Jméno v kalendáři

„Babičko, babičko, popřej mi, prosíííím!“
M. ta slova zaslechl právě ve chvíli, kdy rychlým krokem míjel malý parčík po pravé straně ulice. Mimoděk zpomalil - sám vlastně ani nevěděl proč - a pohlédl na malou černovlasou holčičku, jak vesele obskakuje mírně shrbenou starou paní, která se na ni lehce netrpělivě usmívala.
„Ale-“ chtěla babička cosi namítnout, rázem však byla přerušena vlnou proseb.
„Babi, prosííím. Vždyť mám svátek...babiiii...!“ černovláska se očividně nechtěla dát odradit, zavěsila se na babiččinu ruku a vyskakovala přitom vesele do vzduchu.
M. byl teď sotva pár metrů od nich a se zájmem je pozoroval. Babička nad dívkou jen chvíli rezignovaně kroutila hlavou, a pak povzdechla:
„No tak...dobře. Vždyť bys mě pak nenechala na pokoji až do večera.“
Holčička vesele zavýskla, rázem se pustila babiččina rukávu, uhladila si vlásky a rychle se narovnala, jako by jí měla být co nevidět udělena nějaká medaile. Oči jí přitom jen zářily.
„Ale slib mi, že až přijdeme domů, tak si poslechneš, jak to je všechno doopravdy, ano?“
Holčička jen neposedně kývla. Babička na ni pohlédla s přimhouřenýma očima, pak ale povzdechla a, jako by to nedělal zdaleka poprvé, začala odříkávat přání:
„Tak ti teda gratuluju k tomu tvém svátku...“
M. je pomalu minul, ale neotočil se. Jen dál zvolna kráčel po chodníku, nechávaje hlasy slábnout za svými zády:
„...hodně štěstí, zdraví, úspěchů...“
Až konečně zmizeli za skupinou stromů. Ještě chvíli napínal uši, pokoušeje se zachytit co černovláska odpoví...již se mu to však nepodařilo.
Teprve po nějaké době si uvědomil, co vlastně dělá. Chvíli uvažoval, co ho vůbec na tom rozhovoru tak zaujalo. Babička, která nevypadala nijak potěšena tím, že má její vnučka svátek, holčička, která si neodbytně přála, aby jí bylo pogratulováno. Ještě pár metrů si scénu přehrával v hlavě, potom však jen zakroutil hlavou a znovu nabral své obvyklé tempo.
Nejspíš se mi líbila, pomyslel si a nemyslel přitom vůbec na ni špatného. Ta černovláska mu prostě padla do oka, stejně jako se roztomilé štěně zalíbí dospělému. Její zářivé oči, veselé poskakování a švitoření, i to jak tvrdohlavě dorážela na svoji babičku. Něco mu to připomínalo, ale nevěděl přesně co. Možná nějakou dívku, kterou potkal v dětství...Tak ona měla dneska svátek? Co je vůbec za den?
A pak ho to napadlo - když zjistí, co je za den, zjistí i její jméno. Ne že by na tom nějak přehnaně záleželo, vlastně to bylo skoro absurdní; jakmile mu však ta myšlenka vytanula na mysli, najednou se jí ne a ne zbavit. Mimoděk ještě zrychlil, zamyšleně vešel bez rozhlédnutí do ulice a zamířil k brance svého domu.
Brzdy zaskřípěly, pneumatiky se sklouzly po betonu a zatímco řidič jen bezmocně strhával volant stranou, M. pocítil bodavou bolest v pravém lýtku.
Z nemocnice se domů vrátil po několika týdnech. Nestalo se mu nic tragického - vlastně měl jen zlomenou nohu - i tak se to ale neobešlo bez matčiných sáhodlouhých proslovů na téma: „Copak na sebe neumíš dávat pozor?“, „Bolí tě to ještě?“ a „Na co jsi vůbec myslel?“
Ano, na co jsem myslel, blesklo mu hlavou jednoho slunného jarního dopoledne, když ležel v posteli a nehybně zíral do stropu. Noha v sádře ho nepříjemně brněla a on se tak každou chvíli musel posadit a alespoň se pokusit ji podrbat (i když dobře věděl, že to nemá smysl). Ve chvíli, kdy mu ta myšlenka proběhla před očima, však strnul pohledem na oknu a zadíval se na park, který se v dálce zelenal mezi stromy. V mžiku se jeho vzpomínky rozeběhly zpět, přes pobyt v nemocnici, přes sanitku a doktory, přes blížící se auto a onen návrat domů ze školy...až konečně zabrzdily u té malé holčičky, která ho tehdy tak upoutala.
...Tak ona měla dneska svátek? Co je vůbec za den...Nemyslel tenkrát na něco podobného? Rázem se otočil k nočnímu stolku, otevřel horní šuplík a vyndal tlustý diář s číslem 2006 na deskách. Prolistoval několik desítek prázdných stránek (stejně si do něj nikdy nic nezapisoval), až konečně spočinul zrakem na čísle, které hledal. Velká sedmička stála nad nápisem „červen“. Netrpělivě vyhledal jméno, skrývající se o několik řádků níž, několikrát ho přečetl, a pak pomalu zvedl hlavu. Jeho zrak znovu spočinul v dálce mezi stromy, tam kde si malé děti hrály na pískovišti, jenž přiléhalo k parku. Pak se usmál.
„Iveta,“ promluvil tiše sám k sobě, „...tak ona to byla Iveta...“
Bylo to zvláštní. Skoro jako by čekal, že se tím zjištěním něco změní. Že cosi tajemného dostane náhle význam, a to, co mu až dosud bylo tajeno, bude rázem jasné a překvapivě smysluplné.
Jenže...nic takového se nestalo.

Babička se unaveně zvedla, očima vyhledala vnučku uprostřed chumlu ostatních dětí a zavolala na ni. Když dívka nereagovala, zavolala znovu. Teprve potom se černovlasá dračice rozeběhl směrem k lavičce a již zdálky bylo slyšet jak nadšeně víská.
„Babi, babi, babi,“ vyrážela ze sebe udýchaně a roztomile přitom kulila své velké hnědé oči, „já jsem si támhle hrála s kamarádkama a jedna mi řekla...babi, jedna mi řekla, že...“
„Co ti řekla?“ zeptala se babička s úsměvem.
„Že...že má dneska taky svátek,“ dívka již popadla dech a teď netrpělivě popotahovala za babiččin kabát. Kadeř černých vlasů jí přitom spadla do obličeje.
„Ale, holčičko moje, kolikrát ti to mám říkat?“ odvětila babička, „ty přece nemáš svátek...“
Dívenka se zamračila, jako by to nebylo poprvé, co došlo na toto téma. Pak skálopevně prohlásila: „Mám!“
„Ne, nemáš,“ odvětila klidně stará paní.
„Ale mám!“
Babička si povzdechla, pohlédla na ni a řekla:
„Dobře, až přijdeme domů, tak ti to ukážu v kalendáři. Souhlasíš?“
Dívka ji zamračeně pozorovala a mlčela. Pak popoběhla pár kroků, zatvářila se uličnicky a zavýskla: „Babičko, babičko, popřej mi, prosííím!“
„Ale-“
„Babi, prosííím. Vždyť mám svátek...babiii...!“
„No tak...dobře.Vždyť bys mě pak nenechala na pokoji až do večera. Ale slib mi, že až přijdeme domů, tak si poslechneš, jak to je všechno doopravdy, ano?“
Holčička jen neposedně kývla.
„Tak ti teda gratuluju k tomu tvému svátku...hodně štěstí, zdraví, úspěchů a nových kamarádů...a ať už mě tolik nezlobíš, ty nezbedo!“
Dívka se zasmála a znovu si poskočila.
„Spokojená, Ivanko?“ oddechla si babička s úsměvem. Poté vytáhla z kapsy mobil a přečetla zprávu, která před chvílí přišla, „maminka píše, že jde z práce domů. Tak pojď, ty dračice. Ať jsme tam dřív než ona. Třeba se aspoň jí povede vysvětlit ti, jaký je rozdíl mezi jménem Ivana a Ivetka...“
Ivanka se znovu zaculila, chytila babičku za ruku a cupitavými krůčky se rozběhla k domovu, vláčeje bělovlasou paní za sebou. Ta se jen odevzdaně usmívala.
O pár vteřin později se z druhé strany ulice ozvaly skřípějící brzdy a tupá rána.