Za průhlednou stěnou

 

   Ach Bože, strašák! Viktor Deml zabočil z cesty do zežloutlé trávy upoután truchlivým výjevem rozpřáhnutého otrhance, na jehož hadrové hlavě se třásl plesnivý klobouk. Tichá slova zanikla v sychravém větru ženoucím šedivé mraky nad odumírajícím údolím uhelné pánve a tmavým pásem Krušných hor. Nepohnula ani hrozivým postojem černého havrana s drápy zarytými do dřevěného pahýlu, jenž vyčníval z cárů ztrouchnivělého kabátu. Pouze ohyzdné zakrákání zachvělo prokřehlými zbytky plodů ulpívajícími z posledních sil na bezlistých větvích staré hrušně, jejíž silný kmen se nořil do hnilobou oslizlé meze na okraji zdupaného políčka.

   Ach Bože, strašák, opakoval si Viktor v duchu. Obrazem veškeré ubohosti mu byl najednou ten panák ze dřeva a hadrů s černým ptákem na třískovité a častými dešti zbytnělé ruce, která napřáhnuta nad vyčerpanou zemí snažila se bránit její jalovou prázdnotu. Jak zbytečně tady trčí! Na strašáky by se nemělo zapomínat. Prudce se otočil. Plácání křídel doprovodilo vzdalující se pronikavý křik. Vykročil blátivou cestou mezi keři. Ještě jednou se ohlédl za osamělou siluetou a zamířil kolem tiché hvězdárny dolů k městu zahalenému do šedivé mlhy zhuštěné přibývajícím šerem.

   Zelené kužele pouličních lamp rozptylovaly již uzrálou tmu, když dorazil na hlavní třídu nedaleko městského divadla. Liduprázdné chodníky odrážely zvuk jeho kroků tepajících do oprýskaných domovních zdí. Roztřásl se chladem. Veškerý život se ukryl za matně blyskotavými obdélníky oken, uzavřel se do oplechovaných rakví aut a unikal s tichnoucím hukotem motorů kamsi mimo dějství přítomného světa, toho světa, v němž existenci živoucí lidské krve prozrazovaly pouze vzdálené stíny postav směřující do vyhřátých domovů. A znovu se viděl stát na vysoké věži a pod ním tisíce světel, od kterých ho dělí nepřekonatelný prostor plynoucího času. Snažil se nemyslet na to, kam jde.  Věděl, že úvahy o smyslu jeho směřování by jej obrátily proti jakémukoliv cíli a nenašel by žádný důvod pro podobný rozmar.

   Přešel ulici a zamířil na náměstí. Kolikrát se už takhle potuloval městem úplně bez cíle, aby nakonec zjistil, že se nachází na tomtéž místě, před stejnými dveřmi, za stále se opakující řadou symbolů jednoho a téhož jeviště, na jakém skončil posledně (kde jinde taky mohl skončit?), a posledně se stejnou nepochopitelnou zákonitostí jako předposledně (jako by to nikdy nemohlo být napoprvé. Ledaže by byl ochoten se podřídit násilí, které postrádá jakoukoliv známku racionality.) Přesto se nikdy neubrání pocitu krajní rozmrzelosti, jako by tohle nemohl vědět už dávno a ušetřit si spoustu zbytečných kroků, únavy a zklamání. Jenomže, dokázal by se člověk vůbec někdy někam pohnout bez iluze, že dneska to bude něco docela jiného, než včera? Takovou otázku si položil, zatímco se rozhlížel před vchodem do hotelu Slávie.

   Z hloubi průchodu hostinského domu se vynořila dvojice hlučných dívek. Viktor instinktivně sáhl po cigaretě a škrtl zápalkou, aby jeho přešlapování na prahu nevypadalo tak hloupě. Ze stejného popudu vzápětí vykročil do uvolněných vrat a skloněnou hlavou narazil do mladíka, který zjevně sledoval stopu unikajícího páru.

   „Kam čumíš, vole!“ zahřímalo to nad jeho překvapenou grimasou. Chraptivě pronesl něco, co mělo vypadat jako omluva. Spíše to však připomínalo vzdechy medvěda probuzeného ze zimního spánku. Dívky na chodníku svorně vyprskly.

   „To je vejr, viděly jste to už někdy?“

   Viktor se bez dalšího slova ztratil v průchodu. Vztek ho tak ohlušil, že nemusel ani hluchotu předstírat. Vrazil zaťaté pěsti do kapes a pomalu stoupal po dlouhém a točitém schodišti vzhůru ke dveřím vinárny Femina.

 

   Robert Mařák sáhl do hromady reklamních časopisů a pohodlně se uvelebil v křesle. Pomalu obracel stránky a co chvíli pohlédl na mladou ženu sklánějící se nad kolébkou a zabranou do opatrování dítěte. Není to tak dávno, co ji pojal za svou manželku poté, co otěhotněla jeho vlastním přičiněním. Nikoho ve svém okolí nenechal na pochybách, že mu ujely nohy. Pravda to však nebyla. Bože, jaký to byl vlastně impuls, který jej donutil rozmnožit zárodek nepopsaného vědomí a strachu z budoucnosti podepřený vlastní pochybností o smyslu lidského života? Ty věčné plínky, dudlíky a kašičky mu šly stále víc na nervi. Pořád dokola: Nejdřív posadíme miláčka do vaničky, ták, pak ho pěkně přebalíme a teď dáme miláčkovi napapat, no ták, plece nebudeme blecet, ťuťuťu, a miláček neumí nic lepšího než vytrvale vřískat. K tomu ten příšerný smrad! Panebože, ještě aby s ním chodil na procházky, jako kdyby toho neměl doma dost.

   Žena si unaveně hrábla do vlasů. Lehkým pohozením hlavy zachytila Robertův kradmý pohled a oplatila mu tichou výčitkou. Tak takové pohledy má nejraději, jako kdyby on byl pořád něčím vinen. Kvapně upřel pozornost na stránky časopisu.

   „Tady jsem objevil bytelnou sedací soupravu, něco takovýho by se nám hodilo, pojď se podívat,“ řekl mírně.

   „Nemám čas, sám vidíš.“

   „Hm, tak to tě nebudu vyrušovat.“ Zaklapl časopis a pustil magnetofon. „Co máš k jídlu?“ zeptal se.

   „V lednici je salám.“

   „Salám, znáš ty něco jinýho, než salám?“

   „Jestli chceš uvařit, prosím, máš možnost. Taky si ráda dám,“ odpověděla úsečně.

   Robert mlčky odešel do kuchyně a otevřel si láhev piva z lednice. Eva se objevila ve dveřích s velkým hrncem, který postavila na plotnu. „Proč sis nevzal ten salám?“

   „Nemám chuť.“

   „Robo, měj přece trochu pochopení. Copak nevidíš, že na to sama nestačím? Kdybys mi s něčím pomohl...“

   S podrážděným gestem zvedl sklenici k ústům.

   „Ty se zlobíš?“ zeptala se opatrně.

   „Proč bych se měl zlobit, hergot, když na to nestačíš, tak si pozvi třeba svou matku, já ti chůvu dělat nebudu.“ Prudce se zvedl a zamířil zpátky do pokoje.

   „Tak na co tady vůbec jsi...!?“ zaslechl za sebou z kuchyně.

   Výborně, už delší dobu si lámal hlavu, na co se vymluví, až venku zatroubí Mikki se svým novým Bavorákem. Takhle to bude jednodušší. Mrkl na hodinky a otevřel šatník. Evin nachový výraz za ním vtrhl do pokoje.

   „Ty někam jdeš?“ zarazila se ve dveřích.

   „Jo, mám nějaký kšefty s Mikkim,“ odpověděl nedbale.

   „Už zase? Chceš, aby tě táta pořád tahal z průserů?“

   „Hele, mýho tátu nech na pokoji a nestarej se o věci, do kterých ti nic není. Snad si nemyslíš, že bych mohl poctivou prací vydělat na takovou útratu, k jaký mi ty každej tejden předložíš účet!?“

   „Já přece peníze nepotřebuju. Pro mě by znamenalo daleko víc, kdybys mohl alespoň sobotu věnovat rodině. Je to snad příliš velká oběť?“ Roztřásl se jí hlas.

   Robert vzdychl a pohlédl z okna: „Pochop, slíbil jsem Mikkimu, že mu pomůžu dát dohromady ten jeho nový auťák.“

   „To znám, nakonec se zase dozvím, že jsi chlastal někde z děvkama,“ řekla s těžce potlačovaným vzrušením.

   „Ale, ale, nač ta silná slova, to už si ani nemůžu poklábosit s kamarádama? Muž potřebuje k životu přátele, děvče.“

   „A co já, já nepotřebuju nic? Myslíš, že mě baví být pořád sama zavřená doma s dítětem?“

   „To je rozdíl,“ poznamenal Robert netrpělivě.

   „Ták!“ vykřikla. „Rozdíl, říkáš, můžeš mi taky říct v čem? V tom, že ty si budeš lítat po flámech a já ti budu dobrá akorát k tomu, abych ti uvařila a vyprala ponožky? Napadlo tě už, že tohle dítě je taky tvoje?“ udeřila do kolébky, až se z ní ozval pronikavý nářek.

   „Udělej s ním něco, ať neřve,“ řekl Robert a odvrátil se od okna.

   Evě se řinuly slzy po tvářích. Něco se v něm pohnulo. Taková nepříjemná věc. Špatné svědomí nebo co? Přistoupil k ní a jemně jí pohladil po vlasech: „Tak si to tak neber, holka, jsi často podrážděná, no a to víš, já se potom taky necítím nejlíp. Nakonec mám vždycky pocit, že udělám nejlíp, když vypadnu. Předejdu tak aspoň hádkám.“

   „Víš, Robo, představovala jsem si to všechno trochu jinak. Snad je to moje vina. Zůstaň tady se mnou, budu na tebe dneska moc hodná, uvidíš,“ upřela na něj žádostivé hnědé oči.

   Robert na okamžik zaváhal. Najednou se mu zdála ohromně hezká. Vzápětí venku zazněl klakson.

„Nejde to, opravdu to nejde, lásko. Někdy jindy ti to vynahradím.“

   Oblékl si modré džinové sako a postavil se před okno. Při pohledu na oranžové auto u chodníku se mu navrátil důvěrný pocit klidu a jistoty. Už aby vypadl. Spokojeně luskl prsty. Byl to zase on, úžasný Robo, miláček dívek a král vináren, nádherný a nepřekonatelný Robo, idol všech dospívajících mladíků dychtících po sexu a módních hadrech. Nikdo mu nemusí připomínat jeho tátu, který sedí na postu krajského primátora jako velký zvíře. On, Robert Mařák, přijal stejná pravidla hry, kterou oproti svému váženému otci hraje s čistým svědomím. Znovu se ozval klakson. Vykročil do předsíně. Tam se na moment zarazil a ohlédl. Eva na něj upírala zvláštní pohled, ohnivý a podmanivý, s jakým se u ní ještě nesetkal. Prudce vzal za kliku a rychle za sebou zabouchl dveře.

   Ještě venku na ulici cítil ten pohled v zátylku. Otřásl se a zamířil k protějšímu chodníku, kde se na něj s pootevřeného okénka automobilu zubil vousatý obličej. „Čau, rámus,“ zvolal nedbale rozevlátý Mikki. „Že ses vyhrabal, už jsem myslel, že ti Evka dala zaracha.“

   Robert stejně nedbale obkroužil nádherné oranžové BMW a zhoupl se na kožešinové sedadlo vedle řidiče.: „To víš, vole, musíš občas nahodit city, aby byl klídek. Holka to prostě potřebuje.“

   „Ááhaha, city, city, vod tebe to teda sedí, rámus,“ řehtal se Mikki na celé kolo a svižně rozehřál pneumatiky Bavoráka po liduprázdné ulici.

   Na konci ulice zahnul vpravo a zamířil hlavní třídou nahoru k městskému divadlu. Na chodníku před sebou zahlédl mladou a nádherně štíhlou dívku se sukýnkou sotva pod hýždě. Reflexivně ubral plyn. „To by stálo za to, co říkáš Robo, napadneme jí? Tu jsem tady ještě neviděl.“

   Robertovi se při pohledu na dívku vybavila Evina uslzená tvář a v tu ránu měl po náladě. „Jeď dál, kašlem na ni, mám žízeň.“

   „Ale, ale, copak je to s tebou, jsi nějakej přepadlej. Nechytils někde kapavku?“

   „Vole!...Mám prostě děsnou chuť na pořádnýho panáka, nic víc.  Tak šlápni tomu na krk, né, ať vidím, že sedím v pořádným autě, a ne v nějaký podělaný herce!“

   „Jó, buď bez starosti,“ zvolal Mikki a zařadil nižší převodový stupeň, aby prohnal tu kupu koní pěkně zostra, až motor zakvílel. Takový odpich, to je přece něco!

 

   „Jak se vede?“ řekne Karel, barman a vrchní číšník v jedné osobě, a nepřestává přitom oplachovat skleničky za barovým pultem obloženým hosty. Na krajní jehlanovité stoličce úplně v rohu sedí Viktor Deml a nutí se k odpovědi, protože je vděčný za tu otázku.  Na to se Karel zeptá: „Kolik školy ti ještě zbývá?“ A Viktor odpoví: „Pět semestrů, pokud to dobře půjde“ a hledí na Karla jako na dobrodince, který ho zadržel na okraji neviditelnosti. A Karel řekne: „Mluvil jsi s Vláďou?“ Teď už přestal oplachovat skleničky a do dvou z nich nalévá víno. „Ne,“ odpoví Viktor, a pohledem snímá slova z Karlových rtů v naději, že se dozví něco nového. „Nedávno tady byl. Ptal se po tobě,“ k vinným skleničkám přibyly dva rumy a dvě coly. „Udělal se zase, jak zákon káže. Bylo tu veselo.“

   Karel se zasmál a podnos zajiskří nad hlavami hostů u baru, aby vzápětí klesl mezi rozjařenými stoly v lokále. Viktor se vtěsná ještě více do kouta až tam, kde barový pult končí ve zdi, a je to vše, čím se cítí uznán hodným zúčastnit se představení velkosvětské hry o tom, jak se žije naplno, a proč jeho kroky skončí vždycky právě zde. A tak tu sedí a bude sedět ještě dlouho a všechno, co vnímá, je pouze kolorit setrvačné pozice hráče bez žetonů, který přestal existovat v reálných souvislostech, nebo snad nikdy ve své podstatě neexistoval. Pět vět je stvrzenka za dříve pronajatou vstupenku, závaží na misce pochybností, skrze něž se člověk zastaví pod schody jako nedospělý výrostek z ulice, aby sebral špetku důvěry v sama sebe, v nestrannou možnost výhry, která snad někdy byla pravdivá.

   Jenomže to tady byl Vladimír, bývalý spolužák z dětství, se svou bezprostřední láskou k životu a neskrývanou, a přitom zlehčující tragikou hledání dobra v této tunovými hřeby rozbrázděné zemi. Byl to právě on, kdo dokázal mnoho z okolních věcí připojit k přítomné osobě Viktora, aniž by tím přivodil rozpor mezi obřadným cynismem prostředí a útlocitnou duší básníka, který neumí přijímat kompromisy. Nalezl v sobě ono přetrvávající dětství, jímž se člověk dokáže rozplývat v ideálech a ukrývat svou osamělost před světem.

Tak to bylo do chvíle, než podlehl lítosti nad lhostejným a nechápajícím založením těch, ke kterým nedokázal proniknout (nebo kteří jej nedokázali milovat), než propadl alkoholu a traumatu dospělosti. Viktorovi teď nezbývá nic jiného než sedět v bezradném očekávání vzrušujícího kontaktu, pro který nedokáže nic udělat (sex je vše, co potřebuji), v naději, že jeho čas neuplývá do prázdna a zbytečně jako pramen vody hroužící se do hlubin písečného nánosu. Příští minuty bude co chvíli uvažovat o tom, že by se měl raději zvednout a vyklidit pole dřív, než pro něj všechno skončí trapným pocitem nepřístojnosti, zatímco stejná síla, která mu bránila vstoupit, překáží mu nadále stejnou měrou učinit opak. Je to opravdu k nevíře...

   „Janičko, lásko moje!“ Mohutná ruka se zvedla a těžce spočinula na něžném ramínku hezounké dívčiny s útlými boky upnutými do džínových kalhot. Dlouhé záclonky řas se několikrát zatáhly a znovu odhrnuly, tělo se jemně zavlnilo a s pohybem zívající šelmy se vetřelo k barovému pultu.

„Dáš si se mnou taky něčeho dobrýho, né? Dyť by sis mě za celou dobu ani nevšimla.“

   Výčitka, taková výčitka, to už je skoro jako vyznání lásky. Oblá ňadra protestují na masitém rameni: „Míro, tebe vždycky.“

   Ruka, jako by neunesla vlastní váhu, klesá, rýpne do Demlova stehna (promiň, brácho) a dlaň skoro zakryje úchvatné dívčí hýždě. Hmm...

   „Holka, ty jsi čím dál krásnější, jak to děláš...?“

   Tak to už do sebe hoď, máš tady přece vybraný pití.

   Hebká ústa smáčejí ležérní smyslnost ve zlatavém poháru a trousí zbytky lidské oduševnělosti.

   „Celá se chvěla, už aby ho tam měla, hahaha...“

   „Karle, ty chlíváku...!“

   Viktor Deml se tiskne stále více ke zdi. Dívka se vysmekla z objetí a Viktor cítí teplý oblý tlak jejího těla a vdechuje parfém zdánlivě nahuštěný za výstřihem s matně lesklou pokožkou.  Neznatelně se pohnul a utržil krátký pohled plný opovržení.

   Dřepíš tu jako balvan, nevidíš že se chceme bavit?!

   „Karle, co říkáš na jeden šampus?“

   „Jenom jeden?“

   „To si piš, ať je tu zase jednou veselo, né...?“

   Dyť je sobota a Karel má otevřeno.

   Židličky v lokále jsou jako šachové figurky.

   „Karle, dones flašku na stůl a pořádnou. Dneska to rozjedeme pěkně vod podlahy.“

   „Femina je ráj, Femina je naše...!“

   Hlasy jsou jako jeden. Magnetofon piští do reproduktorů na stěně.

   „Karle, pusť tam Sylvii!“

   Dvě blondýnky třepotají hlavami a prodírají se mezi rameny u baru. Chytily se za ruce a všechny překřičí (ve dvou se to lépe táhne): „Karle, pusť tam Sylvii, pusť tam Sylvii...!“

   Zapraskání, svist pásky a procítěný hlas v reproduktoru vyvolal opojné vzdechy.

   Sylvia‘s mother says...

   Viktor s rozpálenými tvářemi uchopil sklenici na pultě. Náhlý pohyb vlastní ruky vedený neuvědomělým impulsem jej málem polekal. Uvědomil si svou strnulost. Hlasy mu buší do bubínků, jeden přes druhý.

   „Pij děvče, ať jsi povolná. Včera ses pěkně zmrskala, tak to dneska nezanedbej.“

   „Míro, ty jsi ale sprosťák, víš...“

   Sylvia‘s mother says...

   Vzrušující křivky dívčího těla splynuly s mužskou hranatostí.

   „Femina je ráj, Femina je naše!“

   „Karle jednoho ruma a všechny ženský sem!“

   Velká sklenice na víno se donekonečna plní hnědým nápojem.

   „Nejradši bych ho tam nějaký...normálního velkýho ruma, Karle, neblbni!“

   „Vždycky jsi ho pil po dvojce a teď se budeš upejpat?“

   Žádnou péči, Karle, stačí zaklonit hlavu a z podělanýho rumu je obyčejná limonáda. Kdo se bojí, ať nechodí do lesa. Co tady budu komu vykládat o životě?!

   „Taky tě tak, Míro, serou balíci, co jenom seděj a čuměj, jako by špehovali cizí hovory? Mě teda děsně...“

   „Kašli na to, lásko, takhle se to tady už dlouho nerozjelo.“

   Někdo zaklepal Viktorovi na rameno. Nejistě se ohlédl. Ale to je přece Luděk, málem by ho pod novým plnovousem nepoznal. „Čau, vološi, tebe už jsem taky neviděl...“

   „Ahoj,“ zaklokotalo to Viktorovi v hrdle.

   „Jak se vede?“

   „Za moc to nestojí.“

   „Nojo, taky to říkám. Co dělá Vláďa, viděls ho?“

   „Bohužel ne, ale...“

   „No, byl tady, je to asi tejden, začalo to dobře. Ale ty konce, znáš to...“ Luděk se rozhlédl přes pult. „Karle, dones nám ke stolu dvě láhve červenýho, jó!“ Položil ruku Viktorovi na rameno: „No nic, mám tam společnost. Kdybys Vláďu viděl, tak ho pozdravuj. Bývalo to s ním fajn.“

   Viktor chvíli pozoroval Luďkovu vzdalující se postavu, a přitom koutkem oka zaznamenal hlouček nově příchozích návštěvníků. Na stoličkách se to zavlnilo jako po ohlášení výroční výplaty.

   „Áá...rámusáci přišli!...Já pořád co tady ještě chybí.“

   „Čau, Robo!“

   „Mikki!“ Jana se přikrčila na dlouhých nohách, aby se vyprostila z obtížného objetí. „Mikki, Mikki, co jsi mi slíbil, no? Co jsi mi slíbil?!“

   „To fakt nevím, kotě,“ zubí se Mikki a nepřestává odpovídat na pozdravy.

   „Cože, ty si už nepamatuješ?“

   „Počkej, až se napiju, možná si vzpomenu.“

   Najednou je u baru takřka k nedýchání.

   „Servus, Karle, dej mi jednoho gruziňáka a velkou sodu, lekám žízní.“ Robert Mařák si promnul ruce a nadzvedl ramena. „Udělala se tam zatracená zima, díky, Karle.“ Sáhl po skleničce a naklonil se ke dvěma blondýnkám opřeným o podezdívku okna vedle baru: „Co vy tady ani nedutáte?“

   Pohledy dostaly nádech vyzývavosti. Robo se usmívá. Tak to má být, kamaráde.

   „Hej, Robo, nemáš tušení, co jsem mohl týhle ženský slíbit?“ zvolá Mikki s načepýřenou hlavou pod paží.

   „No, jestli to nebylo modrý z nebe, tak že jí to aspoň dobře uděláš.“

   Výbuch smíchu.

   „Robo, ty hnusáku,“ Jana zaujala bojovnou pózu. „Neříkej, že jsi nebyl u toho, když se Mikki křižoval, že si někam vyjedeme, až bude mít to nový auto v kupě.“

   „Jó, už si vzpomínám,“ zajásal Mikki, jako by se mu kdovíjak ulevilo. „Ale to se dá lehko napra... no co je tohle?!“

   Se stoličky za jeho zády se svezlo bezvládné tělo a žuchlo na zem jako pytel brambor. Pouze nesrozumitelné klení prozrazovalo člověka.

   „Koukám, že Frank je už zase jako kára, co? Vodtáhne ho někdo?“

   Nohy dívek zmateně uhýbají potácivému ranci sbírajícímu se ke dveřím.

   „V poslední době skončí vždycky takhle. Leje do sebe rum jako vodu.“ Karel se ušklíbne a zmizí v lokále mezi stoly.

   „Je to magor,“ Robo znechucen pošilhává na blondýnky. „Když neumí chlastat, tak ať pije s vandrákama.“ Napřímil se a kyne na tlouštíka zapíjejícího zlost nad ztrátou fajnovýho masa, co se teď lepí na Mikkiho: „Hej, Míro, ještě jsi mi neřekl, jak bylo minulou sobotu v Praze.“

   „Ále, co ti mám povídat,“ zní bručivá odpověď. „Bylo to pěkně drahý. Vosum stovek na hlavu v Internacionálu.“

   Tomu říkám tah, rámus.

   „Tak co bude s tím šampaňským,“ volá Karel na zpáteční cestě z placu. „Někdo tady měl silný řeči a zatím skutek utek!“

   „Už zas?“ šklebí se Mikki.

   Zátka s výbuchem letí ke stropu dřív než stačí někdo pípnout.

   „Femina je ráj, Femina  je naše!“

   Vždyť je sobota a Karel má otevřeno.

   „Tak holky, pojďte si připít a neseďte pořád na tom okně.“

   Sylvia‘s mother says...

   „Ach, Robo, taky se ti tahle písnička tak líbí? Já ji přímo zbožňuju...“

   Viktor si přejel rukou po čele ve snaze zachytit unikající myšlenky. Nějaký nezvyklý impuls mu vstoupil do přemítání. Dosud své okolí vnímal jako monotónní rytmus rozjetého soukolí.  Přemýšlel o tom, nakolik je jeho neschopnost komunikace podmíněna hrůzou z prázdnoty vyvolané absencí přijatelného tématu. Udržet zdání, že se baví přinejmenším stejně dobře, jako každý druhý na tomhle veřejném večírku, to bylo nad jeho síly. Přesto chápal, že jediný přirozený tok času vede odnikud nikam, od minulosti do budoucnosti, od nepaměti do nevědomí. Jediným zřejmým cílem života je smrt. Smysl má pouze sled tisícerých okamžiků prožitých naplno bez důvodu pro příští vteřinu. Čas směřuje za lidské hranice, tak jako svět je neohraničený, a oba mají svou hodnotu, rozměr, zatímco prázdnota a pocit utracené chvíle je věcí zoufalého mozku, který nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak mnoho mu ještě zbývá času, aby stihl někoho přesvědčit o své velikosti.

   Rád by celou věc domyslel do konce, leč naléhavý a neodbytný impuls za jeho zády mu nedopřál klidu. Podrážděně se ohlédl a spatřil robustního chlapa s černými vlasy skoro až na ramena. Tvář mu zakrýval hustý plnovous, z něhož vyčníval pouze krátký nos a pár pichlavých očí. Vedle chlapa se krčil jeho subtilní a o hlavu menší druh. Vypadal jako bystrozraký nedorost po boku svého prostoduchého ochránce. Přesto si oba muži byli velmi podobni. Oba nápadně nezapadali do prostředí (jaká náhoda) a oba jevili o podobné nedopatření pramalou starost (jaký příklad!). Menší človíček vrhal na Viktora zanícený pohled plný nevyřčeného soucitu a nepřestával si při tom ohryzávat mohutný knír, který mu přepadával hluboko přes horní ret.

   „Vejdem se sem ještě, příteli, co říkáš,“ promluvil vousatý bez okolků a položil těžkou paži Viktorovi na rameno s výrazem, jaký jen těžko připouštěl odpor.

   Viktor by se býval nejraději vypařil někam na toaletu. Svou příležitost však zjevně promeškal.

   „Proč by ne?“ zněla jeho nejistá odpověď.

   „Myslíš, že nebudeme kamarádovi na obtíž, Same?!“ povídá druhý.

   Sam se opřel o pult těsně vedle Viktora a zafuněl mu do obličeje: „No, co ty na to, příteli, nebude ti to vadit?“

   „Proč se ptáte?“ vznesl Viktor opatrnou námitku na neomalenost, s jakou oba muži vstoupili do hry.

   „Je to slušnost, a my chceme bejt slušný, nemám pravdu, Charlie?“ řekl Sam a uvelebil se na vedlejší stoličce. U baru se najednou nečekaně uvolnilo.

   Viktor těžko ovládal podráždění.

   „Čekáš na někoho?“ ozval se znovu Sam.

   „Ne, nečekám,“ odpověděl Viktor s důrazem na slovo nečekám, jako by právě ono mělo být tím spásným rozhřešením politováníhodného nedopatření.

   „No tak se s námi můžeš napít, že jo, Charlie.“

   Viktor pokrčil rameny a netečně se zahleděl na láhev koňaku s nálepkou Terry v regále za barem.

   „Řekl něco, Charlie? Nic jsem neslyšel.“

   „Nech ho bejt,“ opáčil kníráč smířlivě.

   „Počkej,“ zavrčel Sam, „třeba pánovi vadí, že jsme se nepředstavili. Já jsem Fanouš, jinak Sam, a tady Charlie se ve skutečnosti jmenuje Jarda. Jinak si ale neřekneme, než Sam a Charlie.“

   „Deml, těší mě.“

   „To je fakt dobrý, tak nám promiň, příteli,“ řekl Sam poněkud smířlivěji. „My to zvládneme. My na to máme, že jo, Charlie?“

   „No jasně.“

   „Tak co, Demle, dáš si s námi láhev bílýho?“

   Viktor pozvedl svou skleničku a řekl: „Dosud jsem pil colu s rumem. Na to se víno nehodí.“

   „Ale coby se nehodilo. Hodí se výborně, nemám pravdu, Charlie?“

   „Dal bych si koňak, jestli na to teda máte,“ trval na svém Viktor s tou nejbezelstnější tváří, jaké jen byl schopen.

   Sam protáhl obličej: „Tak nám teda vobjednej koňak, příteli.“

   „Zvete vy mě, pokud se nepletu,“ pronesl Viktor a zatočil dlaní na znamení zmatení jazyků.

   Sam se načepýřil a zvýšil hlas: „Když jsme mohli pozvat my tebe, tak proč bys nemohl pozvat na voplátku ty nás?!“

   „Nech toho, Same,“ pronesl chlácholivě Charlie, „a objednej radši to víno.“

   „Nikdy jsem se nemusel nikoho o nic prosit, příteli. Na všechno jsem si vždycky stačil z vlastní kapsy,“ zabručel Sam a objednal láhev bílého a tři sklenice k tomu. Na to vyzval Viktora, aby se všichni přesunuli k právě uvolněnému stolu v lokále.

   V modravém prostoru vinárny se vznášel smích a opilecký chaos, který každou minutou sílil. Postavy se proplétaly uličkami, zvedaly a znovu upadaly do ohlušujícího proudu zábavy opepřeného žádostivými dotyky. Mezi hlavami se občas zablýskl stříbřitý podnos následovaný párem skelných očí a obkreslující klikatou dráhu Karlovy vrávoravé, avšak bezchybné chůze. A znovu výbuch a šampaňské vře ve sklenicích.

   Robo se rozmáchl a prázdná láhev letí vzduchem, dokud se neroztříští za barem v krabici plné střepů: „Jedeme dál!“ Přitáhl si obě blondýnky těsně k sobě a všichni tři polykají bublinky.  „Dokud dejchám, tak žiju a dokud žiju, tak koukám něco užít. Dobrý co, rámus? Máte zatraceně málo času, ženský, tak přirážejte, dokud vám o to někdo stojí.“

   Ach ano, a proč ne, Robo. Život máme v těle a ve víně omluvu.

   Obě se mu pověsily na ramena. Dvě mužné paže jim stiskly prsa, až svorně vypískly. „Au, Robo, ty se neznáš!“

   Tak teda ještě, když vám to dělá dobře.

   „Hej, hej, rámusáci,“ vetřel se Mikki mezi ně. „Nechte taky něco pro mě, mám už po krk tý hubený slepice,“ a gesty napodobil Janinu afektovanou dikci. „Ta ženská by dokázala člověka ukdákat.“

   „Chudáčku Mikki,“ našpulila pusu Iva, menší z blondýnek, a pohladila Mikkiho po tváři. „To je mi tě líto.“

   „Ivanko, kotě, tebe ovšem miluju,“ opětoval Mikki její pozornost a vsunul jí dlaň zepředu pod pásek kalhot. „Co takhle vyjet si do hotelu na Pomezí?“ dodal, zatímco nepřestával laskat Ivino mírně zaoblené břicho. „Hej, co říkáš Robo? Je čas změnit lokál, né?“

   „Dobrej nápad. Nejřív bych ale dorazil ten šampus.“

   Jasně, rámus, do hor je to pěkná štreka.

 

   Viktor seděl čelem proti oknu a rozpačitě pozoroval reflektory aut mířících kolmo ke křižovatce venku před domem. Z nedaleké zatáčky se vždy vynořily dva světelné body, na okamžik ustrnuly jako dvě nehybné světlice v prostoru, načež se pomalu přesunuly k dolnímu okraji okna, aby vzápětí prudce ulétly stranou jako stržené neznámou magnetickou silou do tmy.

   „Spíš nebo co?“ houkl Sam, „Ptal jsem se co děláš.“

   „Jako za práci?“ zeptal se Viktor neochotně.

   „Jo, jako za práci.“ Oba muži na sebe netrpělivě pohlédli.

   „Studuji.“

   „Jó, tak to z tebe bude taky takovej kancelářskej povaleč, jako náš stavbyvedoucí?“

   „Nejspíš ano, pokud jste vy ti hrdinové práce, kteří mě budou živit. Tak o tom si nechám vyprávět nebo, že bych to už někde slyšel?“

   Viktor čekal tu nejostřejší reakci a byl překvapen Charlieho klidným tónem: „No, já si myslím, že když je člověk študovanej, tak by měl vědět, kam to všechno vlastně spěje. Teda, vod kaď kam vítr vane. Jak tomu mám já nebo tady Sam rozumět? My jsme jenom blbí nevzdělanci. Něco ti ale řeknu, tady Sam byl nejlepší železář v partě a betonu rozumí. Když ti řeknu že dokáže vydrátovat sám podle výkresu ten nejsložitější profil, tak to už něco znamená. A chyby nedělá, to teda ne.“

   „Nikdo není neomylný,“ poznamenal Viktor.

   „Tak to pozor,“ obořil se na něho Sam, „Když to tenkrát spadlo na hlavy těch vyjevenejch inženýrků, tak to moje chyba nebyla!“

   „Jasně že nebyla, Same, sám jsi přece upozorňoval, že beton je moc řídkej.“

   „Jó, to jsem říkal, jenže ta konstrukce hořela už od základů. Praskala ve švech, až se z ní kouřilo. Takovou ránu si nikdo nezasloužil.“

   „Spíš to někdo posral a my to nebyli,“ pronesl Charlie zastřeně.

   „Máte průšvih?“ zeptal se Viktor.

   „No, jak se to vezme, spadlo to při zkouškách,“ odpověděl Charlie. „Máme po prémiích a tahanice. Zato Krejčí, jako stavbyvedoucí, je pořád důležitej jako hovno u cesty.“

   „Však jsem mu to taky dneska vpálil,“ vybuchl Sam. „Já se vám na to můžu vysrat, povídám, já jsem tady vod toho, abych si vydělal prachy, a né abych doplácel na cizí šlendrián. Vo mě se vláda nestará, já musím makat.“

   „Za vším je jenom člověk, nemám pravdu?“ pronesl Viktor lakonicky.

   „Hovno člověk, v systému je to, kamaráde, v samotným systému!“

   „Jaký systém máš na mysli?“ Viktor sledoval, jak se Samovi perlí krůpěje potu na čele.

   „Byrokracii, ty narvaný kanceláře študovanejch nemakačenků, ty mám na mysli. Kdyby šli dělat, hned by bylo dost lidí na pořádnou práci.“

   „Dělník, to je to poslední, co nám chybí...“ Viktor se mimoděk zahleděl znovu do okna.

   „My to, chlapče, nevytrhnem. Říkám ti, je to v systému.“

   „A co s tím hodláš udělat? Řekl jsi, že se o tebe vláda málo stará?“

   Sam nasadil obezřetný výraz: „Pozor, Charlie, asi bychom si měli dát tady před kamarádem větší pozor na hubu, žejo?“

   Charlie pokrčil rameny: „Ať si je to třeba provokatér, já na to seru.“ Vytáhl z kapsy krabičku nějakých tabletek a podíval se na Viktora: „Tohle je můj fet,“ vhodil dvě tablety do úst a zapil je vínem, „bez toho bych byl hotovej.“

   „To je tvůj problém,“ pronesl Viktor.

   „Ne, fakt,“ rozklepal se Charlie, jako by nezvládl situaci, „je to jenom na pálení žáhy.“

   „Nemáš chlastat,“ zabručel Sam pitvorně.

   „Jó, to bych neměl. Hele, Same, já trvám na tom, že tady Deml je kámoš, určitě půjde s námi.“

   „No dobrá.“ Sam vrhl na Viktora spikleneckou grimasu: „Máme takovou soukromou laboratoř.“

   „Ale,“ povytáhl Viktor obočí.

   „No, aby bylo jasno, vyrábíme bomby...“

   „A na co?“ předstíral Viktor údiv.

   „Jó, to je právě ten problém.“ Sam si zarputile přejížděl plnovous. „Něco tady nehraje.“

   „Něco?“ Viktor si unaveně zapálil cigaretu. „Srovnejte se zemí úplně všechno, pro jistotu.“

   „He, he, dobrý, má kuráž, Charlie. Tak co, jdeš s námi, Demle?“

   Viktor pomalu ztrácel trpělivost. Nechtělo se mu za stolem dál poslouchat opilecké žvásty dvou negramotů. Navíc se mu skýtala příležitost vypadnout z lokálu, kde už pro sebe neviděl žádné šance na něco přijatelnějšího. Venku se těch chlapů snadněji zbaví. „No co, tak co pro mě máte?“

   „Jde o to, jestli ti můžeme věřit.“

   „To teda nemůžete.“

   „No já jenom kvůli bezpečnosti, až to tady bouchne...“

   „Same, nestraš lidi,“ vmísil se do hovoru Charlie, „a dolej ten zbytek láhve, ať to nezteplá.“

   „Jo, je tam už jenom slza. Nepůjdeme ke mně?“ zeptal se Sam, „Mám tam dvě plný.“

   „Dobrej nápad,“ odpověděl Charlie a pohlédl na Viktora: „Sam má pro sebe docela slušnou cimru. Po cestě se stavíme pro nějakou ženskou...nebo můžem klidně všechno probrat bez ženských. To bude lepší.“

   „Ale u Simony bychom se stavit mohli,“ povídá Sam.

   „Ještě jste mi neřekli, k čemu vám dvěma budou dobré výbušniny,“ poznamenal Viktor, zatímco nezaujatě ukládal cigarety do kapsy u košile.

   „Pro každej případ. Budou se hodit.“

   Viktor se ušklíbl: „Vězíte po krk v anarchismu, nebo ve sračkách?... Tady už přece není co bourat“, dodal za Samovými zády směřujícími k baru zaplatit útratu.

   Za chvíli stáli všichni tři na chodníku a slabě jim mžilo na ramena. U protějšího chodníku nastupovala do oranžového auta hlučná společnost. Perlivý smích dívek se mísil s drobounkými kapičkami deště na kapotě.

   „Mikki, jeď opatrně.“

   „Neměj strach, kotě.“

   „Au, Robo! Nech toho...No ták, Robo!“

   „Neječ a nasedej. Tak šlápni na to, rámus!“

   Kola zahvízdala a oranžový Bavorák zmizel za nedalekým rohem.

   „Kde vlastně máte to svý doupě,“ zeptal se Viktor poté, co se vnořili do plesnivých uliček staré čtvrti. Začínal mít patologický zájem o ty dva.

   „Není to daleko, ale nejdřív se stavíme u Simony.“

   Vlhký chlad zalézal pod kůži. Sam klátivě vláčel svou mohutnou postavu po dláždění a u kolen mu neustále klimbala krabice od bot. Charliemu knír hopsal u prsou a pořád něco pletl o chemických reakcích. Na druhé straně podchodu zabočili do neosvětlené ulice. Z temného průjezdu v oprýskané řadě domů vyběhl houf špinavých cikáňat. Nejmenší z nich uklouzlo na dlažbě a žuchlo do bláta jak široké, tak dlouhé. Ostatní něco sebrali pod otevřeným oknem zářícím svitem obnažené žárovky do ulice a skokem přes řvoucího nemotoru se hnali zpátky do domu. Jasný bod žárovky zastínila tlustá postava ženy v okně. Z jejích černých a bujarých tváří vyrazil divoký skřek, který měl utišit vymáchané děcko a zahnat je z chodníku do průjezdu zahaleného tmou.

   Zastavili před podobným průjezdem na opačné straně ulice. Kamenné dláždění směřovalo do promoklého a plesnivinou čpícího dvora, po jehož stranách byly tušit tiché a otevřené pavlače.  „Podrž mi to!“ Sam strčil Viktorovi do ruky krabici od bot. „Co se bojíš?! Je v tom jenom bomba.“

   „Poslyš,“ Viktor vrhl na Sama odhodlaný pohled, „Budete tu dělat třetí revoluci nebo jste přišli rozmetat cikánům smetiště, protože nevíte jinak do čeho kudlu vrazit?“

   „Vole,“ Sam si dotčeně odplivl. „Trochu se rozhlídni a jestli nejsi srab, tak řekni, kterej posranej kutloch tady v okolí není hodnej malý hroudy dynamitu.“

   Viktor se ohlédl přes ulici. Cikánské dítě ještě brečelo namočené v louži na chodníku.

   „To není jejich věc,“ kývl Viktor tím směrem.

   „Jó, to je právě vono, tahle verbež nemá žádnou šanci na pořádnej život. Ty maj špínu a podraz v krvi. Přitom se množej jako kobylky. Tady končí všechna sranda, kamaráde.“

   „A vy tomu uděláte přítrž, jestli se nemýlím? Tomu říkám občanská statečnost.“

   „To si piš, a židi budou hned druhý na tapetě. Počkej...“ Z průjezdu se ozývala tlumená hádka. Nějaká žena hrubým hlasem nadávala Charliemu do slepičích prdelek a nespolehlivých zevlounů, co naletí na špek každému pitomci, který si s ním nahne z láhve. Sam se nervózně zašklebil a zůstal rozkročený civět do dvora. Hlasy utichly. Pak uprostřed dvora spatřili Charlieho přikrčeného mávat, jak se snažil přivolat je k sobě: „Hej, kamarádi, pojďte mi pomoct,“ ozval se tlumený hlas.

   Sam neváhal a rozkymácel se Charliemu v ústrety. Viktor s krabicí ho pomalu následoval. Na dvorku se rozhlédl. Charlie stál skloněný s hlavou nacpanou pod spodní pavlačí. V ruce držel velkou železnou tyč a šťoural s ní mezi starými bednami. Sam se uchichtával uprostřed dvora: „Hej brácho, máme tu fajnovej gulášek. Simona nám dala košem, tak si vezmeme malou zástavu.  Postav se támhle z druhý strany tý bedny a hlídej výběh. Já budu číhat zepředu.“

   Viktor rezignovaně uposlechl příkazu a zahleděl se pod pavlač. V mezeře mezi stěnou a bednou se něco pohnulo. Na to se z černé škvíry vynořil malý usmolený čumáček a dvě velká vyděšená psí očka. Bože, polkl Viktor překvapením na prázdno. Malá chocholka nad psíma očima se zatřepotala a jak zmerčila Viktora, zmizela zpátky ve škvíře. Na to se ozvalo nové zarachocení tyče mezi bednami. Pes v návalu hrůzy vyrazil doprostřed dvora přímo proti Samovi. Ten se zmateně rozkročil a zakopl těžkou botou o dlažbu. Bílý chuchvalec ve svém šíleném letu ostře zabočil a zamířil do kouta dvorku. Sam a Charlie se s tlumeným chichotem vrhli nemotorně za ním.

   Onen spásný roh byl zoufale prázdný, bez jediného úkrytu a ubohé zvíře se do něj vtisklo celou svou nicotností s tváří přiloženou ke stěně. Charlie pomalu zvedl tyč do výše, když se v prvním patře na jedné z pavlačí ozvalo zarachocení klíče v zámku. Tyč se Charliemu svezla zpátky na zem, pomalu a nehlučně. Dveře pavlače však zůstaly zavřené.

   „Hej, vy negramoti,“ houkl Viktor na oba zaražené lovce. „Tedˇ už chápu, na co jsou vám dobré ty vaše bomby. Nechte to zvíře na pokoji a dejte si pohov.“

   „Co blbneš,“ vykulil se na něj Charlie. „Musíš dělat takovej rámus? Jaký bomby, nerozumíš vtipu?“

   „Jděte do hajzlu,“ řekl ještě hlasitěji Viktor a zmizel v průjezdu.

   „Tak počkej přece, máš strach nebo co?!“

   Oba muži se na sebe vyjeveně podívali.

   „Nech ho bejt,“ zabručel Sam. „Vidíš, že je podělanej. Beztak by nám byl k ničemu. Je to inteligent...“

 

   Za posledními domky se silnice zvedala vzhůru zalesněnou kotlinou a ostrými zatáčkami šplhala k náhorní plošině. Světelné pásmo reflektorů auta olizovalo holé kmeny smrků a co chvíli se zarazilo o mohutnou záď kamiónu šinoucího se jako hlemýžď do vrchu. Mokré vločky sněhu, které vystřídaly mrholení, se okamžitě rozpouštěly pod drhnoucími stěrači. Mikki levou rukou na volantu vedl sebejistě svého Bavoráka podél řvoucích kolosů a světélkujících patníků a druhou rukou střídavě tiskl řadicí páku a Ivinu nohu.

   „Ti dva vzadu se vobíraj, jako kdyby se nechumelilo, a já abych jim tu dělal panskýho kočího,“ zakřenil se Mikki a uchopil Ivu kolem ramen, protože před ním teď byla docela pěkná rovinka.

   „Ach, Robo, stiskni mě, stiskni, hmm,“ šeptala Eva s ústy u ucha, jehož boltec laskala hebkými rty.

   „Jen mi tam nezačněte souložit,“ zvolal Mikki a dloubl pěstí do Robova kolena.

   „Co votravuješ, nevidíš, že si zrovna vyznáváme lásku?!“

   „Mikki nám závidí, závidí,“ zamňoukala Eva.

   „No, to se povedlo, já jenom, abych vás dostal od sebe, už jsme skoro nahoře.“

    „No né,“ zvolala Eva, „ten tvůj auťák nejezdí, ale lítá.“

   „To víš, že bych se nezahazoval s nějakou šunkou,“ opáčil Mikki.

   Projeli dvěma prudkými zatáčkami a les se otevřel. Náhorní plošina se pozvolna halila do mlhy a na okrajových větvích lesa se začínala tvořit první jinovatka. Zabočili vlevo na malé parkoviště vedle hotelu Pomezí.

   „Tak vystupovat, panstvo, jsme na místě,“ řekl Mikki a otevřel dveře vozu. Iva ho následovala. Do auta vnikl ostrý a syrový závan.

   „Né, zavři, bylo tu tak blaze,“ zakňourala Eva a stulila se Robovi do klína.

   „No, jako bych to neříkal,“ zabručel Mikki. „Až toho budete mít dost, víte, kde nás máte hledat. Klíček se vytáhne stisknutím a pootočením doleva,“ dodal a zabouchl dveře.

   „Počkej, ty vole, jdeme taky,“ ozvalo se pod kapotou.

   „Zuzka mi půjčí pokoj, tam to bude lepší,“ pošeptal Robo Evě do ouška. Vzdychla a neochotně se vysoukala ven z auta. „Brr, to je zima!“

   Mikki zamkl dveře a všichni zamířili k osvětlenému zádveří hotelu. V lokále bylo zakouřeno k nedýchání. Zařízení však působilo útulným dojmem. Přitažlivost horské chaty navíc podpořilo příjemné teplo v kontrastu k drsnému počasí za okny. Zamířili rovnou k baru.

   „Helemese, to jsou k nám hosti,“ uvítala je bujaře barmanka, statná žena, jejíž neurčitý věk by pouze zkušené oko mohlo odhadnout na nějakých čtyřicet let. „Vás jsem tady už dlouho neviděla. Málem bych si řekla, že jste se dali na cestu pravou.“

   „Ale, teta, to snad ani né,“ pronesl Mikki. „Dyť my jsme už pomalu jako ti svatí. Jen kdyby toho chlastu nebylo,“ dodal pobaveně.

   „Pěkně děkuju, za takové svaté. Co si dáte? Koukám, že máte už zase nový doprovod. Já nevím, vy kluci daremný, co na vás ty ženský viděj.“ Při slově daremný chytila Mikkiho za plnovous a cloumala jím ze strany na stranu: „Takovej o-škli-vec vou-sa-tá.“

   „No, no, teta, jen mi ho neurvěte!“

   Iva vypukla v huronský smích. Eva, která měla delší vedení, se přidala v opožděném tandemu.

   „Vidíte to?!“ zvedl Mikki varovný prst. „Vidíte, na co pořád nemyslej? Pak se má našinec vyvarovat hříchu.“

   „Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam. Tak co si dáte?“

   „Já s Evou gruziňáka,“ řekl Robo.

   „Nám každýmu po jedný vodce a džus.“ Mikki se uvolněně usadil na vysoké stoličce, loktem se opřel o bar a zapálil si cigaretu:

   „Tak jak se ti to líbí, kotě...?“

   Zuzana postavila objednané nápoje na pult před své hosty: „A co ty, Robo, jak se vede ženě?“

   „Ale, co ti mám povídat, pořád stejná nuda. Od té doby, co porodila mimino, s ní není k vydržení.“

   „Když ty na ni neřekneš taky nic dobrýho. Proč sis jí vůbec bral? Ale to bych se akorát o-pakovala, že?“ zajíkla se a zmizela ve dveřích do kuchyně.

   „Vážně, Robo, proč ty ses vlastně ženil?“ zeptala se Eva.

   „Musel jsem, znáš to...Tak se napijeme né? Hej Mikki, na všechny krásný a povolný ženy!“

   Cinkot sklenic se snesl na pult. V rohu lokálu začal hrát music-box. Několik párů využilo příležitosti k tanci. Iva a Mikki je následovali.

   „Nepůjdem si taky zatancovat, Robo?“ zeptala se Eva.

   „Počkej, nejdřív si něco vyřídím.“ Sklouzl se stoličky a loudavě zamířil ke dveřím, které se před chvílí zavřely za Zuzanou. Prošel krátkou chodbou kolem kuchyně a na jejím konci zaklepal na dveře kanceláře vedoucí provozu.  Krátké „Dále“ ho vyzvalo vstoupit.

   Zuzana stála před oknem v zamyšlené a poněkud strnulé póze.

   „Copak, ještě tě to nepustilo?“ zeptal se opatrně Robo.

   „Přestaň, prosím tě...!“

   „Nikdy bych nevěřil, že tě těch pár čísel s Mikkim tak sebere. Víš přece jaký je.“

   „A ty jsi snad jiný?“ otočila se k němu.

   „Nic ve zlým, Zuzko, Mikki není špatnej chlap, jen musíš vědět, co od něj můžeš chtít. Každý má své chyby. Kolik ti vlastně dluží?“

   Zuzana si přejela rukou po čele: „Kdybych tenkrát jen tušila, proč to všechno dělá, nedala bych mu ani fenik.“

   „A co sis myslela? Nebuď sentimentální, není ti přece osmnáct.  Každej dělá, co umí. Ty tady máš slušnej vejvar a neříkej, žes k němu přišla úplně košér. Já vím, těžko se snese být tím na druhý straně...“

   „A on má pořád tu drzost,“ skočila mu Zuzana do řeči, „přijít si sem, kdy se mu zlíbí. No máš pravdu, jsem asi hloupá husa. Ale kvůli něčemu jsi přišel...?“

   „Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli máš volný pokoj.“

   Zuzana se poškrábala na bradě: „To bude těžký, mám obsazeno. Ty tady chceš přespat?“

   „Neptej se tak hloupě...“

   „Poslouchej, Robo, mě se to nelíbí. Eva, myslím tím tvou zákonnou manželku, si nezaslouží, aby ses k ní takhle choval.“

   „To má bejt jako solidarita zhrzených dam nebo co?!“ vybuchl Robert.

   „Mírni se ve výrazech, hochu.“ Zuzana zvýšila poněkud hlas.  „Já snesu hodně, ale nic se nesmí přehánět. Znám tvou ženu a vím moc dobře, že je to hodný děvče, jaký si zaslouží lepší osud než já.“

   „Tak sorry, nemyslel jsem to zle.“

   „Víš Robo, těžko kdy najdeš něco lepšího, měl by sis toho vážit.“

   „Hele, Zuzko, nepřišel jsem, abych poslouchal kázání. Holka má všechno, co potřebuje, víc nemůže chtít.“

   „Robo, v penězích to není, my ženy to cítíme trochu jinak...“

   „Ale, neříkej, sexuálně to snad...“ překousl uštěpačnou poznámku v polovině. „Tak budeš mít pro mě ten pokoj?“

   „Už jsem ti přece řekla, že mám plno.“

   „Zuzko,“ chytil ji za rameno, „to mi nemůžeš udělat. Teď přece není sezóna. Jak před ní budu vypadat?!“

   „Před kým?“

   „Před Evkou, přece.“

   „Tak před tvojí určitě líp a tahle tady, ať si nechá zajít chuť, ostatně, je ještě moc mladá.“

   Robert už chtěl vyskočit a zpražit Zuzanu něčím hodně tvrdým a peprným. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Mlčky opustil kancelář a prudce za sebou zabouchl dveře. Na zpáteční cestě pocítil zvláštní rozmrzelost. Nebyl to vztek, jaký by po odmítnutí Zuzany mohl očekávat. Mělo to hlubší povahu, něco mu hryzalo do podvědomí. Rád by se toho zbavil, ale nevěděl jak.

   „Jak jsi pořídil?“ uvítala ho Eva ještě než stačil usednout k baru. „Byls tam celou věčnost.“

   „Vyřídil, jasně že vyřídil. Tak jdeme tancovat nebo ne?“

   „Jak myslíš,“ odvětila chladně.

   Na černých sklech oken se rojily bílé tečky, jak vítr hnal rozprášený sníh přes pláň. Co chvíli se ozval hřmot kamiónu jedoucího k nedaleké hranici. Ten vítr vál od severu a zasypával náhorní pláně chuchvalci vloček letících od státní hranice směrem do uhelné pánve. Robo vedl partnerku v pomalém rytmu lehké smyslnosti a v roji ledových mušek za okny spatřil oči své manželky. Měkké hnědé oči, ze kterých padaly průzračné perly na dno kolébky. Dívaly se na něj s naléhavou výčitkou pod víčky.  Sklopil zrak a ohlédl se na stoly, na bar, k východu, viděl je všude. Na řasách se jí hromadily závěje sněhu. Teď už neplakala, zorničky se rozšířily náporem větru a pozvolna zmizely pod bílým příkrovem. Uchopil svou roztouženou tanečnici v pase a řekl: „Pojď, už se mi nechce tančit.“ Nechápavě se na něho podívala.

   Mikki se ponořil do vůně Ivaniných rozpuštěných vlasů a zašeptal: „Půjdeme se provětrat, kotě, co říkáš.“ Uchopil ji za předloktí a zamířil k východu ze sálu. Vypadali jako bozi, když se vedli mezi stoly, zatímco u baru Robo upíjel dalšího gruziňáka a o svou zaraženou společnici jevil povážlivě malý zájem.  Propluli venkovním zádveřím hotelu a ledový vítr jim zarazil dech. V záři venkovní lampy jim kolem hlav kroužil sníh podobný čarovnému víru křišťálových krystalů.

   „Mikki, tady je to jako na severním pólu,“ vydechla Iva zatímco se jí sukně ovíjela kolem nohou jako celta stanu spoutaná laminátovými tyčemi. „Děsná z-zima, pojď, prosím tě, zpátky.“

   „Vydrž, kotě, jen co vystřízlivím. Pojď, zalezeme se do auta, tam to bude v pohodě.“

   Přemohl ji a ukryl pod kapotou svého auta dřív, než stačila říci ne. Zabouchl pečlivě všechny dveře a zabořil tvář do jejího vzdutého výstřihu.

   „Ach, Mikki, Mikki, nech...ne...,“ třela si lokty zkříženýma rukama. „Mikki, je tu zima!“

   Nastartoval a spustil ventilátor. Za malou chvíli počaly mřížky palubní desky dýchat blahodárným teplem. Skučení větru přehlušovalo rytmický zvuk motoru auta. Stálo tam na betonu bičováno mrznoucím deštěm jako vzdorující železný brouk, jako klimatizovaný trezor, jenž má ochránit lidské zárodky budoucí populace před nepohodou. Těsný prostor kabiny se prosvětloval reflektory o mnoho větších krunýřů ze železa, které se ploužily přes pláň jako gigantické polární želvy.

   „Ach ne, Mikki, ne, ne, ty zvíře...ááách.“

 

   Kolik je ještě na Zemi takových míst, u kterých se člověku pění krev odporem při pohledu na mokvající zdi příbytků popraskaných tlakem prorůstající plísně, nesváru a zkaženého vzduchu? Dehtem a blátem rozbrázděné chodníky zejí prázdnotou a lhostejností do oken potřísněných černou lepkavou tekutinou z kaluží a pneumatik nákladních vozů. Život tady jako by ztratil svůj původní rozměr a přetvořil se v ohyzdné artefakty morálně sklíčených potomků odumřelé civilizace. Viktor Deml dlouho bloudil spletitými koryty ulic staré čtvrti a dál mezi vlhkem nahlodanými valy sípajících továren z dob první republiky, než jeho krok nabral známý směr na dobře osvětlené křižovatce s dominantou prosklené a honosným slohem zářící budovy krajské radnice.

Kolikrát již tudy kráčel cestou k obludné hrázi panelového sídliště na východním konci města, kde ho v pátém patře třetího vchodu a prvního bloku čekal chápající úsměv Kateřiny Horové, jejíž shovívavou a utěšující náruč si pro tento den zakázal. Přece neodolal a stoupal po známém schodišti s toutéž výčitkou a současně s pocitem vděčnosti jako vždycky. Nebýt Kateřiny, kdo ví, kde by mu byl teď konec. Přesto vše, čeho si na vztahu ke Kateřině opravdu cenil, byla upřímnost a jemná ohleduplnost, s jakou si vzájemně opatrovali své city v přijatelné míře pochopení a potřebnosti. Kateřina nebyla ženou jeho snů a nikterak se netajil svým volným chápáním jejich vztahu ani úctou, kterou choval ke Kateřině jako ke starší a vyrovnanější straně po hříchu nezávislého páru. Dokonce si přisuzoval zásluhu za to, že dokázal vytvořit svazek výjimečné hodnoty, bez citového vydírání a pokořujících nároků. A Kateřina mu byla chápavou a ohleduplnou družkou snad právě proto, že si to tak horoucně přál a neváhal jí za to obdarovat nejvyšším uznáním a něhou, jaké byl schopen. Její láska byla tichá a hluboce nezištná, prodchnutá trpkou životní zkušeností a vědomím, že je jen jeden důvod, pro který má smysl se obětovat, muž, který naplňuje její srdce krásou a radostí právě teď, v přítomné chvíli, neboť pouze přítomná chvíle má na to, aby jí člověk žil.

   „Nečekala jsem tě,“ řekla Kateřina se dvěma šálky kávy na podnose.

   „Promiň,“ odvětil Viktor. „Měl jsem zavolat.“

   „Hm, nic se nestalo, ráda tě vidím. Takhle mám aspoň pocit, že jsi to beze mě nemohl vydržet. Učil ses na zkoušky?“

   „Jen do chvíle, než jsem z přemíry abstrakce začal hledat své místo mezi lidmi, něco jako pudová recese, a našel jsem zase jenom tebe.“

   Sklonila hlavu, až jí vzdorovité prameny vlasů zakryly tvář: „Cestu ke mně přece nemusíš hledat,“ řekla měkce.

   „Vím a tisíckrát díky za přijetí, které pro mě znamená mnohem víc, než slepá láska nebo spalující vášeň bez přátelství. Ty jsi jediný člověk na světě, který mně zná a přiznal mi právo na existenci. Jenomže ani sám nerozumím tomu, proč si neustále musím dokazovat, že veškerý společenský úspěch nemá nic společného s úrovní lidského ducha, tím méně pak s morálkou.“

   „Nevěděla jsem, že tolik toužíš po společenském úspěchu...“

   „Ach ano, otázka zní asi trochu jinak...“

   Viktor se zamyslel, zatímco lžičkou obkružoval kávovou sedlinu na okraji šálku. „Problém je v asi tom,“ pokračoval, „že tady o žádnou společnost v pravém slova smyslu nejde. Jsme jako stádo obehnané ostnatým drátem, kde každý žije sám ve svém soukromém kotci a ježí se mu vlasy odporem při pomyšlení na společnou věc.“

   Kateřina potřásla hlavou: „Řekni mi teda, za čím se všichni pořád tak ženou?!“

   „Za vlastním stínem, který jim připomíná jejich ztracenou přítomnost a nejistou budoucnost,“ odpověděl Viktor po chvíli mlčení. „Znám ale i jiné příklady.“ Znovu se odmlčel, zatímco jeho tvář pokřivil ironický výraz: „Před chvílí jsem o vlásek unikl účasti na teroristickém spiknutí. Těžko bych ti dokázal vylíčit, jaké Nebojsi a krtky Zábojáře máme ve svých řadách. Málem bych propadl iluzi, že to s tou naší otrockou přizpůsobivostí není tak zlé.“

   „A nezdá se ti, že víc, než přizpůsobivost tady hraje roli vypočítavost?“

   Viktor se usmál: „Každý má dost dobrých důvodů k tomu, aby byl vypočítavější než ti druzí. Jenomže, co z toho. Jako bych to slyšel: Nejsem ani zdaleka tak cynický pacholek, jak by se mohlo zdát. Pouze se tak tvářím z donucení: Bože, už se tak bojíme sami sebe, že nevěříme ani vlastní prohnanosti. Všechno je přetvářka, moc i poddanost, úcta i pohrdání, víra i malomyslnost, pýcha i skromnost, pouze závist je opravdová. Závistí se měří všechno, závist je překážka i cíl, úspěch i pád. Když mi bylo šestnáct, záviděl jsem místním playboyům, co si říkají Mikki, Robo, Kim či kdovíjak ještě. Kam přijdeš, tam je určitě potkáš. Jsou pořád na očích, pořád stejně neodolatelní a sebejistí. Vidím je jako dneska. Dva z nich vešli hlavními dveřmi do gymnasia, zrovna skončila vyučovací hodina, a hned u dozorčího stolku sbalili službu konající dívku. Za chvíli se kolem nich seběhly všechny nejkrásnější holky z celého gymnasia. Než jsem se nadál, měli v autě tři, včetně té, kterou jsem opravdu zbožňoval. Celé týdny se o ničem jiném nemluvilo. Kdo může těm dívkám vyčítat jejich triumfální bezostyšnost, když sklidily tolik závisti? A co jim vlastně záviděly? Šejdíře, kterým zase závidí jiní jejich nezasloužený prospěch? A jak je to dál?“

   Kateřina si opřela štíhlé nohy o kraj křesla a stočila se do klubíčka. „Tohle nemá žádné pokračování, mám spíš pocit, že si to málokdo uvědomuje.“

   „Jak to myslíš, neuvědomuje, chceš tím říct, že lidi podléhají devastaci vědomí a veškerých etických hodnot bez vlastního přičinění jako ubohé oběti cizí nadvlády? To nemá logiku. Neznám represi, která by dokázala změnit myšlení člověka proti jeho přesvědčení, pokud nějaké přesvědčení má.“

   „To je právě ono,“ rozzářila se Kateřina. „Lidi prostě berou věci takové, jaké jsou. Necítí se tak zle, aby museli pořád něco řešit.“

   Viktor nevěřícně pohodil hlavou: „Myslíš to vážně?“

   „Prostě je to nezajímá, nepřemýšlí o všem jako ty. To by se z toho museli zbláznit.“

   „Potom jsem asi blázen já.“ Viktor uvolnil soustředěné napětí v zádech a zaklonil hlavu. „Ty taky nepřemýšlíš?“

   „A o čem?“

   „Třeba o nás dvou. Jakým jsem vlastně pro tebe přínosem, krom toho, že neustále zaměstnávám tvou mysl intelektuálním říháním? Připadám ti tak přitažlivý, že se nezajímáš o vlastní budoucnost?“

   „Tak o tom jsem opravdu nepřemýšlela. A moje budoucnost? Už jsem si prožila dost ponížení v jednom manželství. Ale mám spíš pocit, že ty se schováváš před vlastními sny, a nevím, jestli děláš dobře. Člověk by měl jít za svými sny, pokud mu ještě nějaké zbyly. Proč ty si nenajdeš nějakou mladou a krásnou ženu?“

   „O jakých snech to mluvíš?“ ohradil se Viktor. „Jako třeba sen o opravdové lásce? Ukaž mi krásnou ženu, která nechce něco vytřískat ze své přitažlivosti.“

   „Všechny určitě nejsou stejné,“ namítla Kateřina.

   Viktor se zadíval na nezáludný a prostý výraz její tváře: „Je tu ještě jiný důvod, pro který se já patrně nikdy nestanu součástí svazku, o jakém bych mohl snít. Nikdy totiž neuvěřím, že láska, kterou mi žena věnuje, bude adresována skutečně mně, a ne představě o tom, jaký bych mohl být pro její potřeby. A věř mi, že i kdybych se někdy nechal zmást, nikdy nezapomenu, co jsme ty a já spolu vytvořili, protože náš vztah je podložený vzájemným poznáním a duchovním zázemím, jaké nemohu ničím nahradit. Vždycky k tobě zase najdu cestu.“

   Kateřina se pobaveně přiblížila k jeho rtům: „Chci, abys mě políbil.“

   Viktor ji uchopil do náruče a stiskl.

   „Abychom nebyli tak sami, že...?“ vydechla.

 

   Robert Mařák obracel v ruce už kolikátou číši koňaku. Všechna dobrá nálada ho opustila. Vystavené láhve v regálech za barem se mu občas zavlnily před očima. Měl vztek. Úkosem pohlédl na svou společnici: „Dáš si ještě něco?“

   „Nemám na nic chuť, ale bolí mě už zadek z toho věčnýho sezení.“

   Svezla se ze stoličky a smyslně se k němu přitiskla: „Co je s tebou, nějak jsi zvadnul?“

   „Nic, co by...“

   „Jsem tak málo zábavná?“

   „Ale ne, jsi fantastická, ale...“

   „Co ale?“

   „Cítil, jak se jí ňadra prudce zvedají. Vzal ji kolem pasu: „Nic, nic, nedáš si přece jenom ještě něco?“

   „Nechci už pít, Robo,“ řekla významně.

   „A co chceš?“ usmál se.

   „Všechno,“ řekla a přiblížila rty k jeho rtům.

   Odtáhl se: „Pojď si sednout ke stolu, bolí mě tady už v zádech.“

   Prudce se otočila na podpatku a zavěsila si kabelku na rameno. Obešli spolu několik stolů a posadili se u okna. Mlčela, a přitom zarytě žmoulala převislý cíp ubrusu.

   „Nepůjde to, jak jsem si myslel,“ řekl.

   „A co sis myslel?“

   „No, jak jsme o tom mluvili v autě.“

   Vzpurně se na něho podívala: „Už si nepamatuju.“

   „No dobrá, tak nebuď naštvaná, já za to nemůžu. Změnily se tady podmínky.“

   „Já vůbec nejsem naštvaná. Nevím, o čem mluvíš.“ Ohnula zápěstí a přiblížila náramkové hodinky k očím: „Bože, to už je hodin. Kde, sakra, vězí ten Mikki?“ Rozhlédla se po sále.

   „Nevím. Naposled jsem je viděl vycházet ven.“

   „V tomhle počasí?“

   Neodpověděl. Vteřiny se vlekly v mlčení.

   „Tak, sakra, dělej něco! To tady budeme takhle dřepět do rána?!“

   „Kolik je ti vlastně let?“ zeptal se povadle.

   „Osmnáct, proč se ptáš?“

   „Jen tak...“

   Prudce se vztyčila a zamířila k věšáku na šaty.

   „Kam jdeš?!“ zvolal.

   „Stopovat. Už mě nebaví tady sedět.“

   Oblékla si kabát. Hleděl za ní, jak kvapně proplula dveřmi.

   Před hotelem se jí zapíchlo tisíc ledových jehliček do obličeje. Zmateně se rozhlížela uprostřed parkoviště, až se nedaleko od ní otevřely dveře oranžového Bavoráku. „Co tady okouníš?“ nechala se slyšet Mikkiho rozčepýřená kštice.

   „Chci domů, čekám na stopa.“

   „Ach jo, s ženskejma jsou jenom samý potíže.“

   Dveře se znovu zabouchly. Udělala čelem vzad a odkráčela zpátky do hotelu. Tam si sedla k baru tak, jak byla: v kabátě a se šátkem přes hlavu.

   „Moc dlouho jsi tam nevydržela. Nic nejelo?“ dostihl jí zezadu Robův ironický úsměv.

   „Starej se o sebe,“ odsekla.

   Usedl na vzdálenější stoličce od ní a nezaujatě sledoval tančící páry.

   „Uf, to je počasí,“ zvolala Iva ještě na cestě při návratu z parkoviště, zatímco si upravovala drobné nedostatky na svém oděvu. „Taková procházka dá člověku zabrat.“

   „Pcha, procházka?“ uklouzlo Evě mezi zuby.

   Iva na ní útrpně pohlédla.

   „Slyšel jsem, že už to balíte,“ řekl Mikki.

   „To jsi slyšel dobře,“ pronesla Eva.

   Robert pokrčil rameny a šel se nachystat k odchodu. Za chvíli stáli všichni u auta.

   „Začíná to přimrzat,“ podotkl Robo, zatímco se soukal jako poslední na sedadlo vedle řidiče.

   Mikki nastartoval motor a za neustálého protáčení kol vycouval na silnici. Tam byl povrch pevnější. Sešlápl plyn a svižně vyrazil dolů k první dvojité zatáčce na okraji zasněžené pláně.

 

   Běžel stezkou padající strmým svahem mezi temnými kmeny smrků dolů k silnici. Srst se mu lepila k vychrtlému tělu a běhy podlamovaly slabostí při každém výmolu, kterým vláčel svůj horečnatý život pod sténající a ostře vzepjatou klenbou vzrostlých stromů. Byl to pes a ve své zdivočelosti připomínal vlka. Co chvíli se zastavil, aby nabral do nozder syrý pach větru ženoucího chuchvalce mokrého sněhu skrze chvojnaté závoje vzdorujících jehličnanů. Divoké vlny větrných poryvů hýbaly praskajícím a vrzajícím žebrovím lesního porostu, jehož mohutné dřeviny se nakláněly a rezonovaly temným hukotem. Cítil se vyčerpaný a na samém pokraji sil, které měly ochránit jeho zuboženou existenci před smrtícím hladem. Trýznivá bolest poraněného boku mu však nedala možnost ulovit potravu ani spočinout v posilujícím odpočinku. Roztřesený a poskvrněný tajícími chuchvalci slepených vloček se vplížil do malé rokle, na jejímž dně se blýskaly něžné peřeje horského pramene. Zvolna přiblížil čenich k hladkému vodnímu povrchu a jazykem nabral několik osvěžujících doušků.

   Uplynula již velká řádka dnů od chvíle, kdy hleděl za rudými světly tam dole u silnice, světly, jež měly navždy odříznout jeho život od ponížené poslušnosti jeho pánů. Vysadili ho uprostřed lesa. Zíral za odjíždějícím autem se smíšenými pocity strachu a naděje. Naděje na volný pohyb a prostor bez řetězů – strachu před smrtí. Vzpomínal na chvíle své bezmezné zuřivosti, když se krčil uvázaný u boudy a v uších mu zněl řev člověka, jenž mu diktoval pravidla. Kolik nekonečných dnů takhle strávil s nenávistí ke každé živé bytosti, která se přiblížila na dosah jeho podrážděných smyslů. Byly jen vzácné chvíle, kdy neúprosný tah řetězu povolil a jemu byla dána možnost užít si výběhu od jednoho plotu zahrady k druhému. Tehdy se v něm probudila všechna spoutaná síla zpěněné krve a on pádil tam a zpět jako šílený do chvíle, než ucítil na hřbetě bolestné rány řetězu, kterým byl znovu přikován k zemi jako trestanec bez vědomí svého činu.

   Tehdy, když světla vozu zmizela za vzdáleným výběžkem lesa, cítil nepochopitelnou lítost a zároveň nepoznané vzrušení. Jedna vnitřní síla ho pudila k návratu do omezeného, avšak přece jen jistého bezpečí před smrtí hladem, druhá síla v něm rozechvěla všechny svaly k divokému a osvobozujícímu útěku. Nakonec se přece odrazil od krajnice a pln napětí se vnořil do hlubokého lesa. Byla letní noc a půda dýchala vůni zrajících trav.

   Netrvalo dlouho, a on se naučil, jak uchránit vlastní život v osamělém zápase s tvrdou a nestrannou přírodou. Nebylo dne, aby neulovil něco k snědku, nebylo dne, aby se nesetkal s člověkem, z jehož všudypřítomné a panovačné rozpínavosti se mu ježily chlupy na hřbetě. Pouze člověk jako jediný ze všech tvorů dával znát svou přítomnost křikem a pleněním, jako by mu všechno patřilo a podléhalo jeho nadřazené vůli. Bál se člověka, nenáviděl člověka a jeho bytost spěla k nebývalému vědomí síly a úcty k objeveným zákonům onoho nepatrného a přece tak kolosálního zbytku původního světa, se kterým se hleděl vyrovnat. Zpočátku se již z velké dálky klidil z cesty každému projevu lidské přítomnosti. Postupně se však stával stále sebejistějším a méně obezřetným přízrakem nepřístupných strání a náhorních mokřin. Nebylo druhého obyvatele, který by se s ním mohl rovnat v tom zázračném prostoru bez plotů a pout, kde se každému dostává všeho, o co se sám zaslouží a čím je schopen zaštítit svůj rovný boj o přežití. Jednoho dne však korunami smrků zahřměla ohlušující rána a on upadl bolestí do neprostupné rokle horské bystřiny. Byl to člověk, který jej spoutal a posléze vyvrhl bez ochrany pod klenbu noci jako nepotřebnou věc. A byl to opět člověk, který jej zbavil vítězného souladu s přírodou a znovu podrobil svým zákonům neodkladné smrti.

   Průzračný proud vody ochladil horečnaté běhy a zmírnil trýznivé pálení v prostřeleném boku natolik, že mohl pokračovat v započaté cestě. Úzká stezka klesala dál k úpatí horského hřbetu a on již z dáli zaslechl první ozvěnu hřmícího motoru, jež se odrážela od skalnatých břehů hlubokého průsmyku. Když stanul na stejné krajnici jako tehdy a přivřel oči při pohledu na zářící kolosy překonávající prudké stoupání silnice, rozhostil se v něm nečekaný pocit klidu. Náhle z něj vyprchal strach ze smrti. Kam vlastně míří? Zpět k řetězu a k ponižujícímu výběhu s nadějí na skrovný žvanec z lidských odpadků? Pochopil, že nemá již dost důvodů ani sil se někam vracet, pochopil, že jeho krátká životní pouť je u konce. Vstoupil do středu vozovky a napřel zrak do uhrančivých reflektorů kamiónu přijíždějícího z náhorní plošiny. Nadpřirozený řev motoru sílil s každou vteřinou jeho klidného čekání. Osvětlená kapota kamiónu již sahala do výše zubatých siluet stromů, když se dvojice velkých reflektorů rozmnožila o další dvě světla ve vedlejším pruhu silnice pokryté řídkou kaší zčernalého sněhu. Uchvácen oslnivou září tolika světel se vymrštil a divoce stoupal do výše v posledním vzepjetí svého uhasínajícího života.

 

   Za poslední zatáčkou prudkého klesání u paty průsmyku se Mikki s Bavorákem rychle blížil k rudě osvětlené zádi krokujícího kamiónu. Těsně před hranicí bezpečné vzdálenosti se signalizační kruhy nákladního přívěsu zalily sytou září červené výstrahy. „Co šlajfuje ten idiot,“ zaklel Mikki a šlápl na brzdový pedál. Zadní kola jeho vozu uklouzly ze stopy. Strhl volant a vybočil do protisměru. Opačný jízdní pruh byl naštěstí volný. Přidal plyn, aby vyrovnal smyk. Na úrovni kabiny řidiče kamiónu spatřil před sebou na silnici černý stín, který se nečekaně odlepil od země.  Leknutím se mu zatmělo před očima. Ve snaze vyhnout se překážce dvakrát trhl volantem. Bylo to však zbytečné. Tupý náraz na pravý sloupek předního okna znamenal nevyhnutelný střet a zároveň ztrátu vlády nad vozidlem. Mikki přestal úplně reagovat. Vnímal pouze nesnesitelné ječení žen na zadním sedadle.

   Když se probral z šoku, s úlevou zjistil, že jeho Bavorák směřuje středem vozovky dolů k ústí průsmyku. Pevně uchopil volant a s bušícím srdcem děkoval všem strážným andělům, že to takhle dopadlo. „Tfuj, to ale byla klika.“

   Leč vzápětí jej vzrušil nový podnět: „Mikki!“ vykřikla Eva, „kamion!“

   „Co zas!?“ sykl nerudně a pohlédl do zpětného zrcátka. Pohyb těžkého kolosu byl už takřka u konce, ještě však stačil postřehnout, jak se hnací jednotka i s kabinou trhaně zarývá do příkopu, zatímco přívěs se stočil napříč silnicí. „A kurva,“ nechal se slyšet a reflexivně přidal plyn.

   „Mikki, co děláš, zastav,“ křičela Eva.

   Vůz pokračoval v cestě.

   „Tak zastav přece! V tom kamiónu třeba potřebují pomoct.“

   „Drž hubu!“

   „Má pravdu, Mikki,“ řekl Robert. „Měli bychom se vrátit.“

   „Pomátli jste se všichni na rozumu nebo co?! Přijedou poldové, daj mi dejchnout a jsem v háji. To vás nenapadlo?“

   „No, já nevím, Mikki, ale...“

   „Držte huby, říkám vám znovu, a buďte rádi, že máte svý prdele celý. Mohlo to dopadnout hůř. Nebo má snad někdo potřebu vystoupit? Stačí říct,“ nepříčetně se rozhlédl.

   Nikdo se neozval. Mikki si zapálil cigaretu a mlčky ujížděl k městu. Teprve na náměstí přerušila Eva tísnivé mlčení: „Tady mě vylož, Mikki.“

   Zastavil a počkal, až vystoupí. Na to se obrátil na Ivu: „A co ty tady hodláš přenocovat?“

   Prudce sebou trhla a beze slov následovala svoji společnici. Sotva za sebou zabouchla dveře vyrazil Mikki přes náměstí a zmizel za prvním rohem.

   „Chceš odvést domů?“ zeptal se před městským divadlem Roberta, aniž na něj pohlédl.

   „Jestli budeš tak laskav...“

   „To byl zase mejdan za všechny prachy...“

   Před vlastním domem se Robo zadrhl na chodníku s pocitem, že se mu podlamují kolena.

   „Hej, rámus, všechno dobrý, jó?“ zaslechl ještě mezi nedovřenými dveřmi Bavoráka.

   „No jasně...“ odvětil unaveně. Auto se teď rozjelo už docela pomalu prázdnou ulicí. Hleděl za ním, dokud nezabočilo na hlavní třídu. Ještě chvíli tam stál tiše a bez nálady, prázdný jako vykradený trezor. Ten frajer nemá od svého táty jen to auto, pomyslel si, zatímco vsunoval klíč do zámku domovních dveří. Jó, to byl zase mejdan...

               

   Zlatý paprsek lampičky donutil Kateřinu otevřít oči. Viktor zamyšleně konečky prstů pročesával její husté vlasy. „Není to jenom iluze, že ne?“ zeptala se tiše.

   „Co jako...?“

   „Myslím, jestli přece jen neklameme sami sebe.“

   „Co tě napadá,“ řekl. „Nic si přece nenalháváme. Bereme pouze to, co nám přítomnost nabízí. A je to opravdové, jako málo věcí v tomhle světě.“

   „Asi máš pravdu.“ Tlumeně si povzdechla: „Půjdeš spát domů?“

   „Raději ano.“

   Vstal a posbíral si rozházené věci. Dívala se na něho, jak se obléká, a celou dobu se usmívala. Políbil ji na ústa. „Měj se hezky a přijď zas někdy na kus řeči,“ řekla.

   „To víš, jako vždycky.“

   Ležela nahá na vypolštářované lavici a nepřestávala se usmívat. Nejistě vyšel z pokoje do předsíně. Obul si boty a sundal kabát z věšáku. Otevřel dveře na chodbu a na okamžik se zarazil. Na chodbě bylo rozsvíceno. Ohlédl se. Z Kateřinina pokoje pronikal proskleným křídlem malý proužek světla do předsíně a dopadal na právě odložené střevíce pod věšákem. Tiše za sebou zabouchl.

   Když se ocitl na dolním odpočívadle schodiště v přízemí, světlo automaticky zhaslo. Tápal ve tmě a počítal zbývající schody. Za posledním vykročil vpřed, ale přepočítal se: Noha uvízla v prázdnotě. Rozhodil ruce ve snaze se něčeho zachytit. V tom přímo před sebou spatřil temnou siluetu. Na poslední chvíli se zachytil okraje železného zábradlí, ještě si však stačil uvědomit, že je mu ta postava něčím povědomá. Nevěřícně zavřel oči a znovu je otevřel v naději, že přízrak zmizí. Nezmizel. Stál tam ve tmě: ruce rozpřáhnuté a klobouk naražený na hadrové hlavě. Zůstal ještě chvíli bez pohybu, než pochopil. Ale bože, vždyť je to zrcadlo, jak na ně mohl zapomenout? Zíral na svůj vlastní obraz.  Ale kde se tam vzal ten klobouk? Asi okamžitá souhra stínů, nějaký odraz předmětu za zády či co. Vrazil ruce do kapes a vyšel na ulici.

   Jak tak kráčel po chodníku, znovu si jasně připomněl obraz, který v prvním okamžiku spatřil v zrcadle. Ne, nemýlil se, určitě to nebyl pouhý zrakový klam. Dal by za to krk, že ho tam viděl: seděl nepohnutě s drápy zarytými do dřevěného pahýlu a černé peří se mu olověně lesklo.