Jako děti

‘Tahle povídka bude o tom, jak nám dospělým hraní s dětmi umožňuje stát se znovu dítětem. Tak. Je to nosné téma. A navíc neobyčejně originální. Mnohé se o tom dá napsat. Mnohé z té jediné prosté větičky vykutat. Sledem všemožných asociací vrstvit jednu myšlenku na druhou, rozebrat těch pár slovíček, jak jen se dá, a dosáhnout tak velkého poznání, které obohatí a rozvine naše dosud tak omezené životy.

Je tedy jasné, že něco tak zásadního se nedá napsat prostě, krátce, ba i úsečně, za použití holých vět. Vždyť už sám nejsem dítětem. Už vím, jak je svět složitý a propletený a jak je nesnadné pochopit jej v celé jeho šíři. A proto hodlám psát rozvitě, nikoli však šroubovaně. Zachytím hluboký proces uvažování na cestě k odhalení jednoho z mouder, jež život nese a nabízí k nahlédnutí těm, kdo jsou k něčemu takovému nadáni a připraveni je přijmout.

Budu tedy psát jako dospělý muž, kterým jsem se stal. Toužící po skutečném poznání, po nazření reality takové, jaká je. Bez dětinského zjednodušování, bez oklik a kroků stranou a při vědomí komplikovanosti naší reality. Žádné zbabělé uhýbání, ustupování, zavírání očí a ohýbání skutečnosti. Pokud jsem si předsevzal zpracovat tak klíčové téma, je třeba sejmout růžové brýle a vnímat všechny barvy kolem, byť snad některé z nich hrají dosti temnými odstíny. Je třeba chovat se jako dospělý příslušník lidského rodu!’

“Tati, nech už toho mudrování a pojď si hrát!” vysvobodí spisovatele z proudu zašmodrchaných úvah jeho dcerka a už jej táhne do dětského pokoje. Zdá se, že ještě není tak náročné vymanit jej z objetí chobotnice stvořené z nekonečně spletitých úvah.

Hrací plocha na koberci rozloženém uprostřed místnosti je připravena. Ale tak jako vždy k dispozici celý pokoj s veškerým jeho vybavením, které jsou jako vždy po několika okamžicích pohlceny světem jejich hry. Všemožná zvířátka z plastu dcerka vysype na podlahu a už je třídí do skupin a útvarů.

“Tak, teď poddané rozdělíme podle jejich povolání. Tohle budou kuchaři, farmáři a prostě ti, co se starají o jídlo, jo?” položí dcerka řečnickou otázku, a aniž by vzhlédla k tatínkovi pro odpověď, rovná kachny, prasata a husy do úhledných čtyřstupů.

“A nezapomeň na kravičky,” doplní tatínek a už po nich sahá na hromadu, ”kdo by přece dával ostatním mléko?”

‘Měl bych na tomto místě vyjasnit, že kráva mléko nedává. Lidé si jej od nich spíš berou. A nesmím zapomenout na fakt, že s tím souvisí projev lidské krutosti, když kravám odebíráme mláďata, jen abychom získali jejich mléko. Jak jen je lidstvo kruté! S čím vším se bude mé dítě muset vypořádat a...’

“Tak tati, kam koukáš? Vždyť jsi mi málem porazil vojáky, ty trumpeto!” mračí se na tatínka dcerka skrz smích a už urovnává před chvílí ještě úhledné řady tygrů, psů, vlků a medvědů.

“A tady bude škola. tam budou učit opice. Vždyť se to o nich přece tak říká, že jsou chytré, no ne?” a šimpanzi, gorily a orangutani se jako na její povel shromažďují poblíž dětské knihovničky, které se pro tuto chvíli stane školou.

‘A na delfíny zapomněla. Přece jsem jí o jejich inteligenci tolik vyprávěl. Pořád si myslí, že její míra souvisí s velikostí mozku. Jak jen to matka příroda skvěle navrhla! Snad je právě teď vhodná příležitost jí o tom zázraku povědět a vyvrátit tak její omezené dětské představy.’ A tak tatínek spisovatel zapomene na hru, přestože spousta poddaných toho zvířecího království ještě nemá přidělenou úlohu, sáhne do kapsy pro mobilní telefon a už vyhledává obrázek delfíního mozku.

“Tati, kam to zas koukáš? Schovej to! Dostal jsi úkol! Důležitý úkol! Tyhle myši neví, co mají dělat. A král lev vybral právě tebe, abys jim ho určil,” zavelí dcerka nesmlouvavě lvím hlasem zatímco mává tatínkovi plastovým lvem před očima.

“No dobrá, dobrá, když je to úkol od samotného krále, tak to si s ním musím dát práci. Myši! Kam s nimi! Kam jen s nimi!? Už vím! Stanou se královskými ochutnávači sýra. Usadí se proto nedaleko kraviček. Jejich úkol je jasný a nanejvýš odpovědný,” a tatínek popadne několik myšek všemožných velikostí a přisunuje je k úseku produkce královského mléka.

Dcerka se ale zkoumavě zamračí: “Ale tati! K čemu budou králi lvu ochutnávači sýra? Copak lvi jej jedí?” a s přivřenýma očima očekává odpověď. Ta ale musí mít patřičnou úroveň. Tatínek ví, že právě prochází důležitou zkouškou.

Na chvilku se odmlčí, na čele mu vystupují kapičky potu. Ale už to má: “A co královští hosté? Každý královský dvůr přijímá návštěvy. A až dorazí návštěva mimozemských pojídačů exotických sýrů, nebude lví dvůr zaskočen!” Tatínek by snad měl očekával ortel hlavní porotkyně, která posoudí jakost jeho představivosti, on ale v ten moment na nic nečeká.

Aniž by si všiml, že je již pohlcen mocí hry, které se zcela přirozené a bezmyšlenkovitě poddal, vytáhne z krabice uložené ve skříni několik postaviček mimozemských bojovníků, jež kdysi dávno sám jako malý kluk dostal, a počne je rozmisťovat na psacím stole v koutu dětského pokojíčku. Dcera se usmívá, je spokojená a šťastná. O tom ale nemá ani potuchy. Tak jako tatínek.

“A tady je zase moje mimozemské království. Teď jen musím zajistit dostatečný přísun sýra, pro mé sýrožroutské mimozemské panstvo. Kde jen sýr vzít? Kde se ho zmocnit?” Tatínek bloumá očima po místnosti a nakonec schválně zaměří zaostřeným pohledem na dcerčino království a jeho sýrovou farmu. Dcerka vykulí oči. Nasupeně a s úsměvem se na tatínka oboří.

“Tati! Tak to tedy ne! My svůj sýr nedáme!” a s těmi slovy šikuje své psí, vlčí a tygří vojsko k obraně.

V tom domovní zvonek zahraje svou písničku.

“Máma je tu z práce!” dcera vyskočí a žene se z pokojíčku ke dveřím.

Tatínek sklesne a přehlédne scénu jejich hry. Příběh náhle opustil všechny zvířecí i mimozemské figurky, podobně jako duše opouští mrtvé tělo. Nesou si jej v sobě už jen oni dva. Stali se jeho součástí. Nikdo jiný ten příběh nepochopí. Stejně jako špičkování, odkazy a citace, které se budou proplétat jejich řečí po několik následujících dní. Kolik zábavy, radosti, lásky a štěstí jejich hra přivedla na svět! A zdá se to být všechno pryč. Snad ne nadlouho. To však závisí především na něm. Kdoví, jestli si svou odpovědnost uvědomuje.

Promne si oči, jako by se probral z hlubokého snu, a jeho tvář na několik vteřin zvážní. Pak nasadí bohorovně povýšený výraz, kterým se ve své křehké jistotě dospělého muže vysmívá vlastní dětinskosti. A aby si upevnil představu o vlastní zralosti, přijme v mysli tomu odpovídající předsevzetí:

‘A teď půjdu a napíšu svou povídku tak, jak se sluší na dospělého a vyzrálého člověka!’