O nás jedinečných

“Tak mi je sem pošlete,” zavelel inspektor, “pěkně jednoho po druhém.”

Mladá dívka vstoupila za malý okamžik do místnosti a nesměle, přesto však přezíravě se usadila na připravenou židli, která stála uprostřed. Přeložila nohu přes nohu a nervózně se rozhlížela.

“Můžete mi povědět, co jste včera večer na místě trestného činu viděla?” prolomil ticho inspektor klidně položenou otázkou.

Dívka se zamyslela a pak tiše spustila: “Ocitla jsem se tam náhodu. Kolem byla spousta lidí. A jak jsem se objevila, všichni na mě začali civět. No jo, jako vždycky když někam vlezu. To jsem si říkala v tu chvíli. Víte, já jdu vždycky proti proudu, jsem tak trochu rebel a ostatní to na mě nějak poznají nebo co a pak mě jen spatra sledují a pošklebují se. Ale co, to je jejich věc, já jsem aspoň zajímavá, zato oni jsou všichni stejní…”

“A co jste tedy v ten moment uviděla?” zeptal se rázně inspektor, když už ji musel skočit do proudu uhýbající řeči.

“No, jak tam všichni stáli a nic nedělali, asi v tom šoku, tak jsem se mezi nimi prodrala a pak jsem ho viděla, jak tam leží bezvládný na zemi a na prsou mu košilí prosakuje krev. A ta skvrna se pořád zvětšovala. Ženské v davu ječely, ale stály dál na místě. Tak jsem se k tomu muži sehnula a chtěla mu pomoct. Jako jediná! Jediná ze všech! Oni všichni jako stádo dál stáli a zírali na mě a na toho zraněného muže. Dělala jsem, co jsem uměla, první pomoc umím už od školy, ale asi ji už umím jen já jediná ze třídy. Ostatním to nikdy moc nešlo, nebo se styděli, nebo jim to nepřipadalo důležité. Snad jsem z nich jediná zodpovědná. Lidi na místě mi to sice rozmlouvali, že už to jako nemá cenu, ale já na slova druhých nedám. Stejně jen všichni opakovali, co slyšeli vedle sebe, aby si potvrdili, že je nejlépe nedělat nic!” vypověděla dívka a zírala do rohu místnosti, jako by před ní inspektor snad ani nestál.

“Takže to je vše, co mi můžete říct?” zkusil ještě inspektor štěstí.

“Asi ano. To je celé. Jak povídám, dělala jsem, co bylo v mých silách. Narozdíl od ostatních. Jsem možná úplně praštěná, že tak nasazuju zdraví a vystupuju z řady, ale to jsem prostě já. Nashle.”

Inspektor se s ní rozloučil a doprovodil ke dveřím. Pak nechal zavolat dalšího svědka.

Do místnosti jistým krokem vešel muž ve středních letech, mírně již prošedivělý s krátkým vousem na jinak úzkých tvářích. Sebevědomě vkročil a usadil se na připravenou židli. Jasný pohled směřoval přímo na inspektora, přestože jej v šeré místnosti v rohu zprvu málem ani nebylo vidět.

“Rád bych vám položil několik otázek ke včerejším událostem. Popište mi, prosím, co jste včera v Michelské ulici viděl,” položil inspektor zdvořile svou otázku a už špicoval uši v očekávání přínosné odpovědi.

Muž pozvedl oči ke stropu a se svou výpovědí si dával na čas. Pak, když vybral ta správná slova, zvolna spustil: “Od samého počátku mi bylo jasné, že mi bude vyšetřovacími orgány taková otázka položena. Proto jsem se v tomto ohledu i na místě činu zachoval. Soudím, že jsem tak zodpovědně učinil jako jediný, protože podle mého názoru se ostatní chovali buď jako hysterický dav, nebo šokem ochromená masa. Z toho důvodu jsem zapojil všechny smysly, abych si v paměti uchoval vše podstatné pro toto pátrání.”

“Výborně,” odvětil zdvořile avšak vlažně inspektor, “co mi tedy můžete povědět o situaci na místě?”

“Dobrá, když jsem se ocitl, jak říkáte na místě činu, oběť již ležela na zemi, zcela nehybně, tváři k zemi, končetiny rozhozeny všemi směry a z temeny hlavy mu směrem na severozápad vytékal pramínek krve. To už jsem se samozřejmě prodral až dopředu onoho beztvarého davu, abych na celou scénu dobře viděl. U oběti klečela mladá dívka a snažila se zjistil její zdravotní stav a snad jí i pomoci zpět mezi živé, ale upřímně řečeno, bylo to velmi bláhové a naivní počínání. To víte, mládí. Další lidé z davu ji v tomto počínání povzbuzovali, ale šlo o zcela marné jednání. Vzhledem k jejímu věku snad pochopitelné, ale co budeme vykládat, pane inspektore, muži našeho věku, již ví své, že ano. Mně bylo vše jasné. Dál se zabývat obětí se rovnalo plýtvání drahocenným časem. Zachytit scénu onoho činu do sebemenšího detailu se stalo klíčovým úkolem. Jako jediný jsem se ho zodpovědně ujal,” odvětil svědek.

“A co jste si tedy zapamatoval?” povzbudil inspektor svědka, aby svou výpověď rozvinul.

“Není toho málo. To víte, pokud byste se takto zeptal někoho mladšího, nebo staršího, zřejmě by vám poskytl tak celistvý a přesný popis jako já. Mám totiž na rozdíl od ostatních výjimečný pozorovací smysl. Inu, zralý muž na vrcholu sil! Každý to říká! Dobrá, oběť ležela na chodníku před čtyřpatrovým činžovním domem. Metr od jeho nohou ležela povalená popelnice a kolem rozsypané odpadky. Půl metr od jeho levé ruky ležel mobilní telefon a klíče od vozu. Chodník byl mokrý, protože chvíli před tím pršelo. V travnatém svahu vlevo od domu vedla vyšlapaná cesta lemovaná od poloviny trávníku křovím. Některé jeho větve byly čerstvě polámány. Celou scénu osvětlovala poblikávající pouliční lampa. Jak jsem řekl, pane inspektore, kdo jiný by vám místo činu popsal tak dokonale jako já? Nikdo. Jen já! Máte štěstí, že jsem se tam ocitl. Na shledanou,” rozloučil se svědek a zmizel ve dveřích.

“Pošlete mi dalšího,” zavelel inspektor do chodby.

Takový popis nám poskytne kdekdo. Navíc to vše je zachyceno na fotodokumentaci, pomyslel si a otevřel okno ve zcela vydýchané místnosti.

“To budete muset zavřít synku, jinak vám tu nastydnu,” pronesl prosebně, avšak autoritativně stařík, který se právě šoural k židli, na které měl jako třetí usednout. Inspektor rozmrzele poslechl.

“Už je to lepší? Výborně. Byl byste tak laskav a popsal, co jste včera večer viděl před vaším domem? Pokud mě správně informovali, bydlíte v činžáku přímo nad místem spáchání trestného činu,” vyzval inspektor zdvořile třetího svědka k výpovědi.

“Je to tak, synku. Krásně jsem to všechno viděl. Ne jako ti čumilové kolem, co jen zírali s otevřenou pusou a na nic víc se nezmohli. Určitě Vám budou vykládat, co všechno neviděli, ale houbeles! Já měl výhled jako bůh! No a jak se ozval ten křik, běžel jsem, co jsem mohl, k oknu. Ten člověk už ležel na zemi a kolem něj se nakupil dav. Někdo křičel, jiný jen s vytřeštěným zrakem zíral, co se to stalo. To víte, chovali se jako stádo, jak už se tak lidi chovají, ale já vím své a tak jsem pozoroval, co jsem mohl, že se to třeba bude hodit. A protože už toho mám tolik za sebou, vím, co by mohlo být důležité a co by mohlo být ku prospěchu vašeho pátrání. Ne jako ti mladí, co jen zírají kolem a navykládali by vám pak kdeco.”

“Co podstatného jste tedy viděl,” zeptal se inspektor tak, jak svědek doufal.

“To je ta otázka! Co je podstatné! Naštěstí jsem vám to já schopen dobře popsat. Především, ta krvácející osoba na zemi musela být svým vrahem skutečně zaskočena. To usuzuji z faktu, že jí při pádu vypadl z ruky mobilní telefon a že měla tak rozhozené ruce a nohy. No a druhý můj klíčový postřeh je, že ta oběť chvíli před pádem na chodník zřejmě ve smrtelných křečích vrávorala a při tom porazila tu popelnici. A takto mohla vrávorat hezký kus cesty, nemyslíte inspektore? Takže k napadení mohlo dojít někde jinde, než tady přímo před barákem! Tak co? Že jsem Vám pomohl! Jsem si jistý, že nikdo jiný z těch zíralů vám neposkytl tak důležitou výpověď jako já! Kdepak ta slečinka, co se toho nebožáka snažila oživit. Jen jejímu mládí přisuzuju takovou bláhovost! A ten nafoukaný vousáč? Ale kdeže! Ten je tak namyšlený a posedlý sám sebou, že není schopen se na své okolí ani soustředit. Říkám vám, buďte rád, že jste kápl na mě,” dořekl obsáhle stařík a v očekávání uznání civěl na vyšetřujícího, div mu oči z důlků nevypadly,

“No jistě, jistě, tak Vám moc děkuji. Opravdu jste nám pomohl!” opáčil inspektor a rázně svědka vyprovodil. Vyhlédl oknem do chladného podzimního večera a snažil se zlomit zklamání svým svého dosavadním počínáním, které mu zatím v počátku jeho pátrání nepřineslo nic přínosného.

To je mi tedy opravdu klíčové svědectví, jen co je pravda! Takové závěry nejsou žádné svědectví. Kdejaký chytrák se mi dnes nestydí fušovat do řemesla, vztekal se inspektor sám pro sebe.

Pak okno zavřel a s nadějí v mysli zavelel:

“Další!”

Dveře se otevřely a kdosi vešel. A po něm jiní a jiné, byl jich nakonec celý zástup. Další a další výjimeční svědkové se svými výjimečnými svědectvími defilovali před inspektorem, ale stejně jako od prvních tří se od nich pranic nového nedozvěděl. Jen jak jsou všechny ty nevýznamné výpovědi jedinečné, stejně jako jejich vypravěči. Škoda, že se nemohli navzájem slyšet. Co by asi řekli? Přiznali by si aspoň ve skrytu duše svou obyčejnost? Byli by toho ještě vůbec schopni, když se při první příležitosti vyšvihnout se nad ostatní a dát najevo svou domnělou jedinečnost nebránili tak okázale učinit? No a co? Co by se jim stalo, kdyby svou nevýjimečnost uznali? Bolelo by je to tolik? Zřejmě ano. Vždyť se tomu tolik bránili, když se pokoušeli ze všech sil vymezit vůči druhým. Nebylo by jim lépe, kdyby se se svou všedností smířili? Dá se tak vůbec žít? Jeden mezi druhými. Jeden z davu. Cožpak je snad všední život pro ostudu? Cožpak je žít takový život snadné? Není snad ryzejší být upřímný alespoň k sobě, nežli každý den sehrávat marnivé divadlo a civět na sebe do zrcadla přes růžové brýle? Musíme být všichni stále tak nebetyčně výjimeční?

Takové otázky však inspektora netrápily. Jeho zájmem bylo vypátrat pachatele zločinu a jak je vidno, svědkové mu v tom úsilí příliš nepomohli. Necháme ho tedy v klidu pracovat a aby náš čtenář nebyl zklamán jako právě teď pan inspektor, prozradíme mu na závěr, že onoho muže na ulici připravil o život třeba…, no třeba zahradník.