Cesty do Irie

Edmund a jeho životní láska Edita právě převzali klíč se zlatým přívěskem ve tvaru lískového oříšku, na jehož povrchu bylo vyryto číslo 19. Ačkoliv ještě nebyli oficiálně sezdaní, Edmund o Editě vždy přemítal jako o své druhé, neoddělitelné polovině a věděl, že stejně to cítí i Edit. Nepotřebovali žádný prsten ani zápis v občanském průkazu, který by hlásal něco jiného, než současné „svobodný“ a „svobodná“. Vůbec totiž nešlo o lež – byli spolu, byli nerozdělitelní, a přece svobodní. I navzdory tomuto společnému přesvědčení se Edmund rozhodl, že Editu o ruku požádá. Ne snad proto, že by měl pochybnosti ohledně její věrnosti, právě naopak. Věděl, že spolu stráví zbytek svého života, a proto chtěl jejich vzájemnou lásku patřičně oslavit dokud ještě oplývají mladím, a navždy tak provázat své E s tím jejím.

Ověšení zavazadly a taškami přecpanými nákupem vystoupali po točitém schodišti do prvního podlaží. S orosenými čely se dokolébali skrze dlouhou chodbu až ke dveřím označeným číslem 19. Edita, která měla ruce o něco volnější, je odemkla a oba vstoupili do překvapivě luxusního apartmá.

„Zrovna nejlevnější ten hotel nebyl, ale teď rozhodně nelituju toho, že jsem na ubytování trochu ušetřil ve prospěch toho krásného prstenu,“ pomyslel si Edmund. „Kolika často i dvakrát dražšími apartmány, které tomuto nesahaly ani po kotníky, jsem se musel prohrabat, než jsem narazil na tento. A ten hotel navíc stojí na tak krásném a klidném místě. No lépe jsi snad vybrat nemohl,“ plácal se v duchu Edmund po vlastních ramenou. „Prsten!“ přišlo mu náhle na mysl a v ten stejný okamžik upustil na podlahu v předsíni všechna zavazadla, jež ho do té chvíle obtěžkávala. Na skříňku u vchodových dveří odložil svůj mobil, který z nějakého neznámého důvodu držel v ruce celou cestu od recepce, kde z něj obsluze hotelu diktoval heslo rezervace.

„Nechal jsem ten prsten v autě v palubní přihrádce,“ uvědomil si a promnul si čelo. „Věřím, že parkoviště takového hotelu nejspíš bude pod patřičným dohledem, ale raději nebudu nic pokoušet.“

 „Edit, jenom si ještě skočím do auta. Nechal jsem si tam cigára,“ zavolal na Editu, která už s obdivem obhlížela přepychové zařízení obývacího pokoje a směřovala dále k ložnici.

„Vždyť jsi teď dokouřil,“ podotkla, nahlížejíc na něj zpoza jedné z vysokých skříní a předstírala, že jej za jeho závislost soudí. Hned nato se na něj však láskyplně usmála a rezignovaně mávla rukou. „No běž, prosím tě,“ uchichtla se a zmizela za rohem. „Já to tady zatím pořádně prozkoumám, je to nádhera.“

„Budu hned zpátky,“ křikl Edmund, než za sebou zabouchl dveře. Užuž chtěl vykročit zpět směrem k točitému schodišti, jímž se sem oba před chvílí vyšplhali, když si uvědomil, že zatímco parkovali za hotelem, zahlédl zadní prosklená vrata, u kterých byla na zdi přibita cedule s nápisem ÚNIKOVÝ VÝCHOD. Vzpomněl si na to, jelikož přímo před sebou teď spatřil zavřené dveře, nad nimiž visela cedule se stejným nápisem.

„Jestliže jde o únikový východ, ta vrata dole musí být odemčená,“ pomyslel si. „Přece nebudu zbytečně obcházet celý hotel, když můžu jít tudy a vyjít z budovy přímo u auta.“

Jak očekával – za dveřmi bylo jen obyčejné betonové schodiště. Vydal se tedy po něm a sestoupil hned o dvě podlaží, neboť hotel stál ve svahu, a vchod z parkoviště se tak nacházel o patro níž, než hlavní vstup. Otevřel dveře a ocitl se v jakési oválné společenské místnosti. Světlo do ní pronikalo jen malým okénkem nad dveřmi na protější straně.

Stejně jako jejich apartmá překypovala místnost velkým přepychem. Nacházelo se tu mnoho stolků z černého skla, z nichž některé doplňovaly židle se sametovými potahy a s pozlacenými opěradly, zatímco jiné byly o něco vyšší a stály osamoceně. U zdi se skvěl krásný klavír značky Steinway & Sons z ořechového dřeva se zavřeným víkem. Strop byl osázen několika velkými, křišťálovými lustry, zatímco leštěná parketová podlaha elipsovité místnosti byla ve své ose potažena dlouhým, ručně vázaným, perským kobercem.

Edmund nevěnoval těmto detailům zvláštní pozornost, jelikož neměl nejmenší představu o tom, jakou hodnotu všechny ty věci ve skutečnosti mají. Přesto však na něj působil celý ten prostor nesmírně honosným dojmem.

Jen co se vydal napříč místností k dalším dveřím označeným zelenou cedulí únikového východu, začali jimi dovnitř vcházet lidé ve svátečních oděvech a postupně se usazovali ke stolkům na sametové židle. Jakmile došel přibližně do středu oválu, rozsvítily se všechny křišťálové lustry a v jasném světle místnost ještě víc zkrásněla. Únikovými dveřmi stále vcházeli další a další lidé a Edmund začal zvažovat, zda by se přeci jen neměl vrátit po schodišti zpátky nahoru k hlavnímu vchodu a hotel jednoduše obejít zvenku.

Kdoví, co je to tu za sešlost. A on tu správně nemá co pohledávat. Na druhou stranu, komu je co do toho, že tudy jen projde. Dveře vedoucí sem byly odemčeny a žádná cedule s nápisem zákaz vstupu nebo nepovolaným vstup zakázán na nich není, takže mu nikdo nemůže nic vytýkat.

Po jednom nejistém kroku, během něhož zvažoval možnost, že se obrátí, pokračoval sebejistě dál. Prostor začalo vyplňovat ševelení tiše diskutujících hlasů, které s dalšími a dalšími příchozími postupně nabíralo na hlasitosti.

Když ke dveřím konečně dorazil, bylo v místnosti už nejméně čtyřicet lidí a další stále vstupovali. Šlo převážně o starší pány, avšak bylo mezi nimi i několik žen, mladších mužů a dokonce i několik dětí, které do místnosti vcházely s nešťastnými pohledy ve svých tvářičkách. Edmund se při pohledu na některé z nich nervózně zachmuřil.

Po chvíli marného vyčkávání, zda jej někdo z přicházejících nechá projít dveřmi opačným směrem, se jimi začal netaktně cpát. V tu chvíli dovnitř zrovna vstupovala mladá a, dle jeho názoru, pohledná žena. Když se kolem ní soukal ven, zavadil přezkou svého opasku o její kabelku, až to s dámou škublo dozadu.

„Pardon, omlouvám se,“ vysypal Edmund a mladá žena na něj překvapeně pohlédla. Měla krásné, magicky modrozelené oči.

Další lidé se tlačili dovnitř, takže Edmund raději bez dalších omluv proklouzl na druhou stranu dveří a ocitl se v široké chodbě, v níž stálo v řadě dalších asi čtyřicet až padesát lidí.

„Sakra ta měla krásný oči,“ pomyslel si Edmund. „Vůbec celá byla krásná a já se tam musím vecpat zrovna, když prochází ona a skoro jí roztrhnout kabelku,“ kroutil hlavou. Hned nato si však uvědomil, kam má zrovna namířeno a že je vlastně úplně jedno, o koho ve dveřích zavadil svým páskem. Večer chce Edit s prosbou o její ruku ukázat prsten, pro který má právě namířeno, a pokud možno s ní následně strávit zbytek svého života. Vůbec tedy nezáleží na tom, že se ve dveřích potkal právě s tou krásnou ženou. Mohl to stejně tak být ten pupkatý prošedivělý chlap, který prošel před ní, a nic by to na jeho situaci neměnilo.

„Ale ty její krásné oči...“

„Sakra,“ procedil tiše mezi zuby a zavrtěl hlavou, jako by se ze sebe snažil tu představu setřást.

Pokračoval chodbou, která na svém konci zahýbala ostře doleva. Ještě než k odbočce dorazil, uslyšel upřímný třaskavý smích, jenž k němu dolehl otevřenými dveřmi, za nimiž spatřil jen schody vedoucí dolů do nějaké slabě osvětlené místnosti.

„Ne, ne, fakt, myslím to vážně. Říkám ti, tentokrát to bude úplně něco jinýho. Něco, na co nezapomeneš, to ti garantuju,“ říkal chraptivý mužský hlas.

Edmund zkroutil rty do tvaru obráceného písmene U a pozvedl obočí.

„To by mě zajímalo, co tak parádního se tady bude dít,“ přemítal, avšak nezastavil se, takže další slova mu už splynula se štěbetáním lidí postávajících ve frontě. Zabočil doleva a před ním se objevila další dlouhá chodba, na jejímž konci dovnitř vnikalo jasné denní světlo.

„Dobrý, jsem na správným místě,“ pomyslel si Edmund. „To jsou ta vrata. Zpátky radši půjdu venkem okolo hotelu, nechce se mi mezi ty lidi moc vracet.“

Po chodbě proti němu kráčel muž středního věku v černém smokingu, jehož polobotky hlasitě klepaly o dlažbu. Edmund si všiml, že na něj muž podezíravě civí, a proto se snažil tvářit, jako že si jej vůbec nevšímá. Sáhl do kapsy pro svůj chytrý telefon, aby mohl předstírat, že zaujatě civí na jeho obrazovku až do chvíle, kdy se s mužem mine. S neskonalým zármutkem však zjistil, že v kapse žádný telefon nemá.

„Sakra! Položil jsem ho na tu skřínku nahoře,“ proklínal se v duchu a kroutě hlavou, tisknul rty k sobě.

„Teď budu muset jít celou tu cestu okolo hotelu, aniž bych si přitom projel nějakej feed. Ach jo, takový mrhání časem.“

Když si ale vzápětí uvědomil, jaká hloupost jej dokáže rozhodit, trochu se sám před sebou zastyděl. Znovu si musel přiznat, že byl na sociálních sítích už opravdu nezdravě závislý.

Zatímco prožíval toto vnitřní doznání sobě samému, muž se přiblížil na metr od něj a Edmund na něj znovu letmo pohlédl. V jeho tváři spatřil stále ten stejný nedůvěřivý pohled.

„Co má za problém, krucinál!“

Beze slova se minuli a on pokračoval dál až k proskleným vratům. Poznával ceduli s nápisem ÚNIKOVÝ VÝCHOD, které si asi před dvaceti minutami všiml zvenku, když Edit parkovala jejich auto. Přistoupil k vratům, otočil klikou a zatáhl za ni. Prosklené dveře zůstaly zavřené. Zatlačil tedy od sebe. Ani tentokrát se ani nehnuly. Několikrát s nimi ještě zalomcoval k sobě i od sebe, jen aby se přesvědčil, že jsou skutečně zamčené.

„To si snad dělají prdel!“ procedil rozezleně přes stisknuté zuby.

Rychle se otočil přes rameno v podezření, že muž, který prošel před chvílí kolem něj, ta vrata zrovna teď zamknul. Zahlédl jen jeho siluetu, jak na konci chodby zmizela za rohem.

„Tohle je únikovej východ, sakra! Nemá ho co zamykat!“ pomyslel si dopálený Edmund a vydal se rychlým krokem zpátky. Přešel spěšně až k místu, kde muž před chvílí odbočil vpravo. Nahlédl za roh, ale chodba byla prázdná. I celá fronta se už stihla přemístit do společenské místnosti.

„Takže přece jenom se mezi ty lidi musím vrátit.“ S hlubokým nádechem a výdechem vykročil směrem ke vchodu do oné luxusní oválné místnosti. Když míjel otevřené dveře vedoucí dolů do tmavého pokoje, zaslechl opět ten chraplavý mužský hlas uprostřed hovoru:

„(...) Tohle není obyčejná ruleta, kamaráde, to ti říkám. Jenom si počkej! Bude to větší zábava,“ ujišťoval někoho vlastník ochraptělého hlasu pobaveně, načež se třikrát po sobě ozvalo suché, šustivé zapleskání. Ten zvuk Edmund připisoval kamarádskému poplácání po rameni neznámého posluchače, jemuž ten muž zapáleně vykládal ty podivné věci. Jistý si tím ovšem nebyl a navíc ho to ani v nejmenším nezajímalo. Chtěl se už jenom proboha dostat ke svému autu, vzít z něj ten prsten a vrátit se zpátky za Edit.

Jak tak nad celou situací začal přemýšlet, dospěl k rozhodnutí, že se asi prostě vrátí po schodišti nahoru a obejde hotel zvenku. Opravdu teď nemá náladu se s někým dohadovat o tom, aby mu odemknul únikové dveře a vysvětlovat mu, že jsou to přece únikové dveře, takže by snad sakra asi měly být pořád odemčené pro případ, že bude potřeba z budovy uniknout. Věděl, že to byl silný a pravdivý argument a nejspíš by toho chlapa dokázal přesvědčit, ale stejně to neudělá. Neměl to rád. Neměl rád oslovování cizích lidí, natož se s cizími lidmi o něčem dohadovat. Ustoupí a raději půjde dlouhou cestou okolo hotelu. Tak to s ním bylo vždy a vždy to tak také bude. Odstoupí z boje ještě předtím, než vůbec nějaký začal.

Šel tedy rychlým krokem ke dveřím do společenské místnosti plně srozuměn a vnitřně vyrovnán s tím, že jeho plán zvaný “parádní zkratka alias únikové dveře“ definitivně ztroskotal.

Bez otálení otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Někteří lidé seděli u stolků, jiní tvořili hloučky, přičemž většina z nich o něčem zaujatě a hlasitě debatovala. Místnost tak vyplňoval nesrozumitelný hlahol mnoha hlasů, podobně jak tomu bývá v plném vestibulu o přestávce divadelního představení, kde se mnohdy zdá, jako by lidé potřebovali za každou cenu dohnat tu ztracenou hodinu a půl svého času, během které měli zakázáno jíst, pít a mluvit.

Edmundovi stále vrtalo hlavou, co se to tu asi chystá za událost, nicméně jeho zvědavost nebyla až natolik nezkrotná, aby se na to někoho prostě zeptal. Pokračoval raději co možná nejkratší trasou zpět ke dveřím, za nimiž se, jak již dobře věděl, nacházelo únikové schodiště. Když se k nim přibližoval, s nelibostí spatřil toho stejného muže, kterého před pár okamžiky minul na chodbě u východu, jak si kráčí směrem od schodišťových dveří. Tentokrát muž však neměl namířeno proti Edmundovi a namísto toho se po chvíli ztratil mezi hloučky diskutujících lidí.

„No doufám, že ty dveře právě teď taky nezamknul,“ pomyslel si s až nezdravou hrůzou Edmund. Neodvratitelně by to totiž pro něj tentokrát znamenalo, že se osobnímu kontaktu s cizím člověkem nevyhne. Přidal proto do kroku. Brzy dorazil ke dveřím a nedočkavě zatáhl za kliku, jen aby zjistil, že se jeho strašlivá obava naplnila. Zamčeno.

„Mě asi mrdne!“ pověděl Edmund vztekle a poněkud nahlas. Všudypřítomný hlahol však tento jeho výlev zcela pohltil a nikdo z té vybrané společnosti ona vskutku květnatá slova naštěstí nezaregistroval.

Edmund rozčíleně kroutil hlavou a na špičkách vyhlížel muže, který podle všeho nesmírně rád zamyká všechny dveře a vrata, které se mu dostanou pod ruku, ale nikde po něm nebylo ani památky.

„Co mám teď jako dělat?“ pomyslel si a neochotnými šouravými kroky se vydal zpět do středu dění, zatímco stále hledal toho chorobného zamykače. Právě když se ocitl v blízkosti krásného ořechového klavíru, začali si všichni přítomní jako na povel hledat místa k sezení, načež se v intervalu několika vteřin jeden po druhém usadili na svá místa.

Všudypřítomný hlahol utichl a vystřídalo jej osamělé, leč hlasité klepání zpevněných podrážek o parketovou podlahu. Než Edmund stihnul postřehnout, co se to děje, zjistil, že je nyní, vyjma muže, který přicházel ode dveří z protějšího konce oválné místnosti, jediným člověkem v místnosti, který zůstal stát.

Když muž oděný v hnědo šedém smokingu dokráčel přibližně do středu místnosti, zvedl Edmund ruku jako dítě ve školní lavici s úmyslem oslovit toho pána a poprosit ho, zda by mu někdo nemohl odemknout dveře. Stihl však vyslovit pouze první slabiku slova „prosím“, než jej muž zaregistroval a chraptivým hlasem spustil:

„Teď ne, sedni si. Na vaše kecy bude čas později. Teď budeš sedět a poslouchat, co říkám já.“

Edmund v souladu se všemi předpoklady stanovenými jeho splachovací povahou uposlechl a posadil se na nejbližší volné místo, jímž byla stolička za klavírem značky Steinway & Sons z ořechového dřeva.

„Jestli tady ještě někdo s sebou má nějaký děcka,“ pokračoval sípavým hlasem muž důchodového věku s dobře upraveným, ačkoli hojně prošedivělým plnovousem, „ať se jdou okamžitě nachystat do kuchyně k obsluze. Nemám náladu na nějaký fňukání a kňourání, jak tomu bylo posledně.“

V místnosti to lehce zašumělo a po chvíli z různých míst vystoupily čtyři děti rozdílného věku. Se sklopenou hlavou se loudavými kroky dopotácely do pootevřených dveří, za kterými se, jak Edmund správně usoudil, nacházela kuchyně.

„Co se to tady sakra děje?“ Edmund se neklidně zavrtěl na polstrované stoličce. Na jednu stranu se v něm zažehla ještě větší touha zjistit, co přesně je smyslem této neobvyklé sešlosti, na stranu druhou mu toto podivné jednání nahánělo pořádný strach.

„Co budu dělat?“

Ten postarší muž jej před okamžikem uzemnil takovým způsobem, že jeho další teoretické žádosti o odemčení dveří byly nyní zcela v nedohlednu. Už jen to, že ho přede všemi ostatními musel oslovit, jej stálo veškeré střípky smělosti, které v sobě byl schopen vyhrabat. Bylo mu jasné, že se odsud jen tak hned nedostane.

„Kdybych si s sebou sakra aspoň vzal ten mobil, mohl jsem napsat Edit. Teď o mě akorát bude mít strach.“ Nešťastně si povzdechl.

„Všechny vás tu vítám,“ začal hovořit bradatý muž. „Pevně věřím, že si všichni náležitě vážíte toho, že tu dnes opět můžete být. Vězte, že jste těmi nejšťastnějšími lidmi na tomto bídném světě. Nechť je zlořečen každý, kdo stále nevidí. Každý, kdo dosud nepochopil. A sláva vám, kteří jste tak již učinili!“

Poslední slova hlasitě vykřikl, což způsobilo, že se do aplausu, který přišel vzápětí, rozkuckal dávivým kašlem. Začal přitom posunkovat na jednoho z mladých mužů usazených v jeho bezprostřední blízkosti. Ten k němu okamžitě přistoupil, třímaje v rukou stříbrnou mísu na nízkém podstavci. Jakmile jeho záchvat kašle ustal, odporně zachrochtal a následně energicky vyplivl celý obsah svých úst do blyštivého kalichu. Edmund zkřivil obličej do znechucené grimasy a odvrátil od obstarožního muže zrak.

„Všichni dobře víte, jaká je cena za to, abyste mohli být součástí této krásné a neposkvrněné komunity...“ pokračoval hlavní představený toho podivného společenství a Edmund k němu znovu upřel svůj zrak. Přitom, jak se pootočil na stoličce, zavadil omylem rukou o dvě klávesy a celou místnost tak na okamžik vyplnilo hluboké disharmonické zahřmění. Muž v luxusním hnědo šedém smokingu přestal hovořit a zachmuřeně pohlédl na Edmunda, který se za klavírem nervózně vrtěl a přikrčoval. Ještě nikdy ve svém životě, počítaje v to i jeho nejútlejší dětská léta, si nepřál stát se neviditelným tak strašně moc, jako právě v tento potupný okamžik.

„Fakt budeš kurva hrát, když mluvím já?“ zavrčel muž, až mu od úst odlétlo několik slin. Pozornost všech zúčastněných se náhle obrátila přímo k Edmundovi, kterého v tu chvíli bodlo u srdce a celým tělem se mu prohnala svíravá vlna paniky. Vzápětí však sám sebe nesmírně překvapil, když se náhle postavil a ostýchavě promluvil:

„Omlouvám se. Já sem ne...“ Slovo „nepatřím“ ale už nedořekl, neboť jej svým hřmotným hlasem opět utnul starý muž:

„Nezajímá mě, jestli jsi chtěl nebo nechtěl! Sklapni a neopovažuj se mě vyrušit potřetí! To tě varuju!“

Edmund ztichl, znovu si sednul za klavír a ani nedutal, třebaže uvnitř něj to pořádně vřelo:

„Co si to ten dědek dovoluje? Jedná se mnou jako s nějakým děckem. Tohle bych si neměl nechat líbit.“

Představoval si, že se znovu postaví a přede všemi tomu chlapovi vmete do tváře všechno, co má na srdci. Zakřičí na něj, že není žádný malý kluk a že on nemá žádné právo s ním takto jednat. Potom mu řekne, že sem vlastně vůbec nepatří a že si od tam přeje odejít, načež se bude neústupně dožadovat odemčení dveří.

Tak jako vždy však zůstalo pouze u představ. S každou další míjející vteřinou, kterou promlčel, se pravděpodobnost, že se skutečně znovu postaví a začne na bradatého muže hulákat, řítila mílovými kroky k nule. Edmund, hněvajíc se sám na sebe, si jen zkrušeně povzdychl.

„No...“ pokračoval muž svým podivínsky vznešeným tónem. „Abyste mohli i nadále setrvat v naší přízni, je nezbytné, aby se i dnes další z vás přednostně vydali do Irie. Tentokrát bude vše probíhat trochu jiným způsobem, než na jaký jste zvyklí z minulých let. Není však třeba se znepokojovat, vše se zakrátko dozvíte.“ Poslední větu pronesl s úsměvem na rtech, načež od jednoho ze svých asistentů převzal těžký černý pytel a vykročil směrem k Edmundovi.

„Když jsi tak nedočkavý, začneme od tebe,“ dodal a v tu chvíli se potvrdila Edmundova nová strašlivá obava. Skutečně míří přímo k němu.

Tak se stalo, že jen necelou minutu poté, co dosáhl celoživotního osobního maxima v touze po neviditelnosti, svůj čerstvý rekord hned zase překonal.

Třebaže tentokrát bylo jeho přání z místnosti náhle zmizet opravdu nesmírně intenzivní, nebylo mu to ani nyní nic platné. Muž vleklým krokem nakonec přeci jen doputoval až ke stoličce umístěné za klavírem a Edmund na ní přání nepřání stále seděl.

Muž položil černý pytel s kovovým zařinčením na víko klavíru a s přezíravě pozvednutým obočím pohlédl Edmundovi zpříma do očí.

„Vem si jeden a popiš ho svým jménem,“ řekl, jen co z kapsy svého smokingového saka vytáhl černou fixu a strčil ji Edmundovi před obličej. „Chci celý jméno,“ dodal pro vyloučení všech pochybností.

Edmund rozpačitě vsunul svoji pravici do pytle a vzápětí konečky svých prstů nahmatal hladký a chladný povrch mnoha malých válečků. Když jeden z nich uchopil, několik ostatních se se zacinkáním sesunulo do stran. Jakmile jej z černého pytle vytáhl, zjistil, že v ruce drží nepoužitý mosazný náboj. Cuknul sebou dozadu, div náboj neupustil, a polekaně pohlédl na zarostlého muže, který ihned začal kroutil hlavou.

„Nemusíš se ničeho obávat,“ pověděl konejšivě. „Jen na něj napiš své jméno a hoď ho sem,“ natáhl k němu prázdný tmavě zelený pytel.

„To je vše, co po vás dnes budu chtít,“ oznámil muž zvýšeným hlasem do pléna, načež sípavě zachrchlal.

Edmund neochotně otevřel uzávěr fixy a jakmile přiblížil její černý hrot k nábojnici uvědomil si, že na ni ani v nejmenším nechce napsat své skutečné jméno. Začal proto psát první jméno, které jej napadlo:

„MARTIN,“ na okamžik se zamyslel, ale zase ne na tak dlouho, aby to vypadalo, že nezná své vlastní příjmení, a přidal: „PREISS“.

„Hmm, to je ten, který kdysi uváděl Chcete být milionářem. No, snad to nikoho nenapadne. Koneckonců určitě se tak jmenuje víc lidí.“

Už se chystal náboj vhodit do zeleného pytle, když postarší muž řekl:

„Ukaž!“ Převzal od Edmunda popsaný náboj. „Jakej Martin Preiss?“ vyhrkl. „Dneska ráno jsem procházel aktualizovaný seznam a žádný takový jméno na něm nebylo.“ Podezíravě na Edmunda pohlédl. „Jak to, že na něm nejseš?“

Edmund pozvedl ramena a nenapadlo ho říct nic jiného než:

„Nevím, nechápu to. Hlásil jsem se už dávno, muselo vám to nějak vypadnout.“

Ihned jakmile ta slova pronesl, uvědomil si, že si právě sám definitivně zavřel cestu k sice velmi nepravděpodobné, nicméně do jisté míry stále ještě reálné, možnosti, že se v jeden okamžik skutečně postaví a všem poví, že tam nemá co dělat a že chce jít pryč. Nejraději by nyní vyrval náboj se svým jménem starému muži z ruky, vložil ho do zásobníku první pistole, která mu přijde pod ruku, a prostřelil si hlavu.

„Proč já jsem takovej idiot?“ pomyslel si a zakroutil nad svou tupostí hlavou.

„Nestává se, aby někdo jenom tak vypadl.“ Muž se chytil za svoji prošedivělou bradku a zachmuřil se. „No... budu ti věřit,“ pozvedl lhostejně svá ramena, „ale nepřej si mě, jestli zítra zjistím, že od tebe nejsou žádný prachy na účtu, Martine Preissi.“

„Ne, jasně... jasně, že jsou,“ drmolil Edmund.

„No dobře, tak hraj ty nedočkavče,“ řekl nahlas muž a třikrát jej plesknul po rameni.

Edmundovi v krku vyrostl obrovitý balvan, srdce se mu rozbušilo jako zvon a na chvilku měl pocit, že ztratí vědomí.

Naposledy hrál na piano, když mu bylo asi patnáct let. Čili přibližně tolik let, kolik jich od té doby taky uplynulo. V duchu ihned odmítl možnost, že se skutečně chopí klaviatury. Přece nemůže tady přede všemi těmi lidmi začít najednou něco hrát. Už si ani nic pořádně nepamatuje, znělo by to otřesně.

„Já ne...“ pokusil se vzdorovat, nicméně znovu byl okamžitě umlčen nesrovnatelně zvučnějším hlasem muže v hnědo šedém smokingu:

„Netrap se, ostatní si svoje popíšou později. Nejdříve si rádi poslechneme nějakou pěknou melodii,“ pověděl a ukázal otevřenou dlaní směrem ke klavíru.

„Jenže já...“ zkusil to ještě jednou Edmund.

„Hraj!“ rozkázal důrazně muž a ukončil tak jeho bezvýslednou snahu o únik z této proklaté situace.

Edmund sklíčeně vydechl, sklopil hlavu a zahleděl se před sebe na logo Steinway & Sons. Začal urputně dumat nad tím, co by mohl být schopný obstojně zahrát i po tak dlouhé době.

Ovčáky čtveráky a Skákal pes zavrhl ihned, třebaže se do požadované kategorie hratelných kusů obě skladby bezpochyby řadily. O tom, že by s těmito hudebními evergreeny uspěl zrovna v této společnosti dlouhých honosných šatů a napařených obleků, už však tak skálopevně přesvědčen nebyl. Zarytě proto přemýšlel dál, až mu to najednou naskočilo.

„Pán prstenů!“ zašeptal nadšeně. „Concerning Hobbits.“

Uvědomoval si, že nešlo zrovna o nejjednodušší skladbu. Na druhou stranu je docela krátká a v období mezi svým dvanáctým a patnáctým rokem ji zahrál bez nadsázky přinejmenším pět tisíckrát.

Když každý den přiběhl domů ze školy, zahodil batoh pod psací stůl, rychle si sedl za svoje piano a alespoň desetkrát si zahrál právě tuhle skladbu. Sotva se totiž ta melodie rozezvučela jeho pokojem, nábytek a stěny kolem něj se rozplynuly a před očima mu namísto nich vyvstaly hobití nory s kulatými pestrobarevnými dveřmi, rozkošné kopečky porostlé krásnou zelenající se trávou, úhledné kamenité cestičky a Gandalf přijíždějící na svém voze.

„No dobře. Nic jiného mi asi nezbývá,“ pomyslel si.

Přisunul si stoličku ke klavíru a zvedl jeho víko. Napřímil se, zhluboka se nadechl a začal hrát. Vlastně ani nevěděl, co dělá, jeho prsty po klávesách létaly úplně samy. Tím nekonečným opakováním se mu ta skladba zřejmě navždy vryla do paměti a on ji hrál stejně snadno, jako kdyby žádných patnáct let neuplynulo.

Klavír měl krásný, měkký zvuk a vyjma pár drobných zaváhání odehrál Edmund celou skladbu opravdu obstojně, až z toho byl sám ohromený.

„Možná bych se k hraní mohl vrátit,“ zadumal se ve chvíli, kdy okolím dozníval poslední akord a dočista přitom zapomněl, kde se to vlastně nachází, takže jakmile se vzápětí spustil čilý aplaus, polekaně nadskočil. Ještě nikdy před tolika lidmi nehrál, a tak mu vůbec nedošlo, že se mu nějakého potlesku vlastně může dostat. Nervózně se usmál a ihned nato se vrátil zase zpět do reality.

„Jak já se odsud proboha dostanu?“

Rozhlédl se po místnosti a zahlédl toho pochybného, obhroublého muže, jak ostatním předkládá k podpisu nábojnice ze svého černého pytle.

„Co to má ksakru znamenat. Co je to za přihlouplé divadlo? A proč mu to všichni tak žerou?“ uvažoval Edmund, který nedokázal pochopit, jaký důvod můžou všichni ti lidé v místnosti mít, aby toho pomateného chlapa poslouchali.

Atmosféra se zase trochu uvolnila a zatímco hosté jeden po druhém popisovali mosazné patrony, místností se opět začalo rozléhat ševelení mnoha hlasů. Edmund se začal odhodlávat k tomu, že se přiblíží k jedné z diskutujících skupinek a pokusí se zjistit, co se to tu vlastně děje. Za svůj cíl si zvolil na pohled sympaticky vyhlížející hlouček mladších lidí, kteří postávali opodál u jednoho ze stolků z černého skla. Avšak právě ve chvíli, kdy se postavil, aby se k nim vydal, ozval se za ním jemný ženský hlas:

„Ty sem nepatříš, že ne?“

Tichý téměř až šeptavý hlas zazněl tak blízko jeho zátylku, že mu po celých zádech prolétla vlna husí kůže.

Edmund se rychle otočil, aby zjistil, že hledí z bezprostřední blízkosti do uhrančivých modrozelených očí. Znal je. I přes všechny ty absurdní věci, co se tu nyní děly, na ně nedokázal zapomenout. Od chvíle, kdy té ženě pohlédl poprvé do tváře, se mu její obraz stále vracel.

„Já... Promiň za tu kabelku,“ zabrebentil a nervózně se uchechtl.

„Jak jsi se sem dostal?“ přešla jeho omluvu bez povšimnutí a zvídavě se na něj zahleděla.

„Já... ehm... no... Vlastně úplně náhodou,“ blekotal Edmund a cítil přitom obrovské napětí z toho, že do té krásné tváře před sebou pohlíží z takové blízkosti. Cítil jemnou květinovou vůni jejího parfému a teplo jejího dechu na své tváři.

Kdyby k němu takto přistoupil kdokoliv jiný, okamžitě by poodstoupil a držel by si od něj jistý odstup. U této ženy to ale nedokázal. Namísto toho jí z asi deseticentimetrové vzdálenosti i nadále koukal přímo do očí.

„Tak to máš velké štěstí, že jsi sem zabloudil, Martine Preissi,“ pousmála se žena.

Edmund se na okamžik nechápavě zachmuřil, než mu došlo, že jej oslovila jménem, které si tu před chvílí přede všemi sám vymyslel.

„Opravdu?“

„Opravdu,“ přitakala a opět se usmála.

„Abych pravdu řekl, moc nerozumím tomu, co se to tu děje. Co je to vlastně za sešlost? A kdo je on?“ pokývl směrem k muži v hnědo šedém smokingu.

„Neboj, všechno se za nedlouho dozvíš. Možná toho na tebe nejdřív bude až příliš, ale zkus zůstat otevřený. Věř mi, že nebudeš litovat.“

„No... Dobře,“ přikývl nakonec, ačkoliv vlastně netušil, s čím to souhlasí.

„Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?“

„Lidé mi tady říkají Vesna, i když to mé skutečné jméno není. Snad prý kvůli mým očím.“

„Jestli měl někdo někdy jménem Vesna fakt nádherný oči, tak vážně rozumím, proč ti tak říkají,“ řekl Edmund a vzápětí se za sebe obrovsky zastyděl, když si uvědomil, jak trapně a lacině jeho slova vyzněla.

Vesna se jen pousmála a na okamžik odvrátila zrak směrem ke starému muži, který stále obcházel hosty se dvěma plastovými pytli. Téměř veškerý kovový obsah černého pytle už byl přestěhovaný do pytle zeleného.

„Slyšel jsi někdy o Irii?“ zeptala se Vesna a znovu se zahleděla do Edmundových očí.

Edmund na sucho polkl.

„Máš na mysli ten poloostrov v Chorvatsku?“ Svraštěl obočí, protože vůbec nechápal, proč se ho najednou ptá na něco takového.

„Mám na mysli Irii ne Istrii,“ vysvětlila Vesna a pobaveně se usmála.

„Aha.“ Edmund a chytil se za bradu. „Tak v tom případě ne, neslyšel.“

„Pokud se k nám přidáš a skutečně uvěříš, jednou ji spatříš na vlastní oči,“ pověděla povzbudivým tónem.

„Uvěřím? Uvěřím v co? Pořád tomu nerozumím. O co tu jde?“

Vesna znovu zběžně pohlédla k muži ve smokingu, který měl již téměř hotovo, a řekla:

„Jednou za rok se scházíme, abychom dva z nás do Irie vyslali.“

Edmundovi se na okamžik trochu ulevilo a uvolněně vydechl.

„Takže tu jde jen o nějaké vyhlašování zájezdů někam do Irie pro dva,“ pomyslel si.

Následující Vesnina slova jej však uvrhla zpět do nejistoty:

„Jedině tak zaopatříme místo v Irii i pro nás všechny ostatní.“

Edmund se nechápavě zachmuřil a pevně k sobě přitiskl své rty.

„Asi jsem pořád ztracený,“ rozpřáhl bezradně rukama.

„No... Ať je to jakkoliv, já teď určitě nemůžu nikam jet. Jsem tu s mojí... ehm teda...“ zakoktal se, zatímco stále hleděl do jejích magických očí. „Mám tu nějakou práci a... a nemůžu si dovolit...“

„Ne, ty tomu opravdu pořád vůbec nerozumíš,“ přerušila jej Vesna. „Pokud budeš vyvolen, cestu do Irie nemůžeš odmítnout.“

„Nemůžu?“ pozvedl obočí.

„On tě nenechá,“ vrhla opět krátký pohled k muži se dvěma pytli v rukou.

„Jak nenechá?“ spustil podrážděně Edmund. „Přece mi nemůže říkat, co můžu a nemůžu. Je to snad nějaký pan všemocný nebo co?“

„Tak nějak,“ přikývla Vesna.

Edmund na ni užasle vypoulil oči.

„Cože?“

„No ano. V podstatě jsi to uhodl. On je vtělením boha Peruna,“ pověděla potichu.

Edmund vyprskl a zachechtal se tak nahlas, že to připoutalo pozornost několika lidí v jejich blízkém okolí.

„Tiše!“ zasyčela Vesna a zamračila se na něj.

Když Edmund spatřil vážný výraz v její tváři, okamžitě se přestal smát a namísto toho na ni zůstal vyděšeně hledět.

„Ty to fakt myslíš vážně?“ zašeptal nevěřícně a dále na ni konsternovaně zíral.

„Pššt. Už skončil. Musím se vrátit. Zkus být otevřený, bude to stát za to. Věř mi,“ vysypala rychle, mrkla na něj a pak kvapně pospíchala zpět na své místo.

Edmund ještě chvíli sledoval, jak se od něj vzdalují její záda a kroutil přitom hlavou. Potom jej polilo horko a divoce se mu rozbušilo srdce. Poprvé dostal opravdový strach.

„Co je to sakra za lidi?“ pomyslel si. „Musí to být nějaká sekta nebo něco. Sakra! Že já jsem prostě nemohl jít normální cestou. Pořád musím vymýšlet nějaký dementní zkratky. Já jsem fakt takovej idiot!“

„Tak máme hotovo,“ oznámil muž, kterého Vesna označila za vtělení boha Peruna. „Všichni víte, proč jsme tu. Pro jistotu to však zopakuji, stejně jako to dělám každý rok. Přece jen tu nepochybně máme i nějaké nové členy.“

Edmund se nervózně posadil na stoličku za klavír a zatímco přerývaně dýchal, soustředěně poslouchal každé slovo, které muž vyslovil.

„Žádný obyčejný člověk není hoden toho, aby mohl navštívit Irii. Každý obyčejný člověk totiž směřuje do Velesova království. Věřte mi, určitě nechci bratrův kraj žádným způsobem hanět. Ale Irie? Pche! To je něco naprosto nesrovnatelného. Svět zářícího slunce a nebes. Božská země, přenádherná země plná kvetoucích zahrad a míru. A s mojí pomocí do ní můžete zamířit i vy, přičemž můj bratr Svarog, její ctihodný vládce, vás v ní vřele přivítá.“

Edmund zběžně kontroloval výrazy ve tvářích ostatních přihlížejících a marně v nich hledal pohrdlivé úsměvy a úšklebky, kterými by tomu bláznovi dávali najevo, že si na ně s takovými nesmysly nepřijde. Namísto toho s hrůzou pozoroval, jak zcela absurdním slovům toho takzvaného Peruna všichni zapáleně a s nadšením ve svých očích naslouchali.

„Díky mně a mému bratrovi máte neobyčejnou příležitost spatřit Irii na vlastní oči a okusit její blaženou úchvatnost.

Jak jistě každý z vás ví, má to vše jen jednu jedinou podmínku. Vy, kteří věříte, musíte být připraveni vydat se na cestu kdykoliv. Každý rok se proto scházíme, aby alespoň dva z vás zamířili do Irie přednostně. Tak zněla dohoda se Svarogem. Všechny vás ve světě zářícího slunce a nebes přijme, ovšem jen za předpokladu, že mu budete pravidelně dokazovat svoji víru. A od toho, abych vám dodával sílu věřit, tu jsem já.“

Prošedivělý muž se usmál a postavil se do volného prostoru uprostřed místnosti.

„Prosím vás teď všechny, abyste se postavili kolem mě tak, abych každému z vás viděl do obličeje,“ řekl a s kovovým zazvoněním odložil zelený pytel před sebe na podlahu, načež se hlasitě rozkašlal.

Všichni hosté se bez váhání postavili a začali kolem něj tvořit nedokonalý kruh. Edmund rozhodně neměl v úmyslu se k tomu šaškovi zbytečně přibližovat, a tak se jen zvedl a zůstal stát za klavírem, vyčkávaje, co se bude dít dál.

Tentokrát se mu jeho pasivita výjimečně vyplatila. Všichni ostatní se totiž rozestavěli tak příhodným způsobem, že Edmundovi žádný z nich nezacláněl ve výhledu, a on tak splnil požadavek toho dědka, aniž by se k němu musel jakkoliv přiblížit.

„Teď tedy vylosujeme prvního z vás, jenž se do Irie vydá už dnes,“ oznámil muž.

Edmundovi se sevřelo hrdlo, jelikož stále netušil, co ono „vydat se do Irie“ vlastně znamená, a celá ta podivná mystičnost jej velmi znepokojovala. Kdovíjak ho neuklidnil ani pohled na to, jak muž vzápětí z vnitřní kapsy svého smokingu vytáhl jakýsi podivný revolver. Podivný byl především proto, že měl zcela průhledný bubínek a horní rám, zatímco zbytek jeho konstrukce se třpytil zlatem. Edmund se neodvažoval odhadovat, z jakého materiálu může být bubínek a rám vyrobený, ale kdyby si musel tipnout, hádal by sklo. Na jednu stranu ho pohled na tu zbraň vyděsil, na stranu druhou jej zjištění, že je zřejmě částečně zhotovena ze skla uklidnilo, jelikož přivedlo k závěru, že není skutečná a že se jedná jen o nějakou maketu.

Muž se sehnul k zelenému pytli před sebou a vytáhl z něj jednu nábojnici.

„Dnes to proběhne trochu jiným způsobem, než na jaký jste zvyklí z minulých let,“ pronášel, zatímco náboj pomalu vsouval do vychýleného bubínku revolveru a pečlivě přitom dbal na to, aby popsaná strana patrony směřovala vzhůru.

Edmund se opět porozhlédl po ostatních a u žádného z hostů nepozoroval nikterak zvýšenou nervozitu. To jej poněkud uklidnilo.

„Nejspíš pak prostě teatrálně zatočí bubínkem a jméno, které bude napsané na nábojnici, která zůstane nahoře, bude jméno toho, který půjde do Irie. Ať už to znamená cokoliv.“

Muž do bubínku obdobně vložil i dalších pět nábojů, čímž jeho kapacitu naplnil. Potom ho prudce roztočil, přesně jak Edmund očekával. Ještě když se bubínek točil takovou rychlostí, že připomínal jen rozmazanou šmouhu, cukl revolverem do strany a bubínek s hlasitým cvaknutím zaskočil zpátky na své místo, kde se v mžiku se zastavil.

„Tomáš Stránský,“ přečetl muž nahlas jméno napsané na horní nábojnici a rozhlédl se kolem sebe.

Muž ve středním věku, jenž stál v kruhu shromážděných asi deset metrů od Edmunda, zvedl nervózně ruku.

„Gratuluji. Pozdravuj v Irii mého bratra,“ řekl prošedivělý muž, zamířil směrem k muži a vzápětí se ozvala ohlušující rána.

Pan Stránský bezvládně padl na leštěnou parketovou podlahu a z díry v jeho čele se valila krev.

Edmund se přikrčil za klavírem a naprostým zděšením se roztřásl. Po chvíli opatrně vykoukl zpoza víka a spatřil, jak se kolem mužovy hlavy rozlévá louže sytě rudé krve. Rychle zase odvrátil zrak. Udělalo se mu tak nevolno, až dostal pocit, že se na místě pozvrací.

Rozhlédl se po ostatních, ale v žádném z obličejů nepozoroval hrůzu, kterou měl v tu chvíli nepochybně ve tváři on sám. Většina z přítomných jen tiše a otupěle hleděla na zem před sebe. V některých výrazech dokonce viděl náznaky pokojného, blaženého úsměvu.

„Ježišmarja! Ježišmarja! Kam jsem se to do prdele dostal? Co je to kurva za magory?!“

Pohlédl na muže v hnědo-šedém smokingu, který právě odhodil prázdnou nábojnici na zem. Zbytek nábojů následně vysypal zpátky do pytle a rukou v něm několikrát zahrabal, aby se promíchaly s ostatními.

Pod klavír se pomalu dokutálela prázdná nábojnice popsaná černou fixou. Edmund na ni pohlédl, přečetl si jméno mrtvého a znovu se nekontrolovaně roztřásl.

„Do Irie jsme právě vyslali prvního poutníka,“ pronesl muž a pousmál se. Potom se otočil ke dvěma mladíkům, z nichž jeden mu již dříve přispěchal na pomoc s jedním z jeho záchvatů kašle.

„Ukliďte to,“ řekl tiše a kývl směrem k muži, kterému před okamžikem prostřelil hlavu.

Mladí muži okamžitě vyrazili směrem k bezvládnému tělu a společnými silami jej odvláčeli do jedné z postranních místností.

„Co teď budu dělat?“ pomyslel si Edmund. „Co když příště vylosuje moje jméno? Jak se odsud dostanu?“

Při poslední myšlence se důkladně rozhlédl po společenské místnosti, ale žádný další potenciální východ nenašel.

„I kdyby tady nějaký další byl, bude beztak taky zamčený,“ uvažoval. Teď už mu bylo samozřejmě jasné, proč ten muž všechny dveře uzamkl.

„Tihle magoři si nemůžou dovolit, aby jim sem někdo jen tak náhodně napochodoval, zrovna když někoho ‚posílají do Irie‘. Mně se to ale samozřejmě povést muselo.

Do hajzlu fakt! Co budu sakra dělat? Když se pokusím utéct, s největší pravděpodobností mě ten parchant hned střelí do zad. A i kdyby mě náhodou netrefil, doběhnu akorát tak k zamčeným dveřím. A pak co? Druhá možnost je zůstat tady a počkat na to, co se bude dít dál. To mě ale může vylosovat, a pak to vlastně dopadne úplně stejně jako ta první možnost.

To je fakt paráda. Do lepší situace jsem se snad ani dostat nemohl.“

Nakonec se Edmund rozhodl pro variantu druhou, jelikož pravděpodobnost přeci jen hrála v jeho prospěch.

„V místnosti je asi sto lidí,“ přemýšlel. „To znamená přibližně sto nábojů. Vesna i ten starej parchant oba tvrdili, že ‚do Irie posílají‘ pokaždé dva lidi. Takže už zbývá jen jedna kulka a šance, že poletí zrovna skrz můj mozek, je asi jedna ku stu. Nezbývá mi nic jiného, než doufat v to, že až tak strašně obrovský smolař nejsem.“

Povzdechl si a vzápětí si vzpomněl na svoji Editu.

„Jak strašně rád bych teď byl nahoře s ní. Myslel jsem si, že se teď budu stresovat otázkou, jakým způsobem má Edit požádat, a ne tím, jestli se dožiju dalšího dne.

Jistě už teď o mě musí mít strach. Ach jo. Tak strašně moc tě miluju, Edit. Musím jí to říct hned, jak ji uvidím.“

Zachmuřil se a hrozně se zastyděl, když si vzpomněl na to, jak svoji lásku před chvílí před Vesnou zapřel.

„Co to se mnou sakra je?“

„Myslím, že můžeme přistoupit k dalšímu losu,“ pronesl povzbudivým tónem takzvaný Perun potom, co jeho poskoci setřeli poslední krvavé skvrny z leštěné parketové podlahy.

Celým Edmundovým tělem se prohnala nová vlna hrůzy.

„Jestli teď přečte mé jméno, znamená to můj konec.“ Náhle mu jednoprocentní pravděpodobnost, že zazní právě jeho jméno, přišla mimořádně vysoká.

Ve skutečnosti zde jeho opravdové jméno samozřejmě zaznít nemohlo. Pokud se ale ozve jméno bývalého moderátora soutěže Chcete být milionářem, okamžitě se všichni otočí jeho směrem. To jméno tu totiž v souvislosti s jeho osobou padlo nahlas hned dvakrát. Ani nebude třeba, aby se přihlásil jako před chvílí pan Stránský, a v mžiku dostane kulku mezi oči.

Znovu se jej zmocnil pocit, že se z toho nesnesitelného vypětí každou chvíli pozvrací.

Starej parchant, jak Edmund muže hrajícího si na boha v duchu nazýval, začal opět plnit bubínek svého proskleného revolveru. „Nemůže to být obyčejné sklo,“ uvědomil si Edmund. „Zřejmě jde o nějaké extra odolné plexisklo nebo něco podobného.“

Proč nad tím proboha teď přemýšlí? Existuje tu velmi reálná šance, že jeho mozkem za několik okamžiků prolétne kulka a jeho trápí, z čeho je vyroben revolver. Kdyby u sebe měl svůj telefon nepochybně by teď začal v jeho prohlížeči vyhledávat informace o tom, z jakých průhledných materiálů lze revolver zhotovit, aby z něj bylo možné vystřelit, aniž by se přitom celý roztříštil na tisíce malých střepů.

„Jsem snad nemocný?“ pomyslel si.

„Stejně je to ale taková smůla, že jsem si s sebou zrovna nevzal mobil,“ posteskl si. „Mohl jsem už dávno napsat Edit a vysvětlit jí, v jaké jsem situaci. Ona by už určitě nějak zařídila, abych se odsud dostal.“

Při této myšlence mu klesl zrak k zadnici jednoho z mužů, který stál pár metrů před ním. Krom toho, že z objektivního hlediska měl zadek dotyčného velmi vzhledný tvar, jak musel Edmund v duchu čestně uznat, zaujalo jej na něm i ještě něco úplně jiného. Ze zadní kapsy oblekových kalhot trčela téměř polovina černé obrazovky.

Edmund ještě nikdy v životě nikoho neokradl, nyní však byl v sázce jeho vlastní život. Dlouho se nerozmýšlel a vykročil směrem k muži, který upřeně sledoval, jak samozvaný Perun vkládá poslední náboje do svého revolveru. Zezadu k němu natěsno přistoupil, ze své kapsy vytáhl klíč od svého auta a úmyslně jej upustil tak, aby dopadl muži na botu. Ten si prohlédl, co mu to přistálo na noze a Edmund vyhrkl:

„Moc se omlouvám. Úplně mi to vyklouzlo z ruky.“

„Nic se neděje,“ odvětil pán a začal se sklánět, aby mu klíč podal. V ten okamžik Edmund nepříliš bezpečně uschovaný mobil opatrně uchopil dvěma prsty, takže když se dotyčný sehnul, celé zařízení vyklouzlo z jeho kapsy a zůstalo Edmundovi v ruce. Pohotově si mobil zastrčil do kapsy svých kalhot a potom se také sehnul k zemi.

„Mockrát děkuji. A ještě jednou se omlouvám,“ pronesl, když si od muže převzal svůj klíč.

„Vůbec nic se nestalo,“ řekl pán a mile se na něj usmál.

„Možná je to magor, který věří, že tu k nim promlouvá bůh ve formě starého sípajícího dědka, ale aspoň se umí chovat.“

Cítil se teď provinile, že právě okradl tak počestného muže. Šlo tu teď ale o mnohem víc než o mobil. A navíc si slíbil, že pokud se odsud dostane, odnese telefon na recepci, kde si jej ten slušný pán bude moct vyzvednout. Pokud tedy kulka nezamíří právě do jeho čela. A nebo do toho Edmundova.

Starej parchant už naplnil celý bubínek náboji, ale tentokrát jej neroztočil. Edmund se zachmuřil a udělal zase několik kroků zpět ke klavíru. Opatrně vytáhl čerstvě odcizený mobilní telefon ze své kapsy a stiskem tlačítka rozsvítil jeho obrazovku.

POUŽIJTE HESLO NEBO OTISK PRSTU

 „Sakra! To jsem si moc nepomohl. Mohlo mě napadnout, že bude mobil zamčený.“ Ťuknul na tlačítko „Tísňové volání“ a pokusil se vytočit Editino číslo. Telefon mu však oznámil, že nejde o číslo tísňového volání a uskutečnění hovoru zamítnul.

Edmund mobil zasunul zase zpět do své kapsy a napadlo ho, že se prostě zamkne na záchodě a od tam zavolá policii. Dveře na mužské WC se nacházely jen pár kroků od místa, kde právě stál, a tak se k nim bez váhání vydal. Než však stihl uchopit kliku, zastoupil mu cestu asi dva metry vysoký muž, kterého si do té chvíle k vlastnímu překvapení vůbec nevšiml.

„Záchody budou přístupné až po obřadu,“ oznámila mu hora masa nesmlouvavě. Sto šedesát pět centimetrů vysokému a sedmdesát kilogramů vážícímu Edmundovi nezbylo nic jiného, než sklopit hlavu a se slovy: „Aha, pardon. To jsem nevěděl,“ opustit prostor. Jako zpráskaný pes se vrátil zpátky ke klavíru a tam pak nervózně přešlapoval na místě.

„Teď to uděláme zase trochu jinak,“ pronesl sám pan bůh. „O vypravení dalšího poutníka do Irie, se postaráte vy sami. Tedy přesněji jeden z vás.“ Perun se rozhlédl kolem sebe.

V Edmundovi cosi poskočilo, když si uvědomil, co má ten parchant zřejmě na mysli. Přiměje někoho z nich, aby dalšího vylosovaného nešťastníka střelil do hlavy.

„To bych nedokázal. Nemohl bych někoho jen tak zastřelit,“ pomyslel si. Vzápětí si však uvědomil něco zcela zásadního:

„Ten pomatenej dědek plánuje někomu předat do ruky svůj revolver!“

To by pro něj mohla být cesta ven. Kdyby teď ukázal na něj a přikázal mu, aby zastřelil člověka, jehož jméno si přečte na nábojnici, mohl by revolver proti tomu parchantovi jednoduše obrátit a donutit ho, aby mu odemknul východ. Jakmile si tohle plně uvědomil, vykročil zase vpřed a svým pohledem se pokoušel upoutat jeho pozornost. Na to, aby se dobrovolně přihlásil, však pro svoji vrozenou ostýchavost nepřekvapivě opět neposbíral dostatek odvahy.

Když mužův pátravý pohled na okamžik zavadil o ten jeho, Edmund se na něj alespoň usmál. Zdálo se však, že ani ten nejvřelejší úsměv, kterého byl v tu chvíli schopen, nestačil k tomu, aby si božský vůdce k provedení další chladnokrevné popravy vybral právě jeho. Starý muž nevzrušeně pokračoval ve zkoumání tváří shromážděných kolem něj. Teprve když se už téměř otočil kolem své osy, zastavil se a ukázal někam do zástupu lidí po Edmundově pravici.

„Tebe tu vídám už velmi dlouho,“ pronesl po chvíli a odkašlal si. „Jsem proto přesvědčený, že skutečně bezmezně věříš. Pojď tedy prosím sem za mnou.“ Muž před sebe natáhl ruku s otevřenou dlaní.

Plán „dostaň se ke zbrani a za pomoci výhružek a nezbytně nutného násilí odsud heroicky vyvázni“, který v hlavě nosil celých dvacet vteřin, byl právě zmařen. Edmundovo hluboké zklamání však rychle vystřídal šok, když spatřil, kdo z hloučku lidí vystoupil.

Do středu kruhu se drobnými nejistými krůčky ubírala Vesna. Veskrze to nevypadalo, že by měla strach. Určitě ale nepůsobila tak sebejistým dojmem, jako když před pár okamžiky hovořila s Edmundem.

„Vesna?“ pomyslel si sklíčeně.

Nechápal proč, ale když tu ženu znovu spatřil, opět jej zachvátil vroucí pocit náklonnosti. Nechtěl, aby si musela projít něčím takovým, a měl pocit, že ji musí nějak zachránit.

Co by teď ale mohl zrovna on asi tak udělat? Přes veškeré úsilí nedokázal na nic kloudného přijít, a tak jen pozoroval, jak se k tomu zmetkovi blíží.

 „Všem tady úplně pomotal hlavy! Jak mu sakra může něco takovýho vůbec procházet?“

Vesna přistoupila k muži a on ji uchopil za ruku. Něco si mezi sebou zašuškali, načež ji chytil kolem ramen.

„Tady mladá paní Vesna,“ začal představený toho zvrhlého společenství a silně ji k sobě přitiskl, „bude mít tu čest poslat dalšího z vás do Irie.“ Široce se usmál a předal ženě revolver s vyklopeným bubínkem.

„Pořádně ho roztoč,“ řekl a vyzývavě na ni mrkl.

Vesna působila otupělým dojmem a Edmund věděl, že to, co po ní muž chtěl, si ve skutečnosti udělat nepřála, třebaže sama na všechny ty bláboly o Irii evidentně opravdu věřila.

Edmunda napadlo, jak ironické by bylo, kdyby teď, po vší té jeho lítostí k ní, vylosovala jeho jméno a bez váhání ho střelila do hlavy. Snažil se na to nemyslet. Musí prostě doufat, že k tomu nedojde a že se odsud už brzy dostane.

Vesna dle instrukcí svižně roztočila bubínek a po chvíli jej prudkým pohybem do strany přiměla zaskočit do výchozí polohy. Edmunda bodlo u srdce. Nyní už bylo rozhodnuto.

„Prosím, ať to nejsem já! Prosím, ať to nejsem já!“ modlil se Edmund intenzivně, ačkoliv v žádného boha nikdy nevěřil.

Vesna si přečetla jméno napsané na nábojnici, která se zastavila nahoře, a vzápětí pohlédla Edmundovi přímo do očí.

Polilo ho neskutečné horko a hlava se mu zamotala tak silně, že měl na okamžik pocit, jako by volným pádem klesal k zemi.

„Jedna ku stu,“ pomyslel si, když zjistil, že stále stojí na svých nohou. Ne. Nechtěl se smířit s tím, že to pro něj takhle opravdu skončí. Rozhlédl se proto kolem sebe, aby vybral místo, kam se pokusí utéct, jestliže Vesna pozvedne hlaveň revolveru směrem k němu. Krom vstupu na WC byly nejblíže dveře, za něž dva mladíci odvlekli tělo pana Stránského. Netušil, kam vedou, ale všiml si, že v jejich kování zvenku není klíčová dírka, takže jistá naděje, že se dveře dají zamknout knoflíkem zevnitř tu byla. Byla to jeho jediná možnost. U vstupu na záchod stál obrovský muž, přes kterého nemá žádnou šanci se dostat, a všechny ostatní potenciální východy se nacházely příliš daleko. Byl rozhodnutý – vydá se za panem Stránským. Tedy... ne do Irie, ale do místnosti, kde leží jeho tělo. Alespoň v to doufal.

Otočil se zpátky k Vesně, která na něj stále upřeně hleděla. Po chvíli se laskavě usmála jako matka, která hladí své děťátko po vlasech, když mu dává dobrou noc. Vzápětí pozvedla revolver, přiložila si konec hlavně pod svoji bradu a stiskla spoušť.

Ozvala se hlasitá rána následovaná tupým žuchnutím, když její bezvládné tělo dopadlo na parketovou podlahu.

„Nee!“ vykřikl Edmund.

V davu to zašumělo, jak si mezi sebou ohromení lidé začali šuškat.

Dokonce i starý muž vypadal překvapeně.

„Ne!“ zopakoval tiše Edmund a zhroutil se na stoličku za klavírem.

„Vesno! Jak jsi to mohla udělat?“ zeptal se v duchu a pak se dal do bezútěšného pláče. „Proč?“

Ostatní stále stáli okolo Vesnina těla a slabými hlasy si sdělovali své názory na to, čeho byli právě svědky. Kolem její hlavy se rychle rozlévala kaluž krve a starý muž se sehnul, aby zvedl revolver, který ležel na zemi kousek vedle její pravé ruky. Vyklopil bubínek a všechny nábojnice si vysypal do dlaně. Pět z nich vrátil zpátky do zeleného pytle, zatímco ten šestý si přehazoval z ruky do ruky.

„Martine Preissi,“ zvolal hlasitě a vytrhl tím Edmunda z ochromení, „ty jsi slečnu Vesnu znal?“ Vrhl na něj přísný pohled.

„Já... já...“ mumlal Edmund, zatímco si otíral slzy. „Ne, neznal. Ona...“

„Tak mi vysvětli tohle!“ Hodil po něm nábojnici.

Když ji Edmund chytil, byla ještě teplá. Pohlédl na ni, pootočil ji v prstech a spatřil vlastním rukopisem napsané jméno:

„MARTIN PREISS“.

„Skutečně jsi vylosovala mě,“ pomyslel si užasle a zatřásl se. „Proč jsi tedy zabila sebe? Proč jsi to udělala? Cítila jsi ke mně něco? Litovala jsi mě? Nebo jsi se už tak moc těšila do Irie?“

„No?“ křikl muž. „Jen nám tu všem přečti, čí jméno je na té nábojnici napsané.“

Zastavil tím divoký proud Edmundových myšlenek, a ten sebou cukl, jako by se právě probudil ze snu. Zhluboka se nadechl a odevzdaně přečetl jméno průměrného českého herce a moderátora. Potom sklopil hlavu a zavřel oči. Místností znovu tiše zaševelily hlasy překvapených hostů.

„Zdá se, že nám dnes nezbyde nic jiného, než vypravit do Irie hned tři poutníky. To, co provedla Vesna, bylo pošetilé. Nikdo z vás nemá právo rozhodovat o tom, kdo se na cestu vydá.“

Jakmile dohovořil sehnul se k pytli s náboji.

„Teď nebo nikdy,“ pochopil Edmund. Třetím poutníkem je bez debat on sám. Otočil se a dal se na úprk. Údajný slovanský bůh rychle vložil jeden náboj do svého revolveru a zamířil směrem k prchajícímu vyvolenému.

Edmund se ohlédl přes rameno, a když spatřil, že hlaveň míří přímo na něj, pohotově se skrčil k zemi. Právě včas. Místností zaduněl výstřel a kulka se zavrtala do zdi za ním. Obrovský muž, který hlídal vstup na záchod, vzápětí vystartoval rovnou k němu. Edmund se opět postavil a uháněl dál. Všiml si, že se ten starej parchant zase začal přehrabovat v zeleném pytli.

„Než znovu nabije, musím se dostat k těm dveřím.“

Už mu zbývalo jen pár metrů, když uslyšel povědomé cvaknutí bubínku. Dva rychlé kroky. Uchopil kliku dveří a zatáhl. Odemčeno.

Vskočil dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Obklopila jej naprostá tma. Opřel se zády o dveře, sklouzl se po nich dolů a jakmile dosedl na zem, ozvala se další rána. Ve stejný okamžik se kousek nad jeho hlavou objevil malý otvor, kterým dovnitř hned za kulkou vnikl paprsek světla. Přikrčil se a k jeho obrovské úlevě pod klikou nahmatal knoflík, kterým dveře s klapnutím zamknul. Vzápětí někdo na druhé straně uchopil kliku a začal s dveřmi lomcovat.

„Otevři!“ ozval se rozhněvaný hlas a Edmund hned poznal, že patřil dvoumetrovému bodyguardovi.

Po zemi se rychle odplazil ode dveří ke zdi a začal po ní po slepu šmátrat rukou. Po chvíli našel vypínač a stiskl jej. Stará zářivka nad ním nejdříve s hlasitým zabzučením několikrát zamrkala a až poté se trvale rozzářila.

Ocitl se v malé koupelně s jedním umyvadlem a dvěma sprchovými kouty. Asi metr před ním ležel v kaluži krve rozlité po šedých, mramorovaných kachličkách pan Stránský, jehož oči byly stále otevřené a mrtvolně hleděly do prázdna. Edmund se zachmuřil a odvrátil od něj zrak.

„Otevři ty dveře!“ zaburácel muž na druhé straně a znovu dveřmi cloumal. Zdálo se však, že zámek je dostatečně kvalitní a ani ten kolos na druhé straně jej nedokázal svými prackami vylomit. Edmund měl navíc to štěstí, že se dveře otevíraly směrem ven, takže je nebylo možné jen tak vyrazit. Bylo mu ale jasné, že dříve nebo později, se jim dovnitř vniknout podaří. Obzvláště pokud do zámku začnou střílet.

„Pane Preissi,“ ozval se ten protivný chraptivý hlas, který už Edmundovi lezl krkem, „jste si jistě vědom toho, že od tam nemáte jak vyváznout. Co takhle vyjít ven a ušetřit všem zbytečné starosti?“

„To víš, že jo, ty parchante,“ pomyslel si Edmund. „A sotva vyjdu ven, prostřelíš mi hlavu.“

Z kapsy vytáhl kradený mobil a všiml si, že i tady v koupelně bez oken, má dvě čárky signálu. Poděkoval bohu, ve kterého stále nevěřil, a rozhodl se, že udělá poslední věc, která mu zbývala. Opět klepnul na tlačítko „Tísňové volání“ a tentokrát vyťukal číslo 112. Dotknul se symbolu zeleného telefonku a když se z reproduktoru po dvou dlouhých tónech ozval ženský hlas, strčil si mobil mikrofonem vzhůru do náprsní kapsy své polokošile.

„Jsem tu zamčený a nepustím vás dovnitř ani nevyjdu ven!“ zakřičel. „A pokud se budete snažit dostat dovnitř, zavolám policii a všechno jim řeknu. Město není daleko, budou tu do pár minut, takže mě nepokoušejte.“

Uslyšel tlumený hlas z telefonu:

„Haló? Nacházíte se v tísnivé situaci?“

Aniž by mobil vytahoval z kapsy, nahmatal tlačítko ovládání hlasitosti a pro jistotu zvuk snížil na minimum. Z telefonního reproduktoru tak už nebylo slyšet nic a musel doufat, že paní na druhém konci hovor neukončí.

Znovu někdo zalomcoval dveřmi.

„Ještě jednou se někdo pokusí dostat dovnitř a volám policii!“ vyhrožoval Edmund. „Řeknu jim vše. Že se tady ve společenské místnosti hotelu U Tří lísek scházíte a zabíjíte lidi. Že tady v koupelně leží mrtvý muž, tam na parketách mrtvá žena a že se teď snažíte zabít i mě.“

„Pokud zavoláš policii, nestihnou se sem dostat dřív, než my dovnitř k tobě,“ upozornil ho chraplák zpoza dveří. „Stejně se tím nezachráníš.“

„To je možná pravda, ale vy se odsud nestihnete dostat dřív a všechno odklidit, než sem dorazí policie, takže to bude konec i pro vás.“

„Zdá se tedy, že jsme v patové situaci,“ řekl muž a zachrchlal. „Něco mi, pane Preissi, říká, že jste na mém seznamu nebyl, protože sem vlastně vůbec nepatříte. Mýlím se snad?“

„Bravo, pane Columbo! Na to by teď přišla snad i ta nejtupější z vašich oveček.“

Edmund sám sebe překvapoval, jakým tónem je schopný s tím zmetkem mluvit. Ještě nikdy v životě s žádným člověkem takovýmto způsobem nehovořil. Snad to bylo těmi dveřmi, které je od sebe dělily, snad obrovským návalem adrenalinu, jenž mu nyní proudil žilami. Tak jako tak to byl neobyčejně uspokojivý pocit.

„Ale, ale. Za zamčenými dveřmi někomu otrnulo. Nenapadlo tě ani na chvíli, že jsem možná skutečně tím, za koho mě všichni ostatní považují? Co když na mě zavoláš ty svoje policajty a já je jedním mávnutím ruky rozmáznu o zeď, co? Jak hloupě si potom budeš připadat, hm?“

Edmund vytáhl mobil z kapsy, aby zkontroloval, zda je hovor pořád aktivní. Časoměr stále běžel a právě dobíhala druhá minuta spojení.

„Vsadil bych všechno, co mám, na to, že seš jenom prolhanej podvodník, kterej blbne hlavy nevinným, naivním lidem. Vytvořil sis nějakej příběh a kolem něho celou sektu, abys mohl ovládat, okrádat a zabíjet lidi. Mě ale neoblbneš, ty parchante!“

„Ještě slovo a ty dveře vypáčím!“ zavrčel vztekle muž z druhé strany.

Edmund si pomyslel, že mu tím, co právě řekl, jen definitivně potvrdil, že žádným bohem není. Kdyby jím byl, nic by mu nebránilo v tom, aby dveře prostě otevřel a přišel si pro něj. Nemusel by se zdržovat žádným vyhrožováním.

Měl sto chutí to na něj vysypat a vysmát se mu, ale usoudil, že není dobrý nápad toho magora dál pokoušet. Přece jen se nachází ve velmi choulostivé situaci a nerad by se připravil o život, jen kvůli svým zbytečně přechytralým řečem. Neřekl proto raději vůbec nic a na nějakou chvíli tak zavládlo ticho.

Opět se mu vrátil obraz Vesny, jak proti sobě obrací revolver a jak bezvládně padá k zemi.

„Proč jsi mě zachránila?“ přemítal znovu. „Proč? Vždyť jsi mě vůbec neznala.“

Nedokázal na tu otázku najít uspokojivou odpověď. Nakonec se do jisté míry spokojil s představou, že vedla smutný, osamělý život a že se už jednoduše nemohla dočkat toho, až se dostane do překrásné Irie.

Znovu jej pohltila vlna zloby.

„Za všechno může on! On ji zabil těmi svými výmysly!“

Nahlas však neřekl nic. Sednul si na zem a opřel se o zeď. Pohledem opět nechtěně zabloudil k tělu pana Stránského a vzápětí se mu vnukl obraz jeho samotného, jak leží vedle něj se stejnou dírou v hlavě. Děsil se toho, jak příliš reálné nyní bylo, že to tak pro něj skutečně skončí.

Náhle se ozvala rána a dveře se zatřásly. Hned nato zazněl další úder.

„Dost!“ zakřičel Edmund. „Okamžitě toho nechte nebo volám policii!“

„To si strč třeba do prdele,“ ozvalo se z druhé strany a následoval další dunivý náraz. „Jak můžu vědět, že už jsi je dávno nezavolal, co? Tohle je prostě jistější varianta.“

„Kurva!“ zavrčel Edmund, když mu došlo, že ten parchant právě rozcupoval na kousíčky jeho jediný pomyslný žolík v rukávu.

Další rána následovaná zapraskáním dřeva.

Podíval se na obrazovku telefonu a v kolonce minut právě naskočila desítka. Přiložil telefon k uchu a spustil:

„Prosím, rychle! Rychle přijeďte! Prosím!“

„Zachovejte prosím klid, pomoc už je na cestě,“ odpověděl mu nevzrušený ženský hlas.

Bum!

„Jen na cestě mi nestačí!“ cedil mezi zuby. „Za chvíli se sem probourají a to je můj konec!“

„Najděte si prosím úkryt a vyčkejte v něm na příjezd jednotky.“

Bum!

„Žádnej úkryt tady není! Jedny dveře a konec!“

Edmund popadal dech a srdce mu mlátilo až v krku.

„Vyčkejte příjezdu jednotky, už je na cestě k vám.“

Bum!

„Prosím vás, řekněte jim, že se dovnitř můžou dostat z parkoviště přes skleněné dveře únikového východu. Jsou zamčené, ale je to nejrychlejší cesta. Prosím! Rychle!“

Druhá strana se na okamžik odmlčela.

„Vaši informaci jsem předala. Pokuste se najít nějaký úkryt.“

Bum! Tentokrát dřevo silně zapraskalo a Edmund viděl, jak se uprostřed dveří utvořila prasklina.

„Vy dva, odvezte to tělo hned pryč! A vy to tady ukliďte! Ty pokračuj, musíme se co nejdřív dostat dovnitř!“ rozdával muž za dveřmi rozkazy.

Edmund vrátil mobil do kapsy a začal se poohlížet po něčem, čím by se mohl bránit. Po chvíli uvažování přistoupil k umyvadlu a začal tlouct do kohoutku. Všemožně s ním škubal a kroutil, až mu nakonec kovové raménko zůstalo v ruce. Věděl, že jen tím kouskem pochromované mosazi se nijak ubránit nemůže. Překročil proto mrtvé tělo, postavil se k jednomu ze sprchových koutů a jakmile se ozvala další rána, uhodil kovem do posuvných dveří z mléčného skla. To se okamžitě roztříštilo a Edmund se sehnul pro jeden z velkých špičatých střepů. Potom popadl malý ručník u umyvadla a současně s další ránou mrštil raménko kohoutku přesně do zářivky nad sebou. Ta s lupnutím pukla a rozsypala se po zemi.

Edmunda znovu obklopila temnota narušovaná pouze paprsky světla, jež dovnitř vnikaly dírou po kulce a úzkou trhlinou, která se s každým dalším úderem rozšiřovala. Vlezl do nerozbitého sprchového koutu, zatáhl za sebou zaoblené dveře a čekal. Díval se ven malinkou škvírkou mezi křídly posuvných dveří, které k sobě nedoléhaly úplně dokonale.

S další ránou zamčené dveře zaskřípaly a dovnitř se z nich ulomila velká tříska. Do místnosti vniklo více světla a Edmund na druhé straně spatřil obřího muže s nerezovou pivní bečkou ve svých prackách, jak se chystá k dalšímu úderu. Za ním viděl i několik hostů, kteří jeho počínání zaujatě přihlíželi včetně muže v černém smokingu, který na začátku toho všeho pozamykal všechny východy.

„Ještě pár ran a budou uvnitř.“ Edmundovi mlátilo srdce tak zběsilým tempem, že měl vážné obavy, aby ten nápor vůbec ustálo. Vnukla se mu představa, jak jej tu najdou smotaného ve sprchovém koutu bez známek života.

Otřásl se a pokusil se alespoň trochu uklidnit. Začal se soustředit na svůj dech. Pomalý nádech, pomalý výdech. Pomalý nádech, pomalý výdech. Překvapilo jej, že to okamžitě začalo fungovat. Přinejmenším už nyní neměl pocit, že se každou chvílí skácí k zemi.

Přišla další rána a další mohutné zapraskání.

S následujícím úderem se ulomil tak velký kus, že se už bodyguard pokusil škvírou ve dveřích procpat dovnitř.

Navzdory poctivému dodržování techniky pomalého a hlubokého dýchání se Edmundovi pod hrudí opět spustila sbíječka na plný výkon.

Sledoval, jak se obr s obtížemi souká trhlinou ve dveřích. Jeho košile se o ostré třísky na několika místech natrhla a on se s funěním dral dál. I přes veškeré jeho úsilí se mu však nakonec pro jeho mohutné svalstvo a široká ramena prosmýknout nepodařilo. Znovu tedy uchopil bečku a několikrát s ní silně uhodil do nejslabšího místa, až se nakonec ulomil další velký kus dřeva a Edmundovi bylo jasné, že tentokrát už mu v tom, aby vstoupil dovnitř nezabrání nic.

Ovinul si proto ručník kolem dlaní, uchopil přes něj střep a zdvihl ho nad hlavu.

„Poslední šance vzdát se dobrovolně,“ zaznělo z druhé strany. Starý muž se vzápětí chraplavě zachechtal, když jeho gorila prolezla poničenými dveřmi.

„Takže tohle je můj konec?“ Edmund už zase divoce dýchal a třásl se jako pes ve veterinární čekárně.

„Myslíš si, že tě za tím sklem nevidím?“ zasmál se obr, když překračoval tělo pana Stránského.

Edmund se postavil na špičky, oběma rukama pevně sevřel střep a napřáhl se až za svůj zátylek.

Ohromný tmavý obrys přistoupil až k proskleným posuvným dveřím a na okamžik se zastavil. Potom uchopil obě madla a rychlým pohybem dveře odsunul do stran.

Edmund v jeho tváři na zlomek vteřiny spatřil pobavený, natěšený úsměv. Než se muž stihl vůbec pustit madel, vrhl se na něj s divokým výkřikem a zabodl špičatý střep vší silou přímo do jeho levého oka. Sklo s mlasknutím vklouzlo dovnitř jako nůž do želatiny. Vzápětí kus skla s podobným začvachtáním zase vytáhl ven a upustil na zem. Dychtivý výraz se z mužova obličeje v mžiku vytratil. Něco úpěnlivě zahuhlal, přičemž před sebou naprázdno zamával rukama, jako by se snad ještě snažil ten zásah nějak vykrýt. Potom se svalil na stranu a zůstal bez hnutí ležet na podlaze.

Edmund se k němu pohotově sklonil ve snaze najít u něj nějakou zbraň. Než však přistoupil k samotnému prohledávání, spočinul svým zrakem na jeho zakrvácené, znetvořené tváři a teprve nyní si plně uvědomil, co právě provedl.

Konečně vyzvrátil veškerý obsah svého žaludku, jenž se dnes už tolikrát pokoušel spatřit světlo světa. Otřel si ručníkem ústa a v tmavém šeru začal šmátrat kolem bodyguardova pasu.

„Říkal jsem, že ho chci živého, Jarovíte!“ zakřičel starý muž zpoza dveří, potom, co k němu ze tmy dolehly zneklidňující zvuky.

Edmund za páskem skutečně nahmatal kožené pouzdro s pistolí. Rychle jí z něj vyjmul a okamžitě odjistil. Přeci jen mu všechny ty hodiny strávené na airsoftových hřištích k něčemu byly.

Lehnul si na zem, přikrčil se za bodyguardovým mohutným tělem a namířil na trhlinu ve dveřích.

„Můžeš být v klidu, já na živu jsem. To stejné ale naneštěstí nemůžu tvrdit o tvé gorile.“

Edmund opět překvapil sám sebe. Nikdy v životě by ho nenapadlo, že dokáže být takhle opovážlivý. Na chvíli jej přepadl pocit jako by to ani nebyl on. Jako by za něj mluvil a dělal všechny ty věci úplně někdo jiný a on vše jen sledoval ze svého gauče s miskou popcornu v klíně.

Potom, co promluvil, zavládlo na okamžik ticho, které přerušilo až nejisté zvolání z druhé strany:

„Jarovíte? Jaká je situace?“

„Situace je taková, že Jarovítovi z oka trčí asi dvaceticentimetrový střep, takže ti asi hlášení nepodá.“

Když Jarovítovo mlčení potvrdilo Edmundova slova, starý muž začal soptit:

„Ty parchante jeden! Za tohle zaplatíš!“

V trhlině se objevila jeho ruka s revolverem. Edmund pohotově přivřel jedno oko, zamířil a bez váhání vystřelil.

Ozval se výkřik a průhledná zbraň spadla na zem.

„Ty parchanteee!“ zavřeštěl muž nepříčetně. Naříkal a u toho dusivě chrchlal jako pacient s tuberkulózou v posledním tažení. Až se trochu uklidnil zvolal do pléna:

„Jestli se někdy chcete dostat do Irie, jděte dovnitř a dostaňte ho!“

Edmund uslyšel, jak se ve společenské místnosti strhla hlasitá debata.

„Nevěřte mu!“ zakřičel, co mu hlasivky stačily. „Do žádné Irie se nedostanete, není to žadnej bůh! Podívejte se, jak krvácí! Všechny vás oklamal!“

I přes jeho slova se v prasklině po chvíli objevil nějaký muž a začal prolézat dovnitř.

„Ne! Vrať se! On vám lže! Není to bůh, jen vás využívá!“

Muž však bez sebemenšího zaváhání pokračoval dál a vstoupil do koupelny.

„Ještě krok a střelím!“

Jako by neřekl vůbec nic – muž postupoval dál a navíc zřejmě zaregistroval přesnou Edmundovu polohu, protože přidal do kroku a zamířil přímo k němu.

Edmund si bezútěšně povzdechl a vystřelil. Muž klesl na podlahu a s výkřikem se chytil za stehno. Po chvíli však znovu pohlédl směrem k Edmundovi a začal se rychle plazit jeho směrem. Mezitím začala dírou ve dveřích prolézat nějaká žena.

„Stůjte! Žádná Irie neexistuje! On vám lže!“

Mohl však stejně tak křičet do větru. Muž se dál plazil k němu a žena se ubírala hned za ním.

„Zastav!“ zkusil to naposledy, když už byl muž na metr od něj. Žádná reakce.

V zoufalství zařval jako šílenec, zavřel oči a zmáčkl spoušť. Když oči znovu otevřel, muž ležel nehybně na podlaze kousek od něj a ženu už od jeho pozice dělilo nanejvýš pět kroků. Všiml si navíc, že v ruce drží velký kuchyňský nůž.

„Stůj!“

Další vystřel a žena se ze zaječením skácela k zemi s prostřelenou kyčlí. Chvíli se svíjela v bolestech, ale i ona se nakonec začala plazit směrem k Edmundovi, aniž by upustila nůž.

„Nee!“ zavřeštěl. „Stůj! Prosím! Zastav!“

Když ani tentokrát jeho výzvy nepomohly, začal hystericky vzlykat. Žena se dál blížila a jemu nezbylo nic jiného, než zavřít oči a prohnat kulku hlavou i jí.

Když se ve dveřích objevil další muž, dal se do naříkavého pláče.

„Dostaň ho!“ pobízel jej chraplák zvenku.

„Nee, já tě nechci zabít! Prosím, nechoď sem!“

V tu chvíli se ozvala hlasitá rána následovaná oslnivým zábleskem a křikem hlubokých hlasů:

„Policie! Policie! Všichni na zem a ruce za hlavu! Na zem!“

Zazněly čtyři rychlé vystřely.

Muž, který prolezl prasklinou dovnitř však pokračoval dál k Edmundovi.

„Stůj! Stůj!“

Edmundovo naléhání však přišlo opět vniveč. Rezignovaně tedy namířil na jeho nohu. V tom muže zezadu ozářil kužel jasného bílého světla.

„Policie! Na zem a ruce za hlavu!“

Když muž neuposlechl, Edmund zakřičel z plných plic ještě jednou:

„Stůj!“

„Okamžitě si lehni na zem!“ zahrozil policista zásahové jednotky a když muž ani po této výzvě nezareagoval, vystřelil.

 Muž zakřičel jako srnec v říji a s dírou v kotníku se svalil k zemi.

„Nestřílejte! Vzdávám se! Nestřílejte!“ hulákal a svíjel se na podlaze.

Edmund rychle odhodil pistoli, aby jej policista nepovažoval za hrozbu, dal ruce za hlavu a opatrně vykoukl zpoza bodyguardova těla.

„To já jsem vás volal.“

„Zůstaňte na zemi!“

Do koupelny vstoupil další policista a přispěchal k muži s prostřelenou nohou, aby mu spoutal ruce za zády. Ten druhý přistoupil k Edmundovi a zasvítil mu baterkou přímo do očí, takže se zašklebil odvrátil obličej.

„Jste v pořádku?“

„Ano,“ vydechl Edmund a posmrkl. „Ano jsem.“

Policista jej vyvedl ven z koupelny a Edmund se rozhlédl po společenské místnosti.

Na každém kroku ležel někdo na břiše s rukama za hlavou a policisté jednoho po druhém obcházeli, aby jim spoutali ruce za zády. Pohlédl k roztřískaným dveřím od koupelny, u nichž na zemi ležela převrácená pivní bečka. Vlevo od dveří se po zdi táhla dolů široká krvavá šmouha, pod kterou seděl opřený starý muž v hnědo šedém smokingu se svěšenou hlavou. Tiše chraptěl a z úst mu tekla krev.

„Ten magor po nich začal střílet…“

Dva policisté jej položili na zem a zahájili první pomoc. Po chvíli se však zase zvedli a odkráčeli pryč. Muž ležel na zádech s prázdným pohledem a jeho víčka už se nehýbala.

„Velký bůh Perun, kterého zabijí tři kulky,“ pomyslel si Edmund. Vůbec však necítil takové zadostiučinění, jaké by očekával. Namísto toho uvnitř nepociťoval nic než dutou prázdnotu.

Roztříštěnými únikovými dveřmi jej odvedli ven na parkoviště, kde ho prohlédl přivolaný doktor. Když shledal, že skutečně neutrpěl žádná poranění, přenechal jej vyšetřovateli, který na místo právě dorazil a který si ho přál hned vyslechnout.

Posadili se na lavičku pod jednu ze tří vzrostlých lísek a Edmund na všechny detektivovy otázky odpovídal stručně a apaticky. S nepřítomným pohledem líčil slovo za slovem všechny události, kterých byl právě svědkem i nedobrovolným účastníkem. Když se dostal k pasáži, kdy měl popsat, jakým způsobem zabil bodyguarda, sklopil hlavu a odmlčel se.

„Edmunde!“

Otočil se za důvěrně známým hlasem.

„Edmunde!“

„Edit!“ vykřikl.

„Můžu?“ pohlédl na vyšetřovatele a postavil se.

„Samozřejmě,“ přitakal detektiv.

Edmund s Editou se setkali na půli cesty, pevně se objali a Edmund se zalykavě rozplakal.

„Co se děje? Co se to stalo?“

„Já… všechno ti to povím. Teď mě prosím jenom obejmi. Miluju tě. Miluju tě.“ Slzy se mu po obličeji valily v proudech.

„Dobře, Edy. Taky tě miluju,“ odtušila Edita a ještě pevněji se k němu přitiskla. „Všechno bude dobrý.“

Stáli tam v objetí několik minut, než byl Edmund znovu přivolán k dokončení svého výslechu. Jakmile s ním byl hotov, vypověděl všechno znovu i Editě, která se při jeho vypravování celá třásla a se slzami v očích jej opakovaně objímala.

Edmund nehodlal v hotelu zůstat ani o minutu déle než bylo nutné. Sbalili si tedy věci a společně odjeli domů.

První noc Edmund celou probděl a naprostým vyčerpáním usnul až dopoledne příštího dne. Ve spánku se potil, trhal sebou a křičel, zatímco Edita jej celá rozrušená hladila po oroseném čele.

Když se probudil nechtěl vůbec vstát z postele a několik následujících dní jen mlčky proležel. V noci sebou vždy škubal a křičel:

„Ne! Nedělej to! Vesno! Ne! Prosím! Buď se mnou! Nee!“

Edita se nejdříve sužovala především tím, že Edmund tak trpí. Jak čas běžel, začalo ji ale víc a víc trápit i to, že ze spánku volá jméno jiné ženy. Přesto jej nechtěla rozrušovat žárlivými otázkami, a tak se jej snažila jen povzbuzovat a dokonce ho přiměla, aby začal chodit na terapii.

I přesto byl však ke všemu, co se kolem něj dělo, stále lhostejný a zanedlouho psychologa zase navštěvovat přestal. Celé dny trávil jen sledováním sitkomových seriálů a nekonečným scrollováním všemožnými sociálními sítěmi. Jediné emoce projevoval pouze ve spánku. Noc co noc volal Vesnino jméno a prosil ji, aby byla s ním.

Jednoho dne se už Edita nedokázala udržet, posadila se na roh postele a zeptala se:

„Kdo je Vesna?“

Edmund sebou cukl a odvrátil od ní zrak.

„Kde jsi to jméno slyšela?“ zašeptal po chvíli, aniž by na ni pohlédl.

„Každou noc voláš její jméno ze spánku. Prosíš ji, aby byla s tebou a já… já…“ Rozplakala se. „Já nevím, jestli mě máš ještě vůbec rád.“

Edmund mlčel a hleděl do prázdna. Po chvíli pronesl slabým hlasem:

„Bylo to jméno té ženy, která se zastřelila nábojem určeným pro mě.“

„Nedokážu si představit, čím si teď musíš procházet, Edy, ale nevím, jestli dokážu noc co noc poslouchat, jak prosebně voláš jméno jiné ženy. Budou to už dva měsíce a já mám strach, že jsem o tebe přišla. Vidím tě, dotýkám se tě, ale ve skutečnosti tu se mnou vůbec nejsi.“

Edmund mlčky sklopil hlavu a po tváři se mu skutálela osamocená slza.

„Miluješ mě ještě?“

„Já… nevím,“ vydechl Edmund a rozvzlykal se.

I Edita se dala do nezadržitelného pláče. Potom se beze slova zvedla a odešla z pokoje pryč.

Dny běžely dál a nic se nezměnilo. Snad jen to, že spolu Edita a Edmund nemluvili už vůbec. Bylo to jako by spolu žili dva duchové, kteří se vzájemně neviděli.

Jednoho odpoledne vešla Edita do pokoje k Edmundovi, svírajíc v ruce sametovou krabičku, kterou našla v palubní přihrádce auta.

„Plánoval jsi mě tam požádat?“ zeptala se se svraštělým obočím.

Edmund jen tiše přikývl.

„A chceš si mě ještě někdy vzít?“

„Já nevím, Edit, promiň. Já… já vážně nevím.“ Chytil se za čelo.

„Pořád myslíš na ni? Je mrtvá, Edmunde!“

Zavrtal do ní skelný pohled.

„Ano, myslím. Raději zastřelila sebe. Proč? Nikdy nepochopím, proč to udělala.“

„Zabil jsi tři lidi. Tři lidi! A tebe trápí nějaká pomatená ženská!“ Okamžitě svých slov litovala, nic dalšího však už neřekla.

Edmund se převalil na bok a zavřel oči. Položila krabičku na noční stolek, trhaně si povzdechla a když odcházela z pokoje, řekla:

„Na nějaký čas půjdu k rodičům. Kdykoliv budeš něco potřebovat, napiš mi nebo zavolej. Promiň, já tohle fakt nezvládnu.“

Do kufru si sbalila jen několik nejdůležitějších věcí a jakmile za ní o pár minut později zaklaply dveře, Edmunda obklopilo ticho stejně duté a prázdné jako v tu chvíli bylo i jeho srdce.

Když potom večer usínal, opět mu před očima vyvstal obraz Vesny, jak stojí ve středu společenské místnosti. S vlídným úsměvem na něj pohlédla a vše kolem ní se rozplynulo. Najednou ji obklopovala překrásná kvetoucí zahrada a ona byla tak… tak šťastná.

Edmund se ve své posteli blaženě usmál.