Nejkrásnější místo na Zemi

Nejkrásnější místo na Zemi



Když na to přijde, tak jsem bezesporu to nejkrásnější místo na Zemi. Pro boháče je to dovolená na Kanárských ostrovech, pro střední vrstvu je to výlet do nádherných vrcholků Alpského pohoří, pro chudáky je to jízda autobusem zdarma a pro bezďáky otevřený obchod s chlastem. Ale jak říkám, když na vás přijde sračka, tak je nejnádhernější místo na Zemi ten nejbližší hajzl.
Málokdo by řek, že hajzl může vyprávět příběhy. A má pravdu. To nemůže. Hajzl může světu sdělit jen to, co si sám prožil. A já, jakožto veřejný městský záchod na rohu ulice Stonávkovy a Studánkovy, vám budu po krátký čas průvodcem lidské i nelidské, různorodosti.

Stojím tu bezmála okolo třiceti let a za celou svou existenci vděčím městským sborům, které se kromě veřejných potřeb nestarají o nic jiného, než o své dvě tlusté sekretářky dělající úplné hovno za mizerný plat. Já jim to však z celého srdce přeju, protože za poslední rok změnili standardy záchodové údržby na dva umytí za týden. Kdysi mě myli každý den. Jó to byla paráda, to vám povím, když mě pořádně pročistili pod prkénkem, nebo mi vyměnili tupý toaleťák za lepší. Ale na druhou stranu, abych byl zcela upřímný, se mi ty lepší toaleťáky moc nezamlouvají. Nejde s nimi totiž tak dobře mluvit jako s těma levnýma. Levný hajzlák má vždy co říct, většinou to jsou však jen sprosté narážky nebo stížnosti. Dokáže být ale i pořádně vtipný a je schopen vám zlepšit den. Ty dražší kusy jsou takové zvláštní. Sice s nimi jde promlouvat o hlubokých věcech nelidských, ale vše berou až přehnaně vážně a poslouchat to, bez jakékoliv zmínky o něčem humorném mě poslední dobou přestává bavit. Pravdou ale je, že čím dražší a hebčí můj přítel je, tím je dřív pryč. Záhada? Nemyslím si. Proto tedy preferuji dráťáky. To jsou ti nejtvrdší a nejdéle žijící druhy. Sice mají hubu jako dlaždič s rozpadající se rodinou, ale jsou tu se mnou dlouho a vztah tedy vydrží déle. Problém nastává, když si s dráťákem nesednu hned od začátku, to tu potom s tím dementem musím trávit všechen svůj čas. Takže asi chápete, že mí oblíbenci jsou vlhčené ubrousky, které tu sem tam nechá nějaká mamina, když utírala prdel svého spratkoidního haranta. Vlhčené ubrousky jsou neuvěřitelně milý společník. Plný života a přátelství. V podstatě to jsou pacifisti, které v oblibě zrovna moc nemám, ale u nich se to vydržet dá. Jednou jsem z jedním mluvil o problémech fašistické vlády v Itálii v období těsně před válkou, a musím vám říct, tyhle ubrousky mají fakt hlavu. Dráťák by vám řekl, že je to nácek a ještě by po vás chtěl abyste se s ním pokusili dobýt Izrael a Rumunsko. Ubrousek by něco tak ošklivého z úst nikdy nevypustil. Nejchytřejší ze všech jsou však noviny. Ano, i těmi si sem tam někdo vytře prdel. Nedá se s nimi sice vtipkovat, ale jako vznešený, nucený přítel bohatě stačí. No, ale jednou, když ke mě na chvíli dali skládací kadiboudu, (myslím, že byl ve městě zrovna nějaký fesťák), tak ta mi říkala, že v ní jednou jeden zvrhlík nechal celého Playboye. Kadibouda byla nadšená a já byl nadšen z jejího popisu. Bohužel ve mě ještě nikdo nikdy nic takového nenechal. Snad jednou..

Víte co mě poslední dobou pěkně sere? Jsou to ti dnešní mládenci, kteří jdou ve čtyři ráno domů z pařby úplně nalití a vletí si to přímo do mě. Samozřejmě, že když začnou blít, poblijí nejdřív šedesát procent podlahy a až pak se uráčí sypnout to do mě. Takových hulvátu přibývá a přibývá. Kdysi to bývalo tak jednou za měsíc, ale od doby, co kousek odsud zřídili pár nových klubů, je to skoro každou noc. A všichni ti lidé jsou stejní, vpadnou do dveří, spadnou na zem, řeknou slabým a vyřízeným hlasem "kurva" a pak to pustí na bílé kachličky. Všichni do jednoho to dělají vesměs stejně. Někdy přijdou i dvě slečny na ráz, kdy jedna blije a druhá jí drží cop a říká jí jak to bude dobré a že se z toho vyspí. Ironie je, že je to určitě ona, kdo to do ní všechno lil. No jo, kamarádky. Ale jsou to přece ještě děti. Skutečným problémem jsou totiž staří mládenci. Jinými slovy boomeři po čtyřicítce co si myslí, že jim patří svět a oni jsou jeho obrazem. Sice nenadělají takový nepořádek jako mladí mládenci, ale tu jejich egocentrickou povahu nenávidím. Dráťák říká, že by se takovým lidem mělo ukázat, jak jsou zbyteční. Tím myslí to, že pro svět už nejsou důležití v jakékoliv situaci. Jestli je to pravda to nevím, ale vím, že je nenávidím. (Protože je nenávidí dráťák víte?). Bylo to asi tak půl roku zpátky co si tu jedem starý mládenec přišel a při sraní si nahlas opakoval jak je úžasný.
- - Dnes se ti to náramně povedlo Emile, určitě dostaneš povýšení a ta kolegyně ti stopro dá. Ještě dnes večír vydržet tu diskošku na které budeš za borce a máme to.
Do hajzlu s tím. Poslouchat takové hovna patnáct minut. Koho to má kurva zajímat. Chápu a přiznávám, že takových lidí není zase tolik, ale o to víc mě pak dokáže jeden nasrat.

Když se psalo nové tisíciletí, byl jsem vystaven pořádným davům různorodých lidí. Ještě nebylo ani k večeru, když jsem si s hajzlákem povídal o výhodách a nevýhodách spalovacích motorů, když přišel první pán. Byl sjetý. O tom nebylo pochyb. Jen by mě zajímalo na čem. A to proto, že když za sebou zamkl, posadil se naproti hajzlákovi a začal si s ním povídat. K mému překvapení mu hajzlák odpovídal a takhle se bavili asi dvacet minut. Už přesně nevím o čem, ale když odcházel, hajzlák si vzal sebou. Což byla později fatální chyba, protože přišla ženská s nepředstavitelným průjmem a neměla po ruce ani noviny. Dráťák by se jí určite vysmál, ale mě jí bylo líto. Ubohá slečna, jen doufám, že zrovna není na prvním rande. Už jsem si představoval, jak tahá z kapsy svůj mobil a píše novému partnerovi: Přines mi prosím velký toaletní papír lásko, mám fakt velkou sračku.
Ta myšlenka mě dovedla k rozveselujícímu smíchu. Děvče to nakonec vyřešilo svýma spodkama, které tu pak nechala. A to byl jen začátek onoho velkolepého silvestra. K mému štěstí si z toho však moc nepamatuju, protože do mě jeden namol ožranej pán asi nechtíc upustil plnou láhev vodky. Z onoho večera si tak vybavuju už jen pár dalších ožralců a místních přivandrovalců, kteří mi zasvinili prkénko. A taky na toho zasraného čokla si moc dobře vzpomínám. Jak bych taky na něj mohl zapomenout, když jsem kvůli jeho nedbalosti málem dostal infarkt. Čokl totiž utekl jedné staré bábě z vodítka a vtrhl mi přímo do mé jediné místnosti. Nebyl moc velký, ale malý taky ne. Ale ten bordel který udělal. Nejprve rozmotal celého dráťáka, (kterého tam později donesla osobně má milá, vypasená sekretářka z městských sborů), který ho mezitím zasypával hordou nadávek, poté mi shodil prkénko a rozbil ho na čtyři části, a na závěr se ze mě ještě odvážil napít. Naštěstí ve mě plavalo velké černé hovno a zbytky vodky tak doufám, že pak skapal na nějakou hrozivou infekci.

Jednoho chladného podzimního večera ke mě přišlo asi šestnáctileté děvče. Sedlo si na mě a potichu plakalo. Nevěděl jsem co se děje a nevím to do teď. Jen si vzpomínám, jak mi tehdy bylo také do pláče, chtěl jsem plakat společně s ní, pak ji chytit kolem ramen a doprovodit ji domů. Ale nemohl jsem. Tehdy jsem se cítil opravdu hrozně. Styděl jsem se za sebe, že jí nemohu nijak pomoct. Hajzlák se na mě tehdy podíval a řekl.
- - Pusť to z hlavy, příteli. Pomoct jí nemůžeš i kdybys chtěl.
A měl pravdu. I když jsem byl z toho trochu smutný, pustil jsem to z hlavy a jen se na tu chudinku díval a přemýšlel copak jí asi trápí. K závěru jsem samozřejmě nedošel, protože znám jen ty věci, které se odehrály přede mnou a tohle byla premiéra.

Když se rok 2018 chýlil ke konci, (a ke konci se chýlí i mé vyprávění, protože se ke mě blíží banda čtyř bezdomovců pod silným vlivem neznámé látky), konala se ve městě další festivalová slavnost. A k mému štěstí ke mě opět postavili kadiboudu. Tenkrát jsme si dlouho do noci povídali. Náš rozhovor byl tak vážný a na úrovni, že poslouchal i dráťák. Bouda mi vyprávěla svůj příběh. Říkala mi, jak už jí strašně sere, že do ní všichni jen serou a považují za nucenou samozřejmost. Povídala mi, že už se to jednou zkoušela zabalit a ucpat se jednou pro vždy. Bohužel pro ni, vždy přijde záchodový chirurg se štětkou v ruce a nějak jí zachrání.
Ať chceme nebo ne, jsme uvězněni v pasti našeho života samého. A i když je záchrana někdy to poslední co potřebujeme, dostaneme ji. Samozřejmě to funguje i naopak. Svět je krutým místem na to, abyste byl veřejný záchod. Ale když se s tím smíříte a přijmete to, můžete být tím nejkrásnějším místem pro někoho jiného. Kadibouda se to ale přijmout nerozhodla. Schválně se pořád ucpává, aby lidem přitížila. Nemá už žádný důvod chovat se zdvořile, když jí to nebaví. A tak se sám sebe občas ptám, co bych udělal na jejím místě a začínám se bát, že mě časem má životní úloha také omrzí. Na rozdíl od budek, já zde však budu tvrdnout ještě nejméně padesát let. Mou jedinou útěchou jsou tedy stále se měnící lidé. Každá generace je naprosto odlišná. Každá neuvěřitelně hnusná a zároveň fantasticky nádherná. Jak jsem už za svého života vykoumal, vskutku není dobré soudit knihu podle obalu, jak se říká. Pokud chcete o člověku zjistit víc. Podívejte se jak se chová na veřejném hajzlu. Na tom nejvíc nezaujatém místě planety, kde si může dělat doslova co se mu zlíbí. Od čtení bible po píchání heráku. A nikdo mu na to nic nepoví. Jen na hajzlu se u člověka projevuje jeho pravá totožnost. Všechny přetvářky a strany jsou pryč. Je tu jen on a já. (Někdy i dráťák).
V tom je ta nádhera mého poslání. Dívat se, pozorovat, naslouchat.. Samozřejmě sem tam se jim i smát a nadávat. To k mému životu patří, a oni také, stejně jako já patřím k těm jejim.