Samota

Tak tak. Je to tu zas. Opět si nemám s kým promluvit a zbyl mi jen papír. Arch, na který mohu vypsat to co v sobě už neunesu. Žádný kamarád, kterému bych se mohla svěřit, promluvit si. Nikdo. Jen jednostranná konverzace. To ticho, očekávání odpovědi, jež nikdy nepřijde je ubíjející. Vše řešit jen sama se sebou mě ničí. Drásá mne to uvnitř, nedovoluje mi to ovládat se. Nemohu už ani spát. Místo spánku víří myšlenky, ty které celý den držím mimo svou mysl, se nyní probouzí, vstupují do snů a vysmívají se mi jako bych byla nějaký slaboch bez vůle.
Nechci řešit to co bych měla. Nevím jak. Jsem příliš sama ve vlastním světě. Smýšlím o sobě v třetí osobě. Vidím svůj život z pohledu jiné osoby, ne ze svého. Copak to tak má být?
Kde se hledají přátelé? Kde? … nevím. Samota je asi můj jediný svět. Svět v tichu a temnotě. Vše je se mnou jiné. Poslouchám to čím dál více, nemám na to sílu, nemůžu za to, nemám jistotu.
Nenávidím to. Příteli kde jsi? Tak moc tě potřebuji, musím se vymluvit. Potřebuji pochopení, povzbuzení, důvěru. Mám toho tolik na srdci, a tak málo možností to vyjádřit. Jen papír tu se mnou je. Jediný nejbližší přítel, který tu pro mne kdykoliv je, avšak bez odpovědi.
Jsem sama s tím, co musí ven.