Tušení

   Náš dnešní příběh bude o Anet – introvertní vysokoškolské studentce, pro kterou je někdy těžké zvládat jinak běžné životní situace.

**********

   Jednoho krásného zimního dne plného mlhy, deště a bez široko daleko jediné hromádky sněhu, si Anet v klidu obědvala na svém obvyklém místě v kantýně. Dnes měla moc dobrý den, jelikož úspěšně složila zkoušku a dala si své oblíbené jídlo.

   Sychravé počasí jí nijak nevadilo, naopak se v něm cítila lépe než za parného sluníčka bez mráčku. Jediné co, byla osamělá.
   Ačkoli se snaží, jak může, má zkrátka smůlu na přátele. Tedy skutečné přátele, takových známých by se našlo dost, jen nemá nikoho, s kým by si sedla na oběd, pokecala, a pak třeba zašla na návštěvu. Chyběla jí jakási spřízněná duše, kterou měla naposledy na základní škole.

   Jako obvykle se pozvolna ztrácela v myšlenkách, když ji najednou ze zadumání vytrhlo vibrování telefonu.

   Byla to zpráva od jedné paní profesorky, že se moc omlouvá, ale musí akutně domů, a tedy plánovanou zkoušku odkládá na jindy.

   Anet si celkem oddechla, jelikož se až tak moc neučila a bude mít více času. Pak si však vzpomněla, že odpoledne má jít na kurz háčkování, a místo plánované půl hodiny bude mít ve městě hodinu a půl volna. Žádný problém, že? Někam si na chvíli zajde a čas uteče jako voda. Jenže tak lehké to pro Anet není.

   Jakmile jí došlo, že venku je zima a bude si muset vymyslet náhradní program, zhrozila se. Takové náhlé změny jí byly hrozně proti srsti (hlavně tehdy, když nemůže domů), nehledě na to, že se bude muset nějak zabavit. Jenže kde? A jak? Peníze za knihy se jí zbytečně utrácet nechtělo (peněženka přes Vánoce trpěla víc než dost) a sedět v kavárně s úplně cizími lidmi se jí také příliš nezamlouvalo. Že by někomu napsala, jestli nemá čas? No jo, ale komu? Všichni lepší známí jsou daleko a kamarádka ze základky na druhém konci republiky. Co jen bude dělat?

   Byla ze situace zoufalá.

**********

   Chvíli na to stále před dveřmi kantýny a koukala kolem sebe do temně šedého počasí, pomalu se již smrákalo, ač bylo krátce po druhé hodině odpolední.

   Jak tak bezradně koukala a náhodní kolemjdoucí ji míjely, vzpomněla si, že nedaleko je jedno celkem dobré knihkupectví. Sice se jí utrácet nechtělo, ale když neměla, co dělat… Jen nakoukne, řekla si.

   Na svou výšku se tedy pozoruhodně svižným tempem vydala směr knihkupectví.

   Po pár minutách již otevírala těžké prosklené dveře a očima začala hledat zajímavé tituly.
   Jezdila pohledem sem a tam, nic ji však ne a ne zaujmout. Měla hodně času, tak alespoň nespěchala. Celou dobu ji doprovázel takový divný pocit, že by si měla pospíšit, ale nevšímala si ho.

   Netrvalo dlouho a začala být nervózní. Tedy ne z toho, že si nic nemůže vybrat (za to byla snad i trochu ráda…), nýbrž ze slečen prodavaček. Vypadaly sice celkem mile, ale tohle se jí děje pořád. Když jí něco jen trochu trvá, nebo se snad, nedejte bohové, na něco zeptá, má hned pocit, že je hrozně na obtíž. Dobře si uvědomuje, že to asi není úplně normální, ale nemůže si pomoct.

   Když už Anet začalo připadat, že je na obtíž opravdu moc, tak se pomalu otočila, vyloudila jakýsi pokus o zdvořilý úsměv, s vypětím všech sil tiše řekla něco jako „Na shledanou.“ a už upalovala pryč.

   „Tak nic,“ povídala si pro sebe „najdeme jinou zábavu.“

   Opět se chystala ponořit do myšlenek plných sebeuklidňování, že to zvládá dobře, že vše je v pořádku a jak je úplně normální, když si člověk v obchodě nic nevybere, když trochu zvedla hlavu a pohledem zavadila o nápis „čokoláda“.

   Zastavila, kousek se vrátila a přečetla nápis pořádně.

   „Horká čokoláda – klasická, se šlehačkou, s kořením…“

   Chvilku se zamyslela. Došlo jí, že vlastně má po obědě na něco malého chuť a ty sedačky vypadají prázdné, tak snad by si mohla dopřát trochu voňavé psychické podpory.

   Kvapem zapadla dovnitř, nesměle si objednala a uvelebila se pěkně v koutku, kde měla výhled na celou čokoládovnu.
   V rohu seděli nějací dva mládenci a povídali si, jinak uvnitř nikdo nebyl.

   Obdržela objednávku a pak jí na mysl opět přišla nemilá myšlenka – co teď? Věděla, že s sebou výjimečně nemá žádnou knihu, jen telefon a na něm se snažila trávit co nejméně času. Možná i proto nebyla nikdy úplně oblíbená.

   Necítila se v tu chvíli nejhůře, byla celkem schovaná, na strategicky výhodné pozici a nikdo si jí nevšímal. Jediné co, stále ji pronásledoval ten divný pocit, že už by měla jít, jenže to stále přičítala své bázlivosti a strachu z cizích prostorů, situací a lidí.

**********

   Pročítáním letáku z planetária, který objevila, a občasným kouknutím na mobil kvůli času (jelikož se pořád bála, že kurz nestihne), strávila něco přes půl hodiny.
   Poté, jak už jí připadalo, že by vážně měla jít, zaplatila a vydala se na zastávku.

   Kouknutím na hodiny zjistila, že má ještě minimálně třicet minut než má vůbec smysl vydat se na cestu a vzhledem k tomu, že zrovna míjela Levné knihy, šla jen tak nakouknout, však znáte knihomoly.

   Nyní si už jednu knihu vybrala, zprvu byla Anet proti, jenže ona měla tak dobré recenze a stále jen třicet korun, takže prostě neodolala…

   Podivný pocit, že už dávno měla jít, se stále stupňoval, takže už ho nemohla jen tak ignorovat. Bylo jí to divné. Sice věděla, že je stresař a neurotik, ale tohle bylo dost zvláštní i na ni.

   Když došla na zastávku, napadlo ji, že by se mohla podívat na facebook toho kurzu. Nešla na něj poprvé a už nějakou dobu se nekoukala na novinky.

   Vytáhla telefon, rozklikla modrou ikonku, a když už její šalina konečně přijížděla, spatřila náhle na oné stránce upozornění, že dnešní kurz se ruší a přesouvá na příští týden.

   Tak tohle na Anet bylo už moc. Okamžitě z ní opadlo veškeré napětí a stydlivost a vydala hluboký povzdech. Hned po obědě mohla jet domů, tolik toho mohla stihnout, jen kdyby se na ten blbý facebook podívala dříve! Nebo kdyby uposlechla onen pocit a šla na zastávku hned, nemusela by být zbytečně ve stresu a vymýšlet nějakou zábavu.

**********

   Když už seděla v šalině mířící na úplně opačnou stranu, tedy domů, došlo jí, že se vlastně nezlobí. Ani nechce. Takové příhody se prostě stávají každému a v čem by jí vztek sama na sebe pomohl?
   Alespoň z toho plyne ponaučení – intuici není radno podceňovat…