Hlas

                                                   Hlas 

 

Adam zarazil otravné zvuky budíku a unaveně hleděl na strop. V pokoji jej uvítala temnota a ticho. S povzdechem se posadil a bez výrazu si ustal postel. Tichými kroky zamířil na záchod. Světlo si nerozsvítil. Svůj byt znal velmi dobře, a i ve tmě dokázal dojít kamkoliv. 

Po spláchnutí vzal oblečení a zamířil do koupelny kde si dal ledovou sprchu, aby probudil své tělo. Když pocítil ledovou vodu dopadající na svou kůži zavřel oči a pomalu dýchal. Cítil, jak se každý sval v jeho těle pomalu probouzí. Znovu se cítil na živu. 

Když měl po sprše postavil se před zrcadlo a dlouho hleděl na svůj odraz. Na jeho tváři byl unavený výraz. Opláchl si jej vodou a nasadil svůj falešný úsměv. Pak opustil svůj byt a zamířil do práce. 

 

Po cestě si zapálil svou první cigaretu z mnoha a vychutnal si první potáhnutí. Venku byla stále tma. Po cestě potkal několik lidí spěchajících do práce. Pozoroval, jak si nikdo nikoho nevšímá. Každý se jen soustředil, aby nepřišel pozdě a mohl strávit polovinu svého dne v práci kterou nenávidí. Adam se v duchu zasmál, alespoň v něčem se těm ostatním lidem podobal. 

 

Když jel poloprázdným autobusem, byl rád, že měl sluchátka a hudbu na plno. Pozoroval cestu, kterou jezdí každý den okýnkem a vychutnával si ten klid. Na chvíli odvrátil pohled od rychle mizející krajiny a všiml si dívky sedící opodál. Byla nádherná a zaujatě hleděla do svého mobilu. Adam si představil, že by šel za ní. Možná by to tentokrát vyšlo. V hlavě vymýšlel, jak by začal konverzaci, když zastavili a dovnitř nastoupil mladý muž. Dívka se na něj usmála a sundala tašku ze sedadla vedle sebe. Políbili se a nadšeně začali probírat věci které Adam neslyšel a ani nechtěl slyšet. Adam se odvrátil zpátky k okýnku.  

 

“Nazdar Adame! Vypadáš nějak sklesle... Stalo se něco?” Řekl Bob, který pokuřoval před vchodem do firmy. Byl to jeden z Adamových spolupracovníků. Byl o několik let starší, ale v celku si rozuměli. Nebo alespoň více než si Adam rozuměl s ostatními lidmi. 

“Jen jsem se špatně vyspal.” Pousmál se Adam a zapálil si taky.  

“No jo, pondělky jsou náročný.” Zasmál se Bob. “A jak sis užil víkend?” 

Adam si vzpomněl na sobotní večer. Na nůž od krve a bolest jeho ruky. Na slzy v jeho očích... 

“Nic speciálního. Jen jsem odpočíval. Co ty?” Adam si znovu potáhl z cigarety. 

“Zase ses válel doma?” Zasmál se Bob. “To já toho zažil hodně kamaráde. Ale měli bychom jít dovnitř. Pak ti všechno řeknu...” 

 

Celé dopoledne poslouchal Adam historky ze života Boba. Několikrát přidal pár svých poznámek, aby jen tiše nepracoval a nevypadal nezaujatě. I když popravdě Bob by pokračoval i bez Adama. 

“A nakonec skončila Klára u mě doma!” Zakončil historku a široce se usmál. “A věř mi, Adame. Moc jsme toho nenaspali.” 

“To věřím.” Dodal Adam. 

“A ty nemáš nějakou vyhlédnutou?” 

“Já se soustředím na peníze, Bobe. Na holky je času dost.” Odpověděl Adam a dostal chuť na další cigaretu. 

“To říkáš vždycky. Já bych to teda nevydržel, být pořád sám.” Bob se podíval do Adamových očí. 

Já to taky nezvládám Bobe. Vůbec. 

“Už jsem si zvykl...” Pousmál se Adam a podíval se na hodiny. “Je čas na oběd.” 

 

V jídelně byli obsazeny všechny stoly. Všude vládl nadšený rozhovor. Jen Adam tiše seděl a pojídal svůj oběd. Seděl u stolu s několika lidmi včetně Boba. Všichni se smáli a roznášeli nové drby. A Adam seděl mezi nimi. Znovu si vzpomněl na sobotní večer. Na nůž, který pomalu zajíždí do masa. Na rudou krev... 

“Stalo se něco, Adame? Dneska si nějaký zamlklý.” Ozvala se kolegyně vedle něj.  

“Jsem jen unavený.” Usmál se Adam a s falešným zájmem se zapojil do rozhovoru. Nezajímalo ho nic z toho, co říkali. Stěžovali si na práci a své kolegy. Pomlouvali jeden druhého a řešili bezvýznamné věci. Adam už jen chtěl, aby bylo ticho. 

 

Po vyslechnutí všech Bobových historek a dokončení směny, Adam zamířil domů. Byl naprosto bez energie. Pomalou chůzí šel po městě a s umělým úsměvem procházel mezi lidmi. Nenáviděl každého z nich. Cítil, že všichni jsou lepší než on. A to nebylo fér.  

Když za sebou zavřel dveře od bytu pokojně si oddychl. Prošel kuchyní a snažil se nevnímat nůž položený na lince. Byl pokrytý zaschlou krví. 

Adam se posadil na postel a zavřel oči. Konečně bylo ticho. Byl tady jen on. Jeho jediný opravdový kamarád. Jediný člověk, který Adamovy rozuměl a chápal ho. A taky osoba, kterou nenáviděl ze všech nejvíce. 

“Dneska to konečně uděláš? Nebo budeš zase jen brečet, jak je svět nefér?” Ozval se tichý hlásek v Adamově hlavě. Ten hlas jej doprovázel už dlouhou dobu.  

“Sklapni...” Zašeptal Adam do tichého bytu. 

“Ale copak? Nemáš povídací náladu? A při tom sis tak dlouho povídal s tvým... kamarádem Bobem.” Zasmál se hlas a vhrkl Adamovy slzy do očí. “I když ty si moc na povídání čas neměl, že? Jen na závist!” 

“Sklapni!” Zakřičel Adam a zvedl se z postele. Rychle si vzal sluchátka a pustil hudbu v mobilu. Věděl, že hlas zmizí, když bude poslouchat hudbu. Tak jako vždy. 

 

Byla hluboká noc, když se Adam probudil z noční můry. Po celém těle cítil pot. Hrdlo měl vyschlé a byl více unavený než před upadnutím do spánku. Podíval se na displej mobilu a zjistil, že za tři hodiny má vstávat do práce.  

Odhodil ze sebe přikrývku a pocítil mráz po celém těle. Zapomněl si zavřít okno a nyní se celé tělo třepalo a dožadovalo se ihned tepla. Adam ale nevyhověl. S třepotem po celém těle ihned zmizel do kuchyně a vypil sklenici vody. Když si napouštěl druhou, zaměřil se jeho zrak na nůž na lince. Nedokázal odtrhnout pohled. Měl chuť vzít jej do ruky a zkusit jeho ostrost na své kůži. Chtěl vidět tu rudou krev stékající na podlahu.  

“Udělej to! Stejně ti nic jiného nezbývá!” Hlas byl nyní plný síly. Naplnil celou Adamovu hlavu. Jeho ruce pustili sklenici a natáhly se po noži. Potěžkával jej v pravé ruce a cítil... úlevu. Pomalu řízl do levé ruky. Malý pramínek krve líně stékal na podlahu a Adam věděl, že to není dostatečné.  

“Musíš hlouběji! Aspoň jednou dokaž, že nejsi k ničemu!” 

Nůž dopadl s cinknutím na podlahu. Adam se vyzvracel do umyvadla a vrátil se do reality. Hlas se utišil a nechal poraněného Adama samotného. 

 

Po nočním incidentu se hlas neozval dlouhou dobu. Adam prožíval každodenní rutinu několik týdnů bez svého nechtěného společníka. Nůž umyl a schoval. Bál se, že když se nože dotkne, hlas se ozve. Dlouho se přemáhal, aby na něj sáhnul. A když to udělal... Nestalo se nic.  

Ozval se po dvou měsících... 

 

Adam zrovna mířil domů z práce. Byl pátek a čekal ho víkend. Dnes již neměl falešný úsměv. Věděl, že doma bude mít klid celé dva dny. V hlavě si plánoval, co všechno by chtěl stihnout, když uslyšel povědomý hlas.  

“Si to ty Adame? Páni... vypadáš úplně jinak!” Byl to příjemný tón. Adam si ihned připadal jako na střední. Přesně tam slyšel tento hlas a vždy jej přinutil k úsměvu. 

Byla to Sára. Spolužačka ze střední a jeho první opravdová láska. Ne, že to ona někdy věděla. 

“Ahoj...” Adam nevěděl, jak reagovat. Nyní byla ještě krásnější. Tvář ji zdobil roztomilý úsměv. 

“Tipuji, že jdeš z práce, že?” Zeptala se Sára. “Víš, přijela jsem tady na víkend za kamarádkou... Ale jsem tady úplně ztracená. A jsem ráda, že vidím známou tvář... Nemohl bys mi pomoct se tady trochu zorientovat?” 

Adam nadšeně souhlasil. Nakonec spolu strávili celé odpoledne, než musela Sára již opravdu za kamarádkou. Adam po dlouhé době byl opravdu... šťastný. Necítil již nenávist ke svému okolí, a hlavně k sobě samému. Před odchodem se dohodli, že se sejdou i další den.  

 

Adam si celý den přehrával to dokonalé odpoledne. Bylo to po dlouhé době kdy jej konverzace s jinou osobou zajímala. Oba si naslouchali a vážně se zajímali co se děje v jejich životech. Adam toho samozřejmě moc neměl, ale i tak dokázal zaujmout. Cítil se pyšně... Dokud neulehl do postele. 

Když zavřel oči, hlas se ozval. 

“Vážně si myslíš, že tě má ráda? Copak si neviděl, jak pořád hlídala čas? Koulela očima, když si ji vyprávěl své nudné historky? Jak můžeš být, tak naivní?” 

Adam zhluboka dýchal. Snažil se ignorovat ten nepřátelský hlas. Ten hlas plný bolesti a zloby, plný... pravdy. 

Adam si znovu rozpomněl na to odpoledne. Byla pravda, že se stále dívala na čas. Několikrát jej nevnímala a chvíli vypadala znuděně... 

“Ale chce mě vidět znovu...” Pronesl do tmy. 

“Protože jí tě bylo líto! Uvidíš, že to sama zruší. Napíše ti nějakou ohranou výmluvu! Kdo by chtěl být s ubožákem jako ty!” Hlas měl posměšný tón. Adam držel slzy na uzdě. 

“Nebudu tě poslouchat!” Adam rychle vzal mobil a sluchátka z nočního stolku a utišil hlas hudbou. 

Celou noc přemýšlel a několikrát pomyslel na nůž v temné kuchyni. 

 

Nakonec usnul na pár hodin. Vzbudil se kolem deváté hodiny. Vytáhl si sluchátka z uší a očekával znovu svého společníka. Ale znovu bylo ticho.  

Když byl hotový se sprchou a udělal si lehkou snídani, chtěl napsat Sáře. Ona ale napsala dříve. Schůzku musela zrušit kvůli brzkému odjezdu. Slíbila ale, že se uvidí někdy příště. 

Adam dlouze sledoval zprávu. Několikrát si ji četl. Pak hodil mobilem o stěnu. 

 

Seděl v kuchyni na podlaze. V tichu, v temnotě díky žaluziím. Vnímal pomalý tep svého srdce.  

“Měl jsem pravdu, jako vždy.” Smál se hlas. Adam neodpovídal, jen dál tiše seděl. 

“Teď už to uděláš? Ukážeš, že si chlap a skončíš tu ubohou věc které říkáš život?” 

“Měl si pravdu... Já měl pravdu...” Adam nechal volně stékat slzy. 

Postavil se a poslepu našel ostrý nůž. Hlas se již neozýval. Již nemusel. Svou práci splnil.  

Nyní dokázal Adam říznout dost hluboko. Když pomalu ztrácel vědomí, jeho poničený mobil oznámil novou zprávu. Ale Adam to již nevnímal. Nikdy nezjistil, že Sára nakonec odložila odjezd. A čeká na něj... Nyní byl Adam jen další oběť toho tichého hlásku, který našeptává lži a ukončí mnoho mladých životů. Z Adama bylo jen další číslo do statistiky.