pukancová kukuřice

Nad dvory zasmrádalo spálené obilí. Shořelo nastojato jako skoro každý rok. Kukuřice a řepa nehořely nikdy, obilí vždycky. Vysévat obilí do úzkého pruhu pole mezi železniční trať a silnici byla blbost, ale Ony se ty plodiny nějak musejí prostřídat, říkal Mareček. Stejně to shoří. Shořelo.

Mareček není nějaký malý Marek, ale Mareček příjmením. Dospělý chlap, který se baví s děckama. Pracuje a bydlí na Ovčárně, na farmě Státního statku Mikulov. Dělá hlídače, pomáhá telit krávy a tak všechno. Ovce jsem tam nikdy neviděl.

Mareček má doma tisíc knížek. Všechny staré, potrhané a flekaté. Většina je napsaná německy. Jemu to nevadí, čte německy dobře. I mluví. Z těch knížek si všechno pamatuje, a když má v sobě trochu vína, piva nebo kořalky, a něco z toho má vždycky, tak pořád povídá. Mluví jen sám k sobě, ale když ho někdo poslouchá, tak mu to nevadí.

Někdy se opije až moc a potom spí v tom obilí. V srpnu tu bývají taková horka a sucha, že půda praská a do těch spár jde strčit celá dlaň.

Zase se to zastavilo o Pálavu, říkají místní, když se nad Mikulovem ženou dešťové mraky a u nás ani nekápne. Když chytne pšenice, všichni se honem dívají na nebe jestli nezaprší, ale ono ne. Taky dávají pozor, jestli se Mareček motá někde okolo a nespí v tom hořícím obilí. Viděl jsem ho, jak pomáhá hasičům s hadicemi, takže dobré. Mareček k Ovčárně patří. A k dědině.

Shořelo to úplně. Provoz na trati je pravidelný a častý. Dýmající lokomotivy prskají gejzíry jisker. Anebo od kol, od kol se taky jiskří, když vlak brzdí před nádražím. V noci je to vždycky vidět nejlíp.

Co neshořelo, promáčeli hasiči rybniční vodou z Nesytu a rozjezdili na blátivou kaši. Smrad spáleniště dráždil ke kuckání, ženské ze dvorů ve spěchu schovávaly prádlo a sprostě nadávaly, pro Kolonku nic nového.

Kukuřici jsme z pole vykrádali od mléčné po zralou. Vařili ji nebo opékali celé prázdniny. Cukrová řepa je dobrá pro chrást králíkům. Mladá se nechá ukopnout botou u ztvrdlé země a chroupat, je sladká, ale jenom trochu. Zaseté obilí nám bylo k ničemu. Z mladých zrn se sice dá užvýkat žvýkačka, ale to je tak pro prcky. My větší jsme chodili žebrat žvejky k tirákům na parkoviště.

Dobré cizí žvýkačky jsem tyhle prázdniny potřeboval úplně nutně. Ivaně Kohútové chutnají a sama by s námi na parkoviště nešla. Ivana chodí o třídu výš než já a je nejhezčí holka z Kolonky. Přistěhovala se nedávno, jejího taťku sem přemístili na útvar pohraniční stráže.

Ivana nosí ramena i hlavu nahoře, na hlavě blonďatý cop a pod tričkem prsa. Žvýkač-ku si ode mě bere vždy s takovou grácií, že si připadám jako panoš královny Margarety z toho francouzského filmu, na který jsem se nesměl dívat, protože tam lezou kozy z výstřihu. Žvejku přijímá trochu povýšeně, jako by mi dělala milost nebo co, ale stejně nakonec řekne dík a usměje se. Já už ve dvanácti letech nějak tušil, že tohle bude můj život, že už se budu navždycky pachtit pro úsměv nějaké holky, shánět pro ni žvýkačku nebo co bude chtít… Už tehdy jsem tušil svou pitomost, Nezvratný osud, jak to teď vysílají každou chvíli v telce, myslím, že už šestý díl. Umřel bych pro každou takovou krásku, s radostí, se srdcem plným touhy a s pitomým sladkobolným úsměvem na rtech.

Kvůli Ivaně jsem odmítal nosit za barák tepláky a navlíkal se do žlutých manšestráků s nohavicemi rozšířenými do tak obrovských zvonů, že byly slyšet až na mikulovském Svatém kopečku. Aby ses z ní nezbláznil, převracela vždycky oči maminka. Už to asi o mně věděla. A potom, v průběhu dalších let, ještě mockrát: Aby ses z ní nezbláznil… Maminky své chlapce znají líp než oni sami sebe. Letos, při jedné z řídkých návštěv, jsem jen trochu naznačil, že existuje jakási Tamara. A co dělá? Doktorku? Jenom aby ses z ní nezbláznil. Některé věci se nemění.                

Parkoviště nebylo žádné parkoviště, ale pouhá vyasfaltovaná čtvercová plocha kousek za dědinou směrem na Valtice, pod vinohrady, u přejezdu k rybníku. Často na něm stály rakouské náklaďáky, krásné, barevné, polepené reklamou. Řidiči si protahovali záda, kontrolovali gumy a plachty, svačili, fotili si nás, jak se k nim ženeme na kolech a pak žebráme žvýkačky a samolepky a cizokrajné plechovky od pití a všechno ostatní, co tak kluci v té době potřebovali vidět a mít, a co jinde sehnat nebylo možné.

Na parkoviště někdy chodila Rozika Radičová. Róza už byla ze základky venku, učila se v Mikulově na švadlenu.

Rozika je úplně blbá, říkali dospělí. Rozika se tahá s vojákem. Tahat se s vojákem znamenalo pro místní holku, že už nemůže nikdy chodit s někým od nás. Rozika se netahala jen s jedním vojákem, tahala se s vojákama. A někdy, když tu zastavil kamion, šla na parkoviště do kabiny k řidiči.

Rozika nebyla vůbec blbá. Měla rifle superky, lak na vlasy Taft a kouřila tenké frajerské cigaretky, jaké se tady nedaly nikde koupit, ani v Břeclavi ne. Cizí šoféři dobře věděli, co všechno u nás není. Rozika je kurva, slyšel jsem občas říkat lidi. Mně se to nezdálo, na mě byla hodná.  

Nové věci se děly odpoledne, když se za baráky objevil Imra Radič a jeho otec s pytlem na rameni. Pytel jim dovezli příbuzní z Maďarska. Byla v něm pro kluky z Kolonky naprosto nevídaná věc. Nejúžasnější věc na světě. Zázrak! Trochu to smrdělo jako pšeničné spáleniště, ale jenom trochu. Mnohem víc to opojně a tak nějak chlapsky drsně vonělo.

„Udělejte oheň,“ řekl Imra nám mladším. Velitelsky, to on umí. Na řetízku kolem krku se mu blýskala stříbrná žiletka od komediantů. Stříbrná nebyla ani náhodou a ostrá taky ne. Ale vypadala moc hezky.

Naskládali jsme cihly do kruhu. V srpnu, odpoledne, bylo vedro jak kráva. Rozdělali jsme docela velký oheň hned vedle smeťáku. No, ono to jinde nešlo, skoro všechno, čemu se říkalo za barákem, bylo smetiště. Kromě fotbalového hřiště.

Zlatá bonanza všech kluků. Hřiště a smeťák, dvě nejlepší místa k životu. Spořádaně vypadala jen hromada železa, starého zábradlí, kotlů a pletiva. Ta čekala na sobotní odvoz traktorem, do sběrny pro náš Sokol. Fotbalový oddíl Sokol Sedlec vyhlašuje na sobotu brigádu!, bude se ozývat z rozhlasu po dědině. Na Kolonce ne, na Kolonce tlampače trpěly přesnými zásahy kamení a ložiskových kuliček z praků.

Když zbylo ze dřeva už jen žhavé, přišlo na řadu nevídané kouzlo. Imrův otec přinesl ze dvora jemné síto na fajnovou maltu. Drátem ho přivázal na dvě dlouhé tyčky. Zednickým žufánkem hrábl do pytle a do síta vhodil hromádku zlatých zrn, jen to zazvonilo. Síto shora přikryl dalším pletivem. S Imrou síto drželi a natřásali nad žhnoucími uhlíky. Chvíli se nedělo nic, pak najednou Chvíst! a pak znovu Prásk! a Chvíst! a Chvíst! Zrníčka začala bláznivě pukat, bubnovala o síto, rozvíjela se do bílých květů, poskakovala jako živá a nádherně voněla.

„Pukancová turkyň,“ prohodil ledabyle Imrich.

Valili jsme oči, o popcornu jsme nikdy neslyšeli, bydleli jsme až za tratí.

„V Maďarsku to normálně roste na poli. Jezte.“                            

Nejlepší na světě, co jsem dosud jedl, byla šunková rolka s křenem na svatbě sestřenice Věry. Na opravdickém zámku ve Valticích v hotelu Hubertus. Věrka tam dělala servírku. Ale tohle se mi zdálo tisíckrát lepší. Milionkrát!

Brali jsme si po hrstech z plného kýble a vůbec neubývalo, pořád pukalo další a další. A nejlepší bylo, že za barák přišla Ivana Kohútová.

Jen se tak zlehka objevila, jak to holky dělají. Zničehonic stála u mě, i s tím copem a s tím ňadry zvlněným tričkem. Všiml jsem si, že se kluci dívají. Stál jsem jak zkamenělý, klidně na mně mohli přistávat holubi. Ivana mi sáhla do dlaně a nabídla si bílé křehké rozkvetlé zrnko: „Smím?“

V jejích štíhlých prstech vypadalo jako vzácný drahokam. Vložila si ho mezi rty a pomohla mu jazykem do úst. Zíral jsem na ni z dvaceti centimetrů, ona se dívala na mě a nepřestala, dokud to zrnko nesnědla.

„Dík,“ řekla potom. A usmála se.

Můj život byl, a občas stále ještě je, plný nádherných dnů. Ale takových jako tenhle, takových zase tolik moc nebylo.