu odpočívat. Mít čas kynout. Záhy válí, až uválí, dlaněmi poplácává, až uplácá stejné, úhledné válečky, co za stálého hlídání u plotny vaří, až dovaří. Chladnout je nenechává na okně. V průvanu by se mohly nastydnout.

Ve druhé etapě se jde pro vajíčka.

K sousedce Petrželové, to je taková babka na rozsypání, ale na slepice, králíky, jednoho psa a tři kočky ještě pořád stačí. A vyřídilka ji taky jede. Výprava za starou Petrželovou ale nebývá zastavení jenom na skok. Vždy ho něčím zaúkoluje a potom k zamlaskání pohostí. Tentokráte jí nasbíral padaná jablka na zahradě, pomohl je oloupat a nakrájet, aby bylo na křehký štrůdl, co s kafáčem musel zkonzumovat. Samozřejmě i do nebe vychválit. Za to měl čerstvá vajíčka od domácích slepiček.

Přecpaný vlažným štrůdlem si dědek Jarda musí chvíli dáchnout. S plným břuchem se makat nedá. Natož tancovat kolem plotny.

Po vyspinkání, v pohodě a dobré náladě, rozjíždí třetí etapu.

Na pánvi, na domácím sádle a slanině si uklohní své oblíbené knedlíky s vajíčkem. A pustí se do nich. I když, dneska jako na potvoru, je při jídle vyrušen. Nicméně, v klidu dojí a až teprve potom se mně věnuje.

„Tak, co mi dědku neseš?“

„Ááále, chci se s tebou rozdělit o vejce, co mi dala Petrželová za kopr ze zahrádky, co jsem jí tuhle přinesl.“

„No vidíš, na kopr jsem zapomněl!“ nečekaně vykřikl dědek Jarda.

Až jsem se lekl. A málem zkoprněl.

„No přece, přidat si ho do vajíček s knedlíkem. Dá jim takovou Michelinskou chuť.“

Dědek Jarda nabízená vejce s díky omrknul. „Jo, hodí se, mám vajíčkový týden. Prý se mají jíst každý den. Proto dneska, je pondělí, jsem měl knedlíky s vajíčkem, zítra budou smažený, ve středu vaječná omeleta s hráškem. Ve čtvrtek volský oko k čočce a na pátek si nachystám vajíčkovou pomazánku. No a v sobotu? Řízek ve vaječném těstíčku. Příští týden bude luštěninový, přespříští kuřecí, další rybí,“ pochlubil se plánováním. Až jsem nad jeho výživovou systematičností zůstal perplex.

„Jestli chceš, přinesu ti taky kopr ze zahrádky. Aby sis v neděli mohl dátl koprovku s vejcem.“

Dědek Jarda se nespečoval. S neskrývaným nadšením svolil a k tomu přislíbil, že mi donese porci v kastrůlku. Koprová omáčka bude na Nobelovu cenu za chemii. Jedna báseň.