Hlubiny žádosti

 

   Bylo sobotní odpoledne a Jiří Sokol hodlal celý dlouhý zbytek dne strávit toulkami starou Prahou, aby se uvolnil a přišel po vyčerpávajícím pracovním týdnu na jiné myšlenky. Jaro vonělo ze všech zahrad i koutů prosluněných domů a příjemně vlažné odpoledne k podobným procházkám doslova vyzývalo. Zrovna procházel parkem staré Kampy a na lavičce nedaleko před sebou spatřil překrásnou dívku. Měla zakloněnou hlavu a dlouhé, bohatě nakadeřené vlasy jí spadaly přes opěradlo, splývaly s keři a zdálo se, že svými konečky dosahují až na blízkou vodní hladinu Čertovky. Ze zubaté obruby krátké sukýnky vystupovaly štíhlé, od kyčlí obnažené nohy a ostré slunce barvilo jejich pokožku do nádherné zlatavé hnědi.

   Stín jeho bytosti dopadl na půvabně obrvená víčka a ty se otevřely. Hluboký a podmanivý pohled ulpěl na příchozím poněkud déle, než bylo třeba. Ten pohled Jiřího oslabil a zároveň povzbudil natolik, že nedokázal hrát nezájem a přejít bez povšimnutí:

   „Jaká nádherná idyla. Mohu si přisednout?“

   „Prosím...?“ ozvalo se po chvíli ze smyslných úst. To už její pohled směřoval kamsi zcela mimo zorný úhel, ve kterém by se mohla nacházet Jiřího postava.

   „Nevadilo by vám, kdybych si přisedl?“ Blbče, proklínal se, neptej se a čiň. Chce-li člověk dobývat, musí dát najevo převahu. Přisedl si. Blízkost dívčích půvabů ho rozpálila.

   „Máte ráda slunce? Vaše ústa zrají jeho účinkem a v očích máte odlesk nebeského blankytu. Pohovořme si o darech jara ve chvíli, která je pro mne dokonalým okamžikem...“

   „Vy jste básník?“

   „Ne, ale vaše krása mě inspiruje,“ dotkl se konci prstů pramene jejích vlasů.

   Vyskočila z lavičky, jako kdyby ji píchl sršeň. V příští chvíli už mohl Jiří jen pozorovat ladné křivky boků obtažené úzkým pruhem azurového sametu, jak se vzdalují mimo jeho dosah. Tak, tudy cesta nevede, říkal si, když dívka zmizela za vstupní bránou parku. Buď jsem blbec já, nebo jsem udělal blbce z ní, že jí to tak dopálilo. Buď, jak buď, fiasko to je hodné přivandrovalce odnikud. Unaveně se zvedl a zamířil přes most do kavárny na rohu ulice.

   V řadě otevřených boxů si přisedl ke dvěma dívkám zaujatým rozhovorem nad šálkem kávy. Po předešlé zkušenosti by býval udělal lépe, kdyby zvolil vedlejší stůl, kde mohl v klidu přemítat ve společnosti bělovousého staříka, jenž zasmušile hleděl do potištěných listů nějakých novin. Leč jakási nesmyslná zarputilost mu vnukla potřebu vrstvit jednu trapnou zkušenost na druhou. Hned v příští minutě pochopil, jak zásadního přehmatu se dopustil. Útržky obscénního dialogu se mísily s tlumeným hlukem vltavského nábřeží, kam Jiří skrze prosklenou plochou výkladních oken kavárny bezradně zakotvil své smysly společně s vědomím vlastní nedůležitosti.

   ...náměstek ministra mě osobně požádal ...ta stará koza ze sekretariátu málem spadla ze židle, když mě viděla obědvat s tajemníkem ...holka, to já, když mě ministr vzal na kongres do Paříže, nemluvilo se mnou celé ministerstvo...

   Výhled na řeku se mu po chvíli zastínil obrovskými prsy ženy, jejíž tlustá zadnice s dovolením zasedla dvě volná místa v boxu. Tři tučné lívance (dvou tváří a podbradku) si objednaly něco k večeři. Podle jemné a hladké pleti Jiří usoudil, že jí nemůže být víc, než třicet let.

   ...náměstek musel uznat, že mám jasně vytříbenější projev i stylizaci ...nemůžu pochopit, jak si tam mohl tu umouněnou Frolíkovou držet takovou dobu ...ty její zkostnatělý a starosvětský manýry! ...stylizovat ministerský dopis, to není jako psát příbuzným na vesnici ...když si představím tu její figuru a nevkusně zmalovaný obličej ...buď si jistá, že do Bruselu jedeš ty...

   Jiřímu pod nosem zavoněla vídeňská roštěná. Pobaveně se zahleděl na masitá ústa, ve kterých mizela sousta jako pytle cementu v betonářské míchačce. Měl nutkání optat se, zda jí opravdu tak chutná. Při té myšlence se neubránil ironickému úsměvu. Nově přísedící žena jeho úsměv opětovala a doplnila jej o spiklenecké zavrtění hlavy směrem k ministerským sekretářkám. Jiří neučinil žádné gesto, kterým by její dojem vyvrátil nebo potvrdil. Ze smyslu vět, které vnímal jen na půl ucha, se mu sice začínalo dělat špatně, ale proto se ještě nemínil se svými pocity dělit s nějakým monstrem podkožních tuků a gastronomické náruživosti. Stejného mínění byly zřejmě i ministerské sekretářky, když záhy zaplatily a klidily se k východu. Jiří tak rychle reagovat nedokázal. Nenašel v sobě dost síly pro podobnou neomalenost. Jeho nová společnice se mu za to odměnila přívalem družnosti, ze které nebylo úniku:

   „To je hrozný, že jo? Já bejt jejich máma, tak jim napráskám prdel a pošlu je pucovat kravám zadky. Voni si snad myslej, že stačí zavrtět prdelí a hned maj v hrsti celej vládní kabinet.“

   Řekla to s neporazitelným žargonem, jako by Jiří už dávno patřil mezi její duchovní příznivce. Zasmál se způsobem, kterým dal více než průkazně najevo, že něco tak vtipného už dlouho neslyšel.

   Viditelně ji tím povzbudil: „Jo, abych nebyla nevychovaná. Já jsem Máří Magdaléna, haha, totiž Marie, a ty...?“

   Zatímco se představoval, v duchu přemýšlel, kde tento druh lidí bere svou otevřenost a bezprostřednost. Je to postoj, projev důvěry a životní převahy nebo prosté sebevědomí příslušnosti k lidskému rodu? Sám nad sebou žasl, že nedokáže dát najevo ani známku odporu.

   „Jirka? Ale to je moc hezký jméno. Znala jsem jednoho Jirku, jezdil na lokomotivě, byl to takovej romantik, nejraděj brázdil tratě sázavský divočiny, haha, a ohromně inteligentní, s ním mluvit byla jedna báseň, já jsem totiž taky vod železnice, jestli jsi to ještě nepochopil, haha, a ohromně miluju cestování, člověk tak pozná spoustu zajímavejch lidí. To jsem zrovna včera na ubytovně, teda abys rozuměl, já nejsem zdejší, ale mám sem každou chvíli cestu, zrovna tak jako třeba do Olomóca nebo do Budějic, haha, nedokázala bych dřepět na prdeli pořád na jednom místě, pro mě barák a auto nedělá úroveň člověka, ale jde o poznání, chápeš? Já jsem dneska v Praze, zejtra v Košicích a všude se něčemu přiučím, od každýho člověka si něco dobrýho vezmu, ale co ti mám povídat, tak včera na ubytovně jsem zrovna poznala jednoho...“

   Jiří se cítil přemožen a sotva stačil vnímat záplavu slov, která ho zatlačila do kouta. Byl to kolosální útok na jeho bezbrannou shovívavost, zásah do středu intelektuální nezúčastněnosti. Nemohl se smířit s vědomím, že by měl být on tím objektem cizí manipulace za účelem ukojení libovolných potřeb, které nejsou momentálně jeho potřebami. Uvědomil si, jak je nedůstojné být třeba jen považován za budoucí nástroj rozkoše bez toho, aby byl otázán, po čem touží on sám. Přesto nebo snad právě proto neodmítl pozvání do Mariina skromného příbytku pod záminkou nebývalého duchovního porozumění a touhy po přátelském rozhovoru u vychlazené láhve sektu. Hodlal přitom trvat na explicitně vysloveném smyslu takové návštěvy, aniž si uvědomil, do jaké míry triviální lež předznačuje neschopnost člověka smířit se s nepokrytou pravdou.

   „...Dostal jsi strach?“

   „Já? A z čeho?“

   Mariina výzva k následování ho vytrhla ze zamyšlení. Vyprovodil ji ven z kavárny a pokračoval s ní dál spletitými cestami tramvajových linek, o kterých neměl dosud ani ponětí.

   Celou cestu přemýšlel o smyslu svého dadaistického putování kamsi na zapomenutý konec města a celou cestu mu stále výrazněji vyvstávaly před očima řádky úvahy, kterou hodlal později sepsat do krátké eseje a jejíž význam mu připadal po hříchu přiléhavý a zároveň absurdní podle toho, jak špatnou roli hodlal v nejbližších chvílích sehrát. Výsledná esej mohla znít přibližně takto:

   Zamýšlím-li se nad otázkou, co je smyslem lidského života, neubráním se uzardění nad svou opovážlivostí odpovědět po nepřehledné řadě mých předchůdců, bezesporu moudřejších a vzdělanějších, kteří na toto téma již řekli a napsali víc než dost. Netvrdím, že nebudu opakovat to, co již bylo vyřčeno jinými ústy. Přesto cítím potřebu vyjádřit svůj pohled podložený mou jedinečnou životní zkušeností a mou vlastní schopností vnímat samu skutečnost v souvislostech, které nejsou každému vlastní. Tedy, mám-li hned na počátku předejít zásadnímu nedorozumění, musím prohlásit, že o problému lidského života nelze pojednávat z hlediska jeho smyslu, nýbrž je nutné si otázku položit jinak: Podle jakého principu se odehrává lidský život? Ne, nejde o pouhé slovíčkaření. Takto položená otázka předurčuje zcela jiné výchozí podmínky než v případě, že budeme mluvit o smyslu lidského života. Rozdíl je minimálně v tom, že smysl lze chápat a vysvětlovat různým způsobem a jeho výraz může nabývat individuální hodnoty, kdežto princip může být pouze jeden a daný nám objektivní skutečností. Smysl je věcí hledání, princip lze pouze více či méně poznat.

   Nahlížím-li já po letech nabubřelosti, rozumářství, chvástavé bezohlednosti, sobectví a konečné prohry lidský život, napadá mě geometrický obrazec, po jehož spojnicích se můj život neustále vzpínal a upadal zpět k počátečnímu bodu. Tím obrazcem je trojúhelník, magický trojúhelník, jehož vrcholy se nazývají: Hlava, meč a pochva.

   Pokud bych tímto výkladem sledoval pouze mé osobní zadostiučinění, bylo by asi nejlépe, kdybych hned zanechal marné snahy osvětlit hlouběji mé poznání, neboť musím přiznat, že jsem řekl vše a můj rozum dál nesahá. Mohu se jen pokusit přiblížit to, co si bystré hlavy jsou již schopny domyslet samy lépe, než jsem sám schopen vyjádřit, pokud ovšem můj princip přijmou jako oprávněný. Ale budiž.

   Tři body tvoří rovnovážný systém, pokud jsou propojeny pevnými vazbami. Principem naplnění lidského života je udržet tyto spojnice v uspořádaném poměru a docílit tak vyšší rovnováhy duše, těla a srdce. Vrcholem, jenž dává našemu životu vyšší smysl, než je tomu u zvířat, je meč. Meč je symbolem dobyvačnosti, expanze za hranice vlastní živočišnosti. Meč je zdrojem pohybu, hodnototvorná síla, která se snaží proniknout za hranice pouhé reprodukce a zasloužit si víc, než je podstatou přežití každého jedince. Meč je vyjádřením mužského principu a jeho jediným přirozeným ztvárněním je falus. Pouze meč vztyčený od pasu k hlavě může být předmětem respektu a úcty. Stejně tak falus.

   Pochva vyjadřuje logický protipól meče. Je cílem a motivací zároveň, bodem vzrušení a probuzení síly meče, zároveň však ctižádostivým bodem ukojení jeho dobyvačné touhy a utišení k moci provokujícího neklidu. Pochva značí princip ženský a její přirozené zhmotnění je nasnadě.

   Třetí vrchol představuje prvek rovnováhy v našem principu. Hlava neboli rozum má za úkol udržovat oba zmíněné protipóly v přijatelném poměru a odstupu, je činitelem střídmosti, usměrňujícího citu, pokory a úcty k řádu Stvořitele, neboť On je tím, kdo mínil a přivedl nás na svět. Rozum tedy není ani zdaleka určující v principu lidského života. Kdyby tomu tak bylo, utvořil by nás Stvořitel sobě rovné, a každý jistě uzná, že tomu tak není. Rozum nám byl dán k tomu, abychom pochopili a vytvořili si důstojné podmínky pro vlastní existenci, reprodukci a sebezáchovu ve jménu vyššího principu naplnění, radosti a štěstí. Každý, kdo v historii použil svého rozumu k účelu překračujícímu jeho hranice, přivolal na lidstvo pohromu. Kalvín, Marx, Lenin a další.

   Máme-li takto definován magický trojúhelník, obraťme se k životu samému a pokusme se náš princip alespoň v těch nejkřiklavějších příkladech dokumentovat. Základem štěstí každého muže je láska ženy, po které touží. Získat si takovou ženu ovšem znamená dokázat svou vlastní sílu a umět vládnout zbraněmi na obranu a zajištění rodiny, neboť ona touží ukojit touhu a skrýt meč do své pochvy jen toho nejsilnějšího dobyvatele, který je jí hoden. Láska a štěstí této ženy je potom konečným naplněním hodnoty muže. Skutečným výrazem její ctižádosti a zdrojem mužova ukojení a štěstí je potom ženina úcta k meči, tedy k falu, a touha jej stále povzbuzovat k výboji, aby každou další chvílí mohl být potvrzen pravý cíl jeho probuzené síly a konečného utišení. Tento zdánlivě triviální a nekončící rituál je za podmínek důstojné existence tím nejdokonalejším uplatněním principu lidského života a jeho šťastného naplnění. Naopak nedojde klidu muž, jemuž se nedostává úcty a otevřenosti k jeho ztopořenému symbolu mužné síly a podmanivé osobnosti od vytoužené ženy, a nemůže být šťastná žena, která neprožívá rozkoš a naplnění své vlastní ctižádosti ze své moci podnítit erekci milovaného a jinými ženami nezkrotného muže a utišit jeho dravost svým vlastním způsobem.

   Pokud se někomu bude zdát takovéto naplnění životního principu příliš nízké, pojmenujme ten stejný projev lidské existence slovem, o jehož ušlechtilosti a hloubce zajisté nikdo nepochybuje. Oním slovem, které nejlépe vyjadřuje vyváženost magického trojúhelníku, je Láska. A co jiného mínil Stvořitel pod pojmem láska, než rozmach mužných sil ve směru šťastného naplnění ženina lůna a současné rozmnožování této radosti v plodech lásky obou magických protipólů, tedy v dětech. Nezapomínejme, že prvotní podstata člověka je podstata zvířecí, neboť nejprve Bůh stvořil zvířata a rostlinstvo a teprve posléze zdokonalil princip zvířete na princip lidský. A tuším, že tak zatoužil učinit ve své nekonečné moudrosti a nekonečné dobrotě, aby obohatil pouhý pud rozmnožovací a sebezáchovný o smyslnou a tvůrčí dimenzi duchovní. Láska je projev vyšší duchovní existence člověka, i když ve svém naplnění ústí ve funkci rozmnožovací. Z pohlavního aktu se stává nízký prostředek ukojení sexuální potřeby pouze v případě, že se odehrává bez lásky a není výrazem naplnění principu magického trojúhelníku. Naopak není vyššího stavu lidského bytí, než spojení mužského a ženského pólu na principu lásky. S láskou člověk nezabíjí, neponižuje a nezávidí druhým jejich blahobyt a štěstí, neboť sám je šťasten a touží svou radost rozmnožit i na druhé. Člověk, jehož životní princip se naplnil, netouží po moci ani po bohatství, nýbrž leží mu na srdci pouze blaho celé obce, aby jeho štěstí nemohlo být narušeno okolními nesrovnalostmi. Bez lásky propadáme cynismu a zlému zmatení mysli, vrháme se do válek a olupování bližních, abychom si zajistili relativní pocit převahy a výhod na cestě za uskutečněním jednoho a téhož principu. Kolik pošetilostí se dopouští muž, který považuje ženu za pouhý prostředek nehodný jeho vznešených cílů, jak bolestně zrazuje samu sebe žena, která opovrhuje svou rolí ukojení mužovy touhy a zlořečí mu za poníženou mysl směřující vždy do jejího lůna.

   Mnohé ženy asi namítnou, že důležitější princip, než ten milostný je princip mateřský. Ach, nikdy nenajdeme dost prostředků a sebezapírající odvahy, abychom se odvděčili našim matkám za jejich trpělivou a neskonalou péči o svá robátka. Leč je to pouze péče, příprava zrajícího jedince pro jeho naplnění skrze jediný životní princip magického trojúhelníku, starost o rozmnožení jeho bytostného zastoupení. Jakou však starost může mít duševně nevyrovnaná a citově strádající žena, která v temnotách míjí vyústění své vlastní ženské role? Jak může rozmnožit ve svých dětech lásku, kterou sama ani nepoznala? Mateřská láska není a ani nemůže být láskou skutečnou. Stačí pohlédnout na samotné dítě. Ve svém útlocitu a strachu před světem lne k své matce celou svou přirozeností stejně bezprostředně jako k darovanému pejsánkovi, který je momentálně jeho nejmilejší hračkou. Dítě nemůže být přítomno v magickém trojúhelníku jednoduše proto, že nemá vyzrálé pohlavní funkce. Je tudíž bez orientace a bez motivace. Tyto impulsy dostává pouze od rodičů o to často příkazem. Avšak pohleďme na dospívajícího pubertálního jedince. Jeho pohlavní funkce se probudily a začíná se nám měnit před očima. Cítí totiž, že se stává součástí něčeho vyššího a podstatného, neví nic o magickém trojúhelníku, pouze cítí a chápe o to lépe a rychleji, čím víc příkladů lásky mohl vidět okolo sebe. Láska matky se mu stává přítěží, protože síly, které se v něm probouzejí, jsou daleko úchvatnější a důležitější než vše, co dosud prožil. Teprve teď jeho poznání nabývá směru a smyslu, teprve nyní začíná vnímat skutečnou hodnotu života: lidskou touhu po lásce a jednotě ducha, jimiž se uskutečňuje jediný smysluplný princip Stvořitele, princip magického trojúhelníku.

   A co starci? Těm přenechme péči o blaho obce. Měli by pro to mít dostatek rozumu a zkušeností.

   Než dorazili k ubytovně, padl soumrak. Nevýrazná novostavba splývala se stožáry a kolejištěm obrovského nádraží s rozsáhlými nákladovými rampami a posuvnými jeřáby.

   „Za ničím se neohlížej, běž pořád za nosem,“ zavelela Marie těsně před vrátnicí.

   „Už je po návštěvních hodinách?“ zeptal se Jiří.

   „Jo, ale žádnej strach, to je tady normální.“

   Ve vestibulu Marie uchopila Jiřího za ruku a zatáhla ho na klikaté schodiště. Rychle se vyprostil a uvolnil jí cestu napřed.  Aniž by dala na sobě něco znát, vykolébala se o dva schody výš a pokračovala vzhůru do druhého patra. Dveře její garsonky vedly do malé předsíně. Následovaly skleněné dveře do obývacího pokoje, který byl jasně osvětlen. Již na prahu předsíně Jiří zaslechl překotný šramot a dívčí smích. Od vstupu do budovy se chování Marie poněkud změnilo, nyní jí v očích zajiskřily plaménky těžce ovládaného rozčilení. Prudce vzala za kliku a vtrhla do pokoje. Jiří zůstal stát ve dveřích a pobaveně hleděl na tři hlavy, jež vykukovaly zpod prošívané deky rozložené na širokém lůžku. Dva obličeje mužské a jeden dívčí se tvářily pitvorně.

   „Ty si v životě nedáš pokoj?!“ vyjekla Marie. „Jasně jsem ti řekla, že dneska přijdu dřív.“

   „Ale Bobeš, dyť ty taky nejdeš s prázdnou, jak koukám,“ zašvitořil dívčí hlas pod dekou.

   „Neříkej mi Bobeš, holčičko!“

   Marie se opřela o velký čtvercový stůl u okna.

   „Ach, promiňte, pane, nečekali jsem návštěvu,“ pronesla dívka omluvně a přetáhla si deku přes bradu.

   Jiří odpověděl rozpačitým úsměvem vyjadřujícím tu nejvyšší toleranci, jaké byl schopen. Jinak tomu bylo s jeho společnicí.

   „To se tady chcete válet pod peřinou věčně?!“

   „Ale Bobeš, přece bys nebyla taková nepřejícná.“

   „Neříkej mi Bobeš nebo...!“

   Mladík na kraji lůžka vyskočil a nahý začal tahat za deku: „Tak vstávat, nevidíte, že přišla návštěva?“

   Dívka se střídavě obnaženými prsy a zadnicí se křečovitě držela okraje deky a se směšně stydlivým vřískáním skončila na podlaze tak, jak ji pánbůh stvořil. Celá trojice z toho měla náramnou zábavu. Jiří málem zalitoval, že dívka na poslední chvíli strhla z postele polštář a zakryla si jím rozevřený klín.  Zdála se mu velice žádoucí. Mladík po chvíli sesbíral prádlo poházené po zemi a podal je dívce, aby se oblékla. Během pár okamžiků byli všichni ustrojeni. S klapnutím dveří se do místnosti vloudilo nebývalé ticho. 

   Marie přinesla z předsíně láhev sektu a nechala Jiřího nalít dva poháry. Naplněné je položil v uctivé vzdálenosti od sebe. Činčin, rozprostřela měchýře svého popředí na desce stolu: „Omlouvám se za to extempóre, ale nenecháš se tím votrávit, že ne? Mladý holky jsou jako rozmazlený kočky. Nechaj se od každýho pohladit, ale prskaj, jakmile se od nich žádá přítulnost. Katka je hrozná husa a mluvit se s ní už nedá o ničem. Těm klukům se ani nedivím. Muži to maj daný vod přírody, tu nesmlouvavou potřebu dosáhnout svýho. Je na ženě, aby jim dokázala splnit víc než žádaj. Když vidím, jak ty obletovaný a nevyzrálý slepice dokážou dráždit sobě pro zábavu a druhým bez užitku, děkuju Bohu, že jsem se nenarodila mužem.“

   Jiří naslouchal rajské hudbě jejích slov, zatímco jeho pohled smyslným zaujetím oživoval výjev plakátu přibitého na stěně pokoje. Byla to fotografie překrásné nahé ženy půvabně a bez zábran rozložené v proutěném zahradním křesle. Uvolněná poloha dřímající Venuše s obličejem z poloviny zastíněným velkým kloboukem dávala vyniknout útlé linii boků a ostré kresbě klínu celistvě ohraničeného hustým černým ochlupením.

   „A ty to dokážeš?“ zeptal se, aniž odtrhl pohled od vzrušujícího plakátu.

   „Co myslíš?“

   „No, být tím přístavem mužské touhy.“

   „To je mi otázka. Mám tě snad o tom přesvědčit?“ zasmála se způsobem vyjadřujícím nepodařený pokus o vtip.

   Jiří se konečně odpoutal od spící Venuše a pohlédl na Marii s nejasnou obavou. Znovu sklouzl pohledem na plakát. Něco tak krásného a vzrušujícího ještě neviděl.

   „No, snad bych měl už jít,“ řekl s pocitem herce, který vypadává z role.

   „Snad ses nevylekal? Sotva jsme načali láhev...Já tě neukousnu. I kdyby...“

   Jiří zůstal sedět a jako na trní čekal, jak se Marie vyrovná se svou nedokončenou větou: „Co, i kdyby?“

   „A i kdyby, co na tom? Jsem přece jenom žena. Ty snad nejsi chlap?“

   „Co tím chtěl básník říci?“ zatvářil se Jiří pobaveně. „Tvoje pozvání mělo přece ryze duchovní příčinu.“

   „Nebuď takový, nejsme přece malé děti,“ řekla, zatímco mu dolila nedopitý pohár až po okraj.

   Jiří začínal ztrácet trpělivost. Myslel na způsob, jakým by ukončil tu drzou odhodlanost a víru, že muž jako on se nechá zmanipulovat řečmi jako nadržená stará panna. Mimoděk si připomněl opačnou zkušenost na lavičce v parku a dostal nápad.

   „Dobrá,“ řekl. „Ale trpělivost, všechno chce svůj čas. Pojďme ještě chvíli rozmlouvat, třeba o umění.“

   „Ale proč ne,“ vyhrkla s úlevou. „Na první pohled mě napadlo, jestli ty nejsi umělec.“

   Jiří se sotva zdržel výbuchu smíchu:  „No, tak trochu maluju, a napadlo mě, že bys mi mohla stát modelem?“

   „Ale bude pro mě největší ctí, mistře...“

   „Počkej, asi jsi mě dost dobře nepochopila,“ mluvil pomalu, zatímco studoval každý detail její rozpačité tváře, „mám na mysli akt.“

   „Haha, ty žertuješ,“ pokusila se uvolnit z návalu zmatku.

   „Proč bych měl žertovat?“

   „Ale na mně přece není nic ke koukání, budu se hrozně stydět.“

   „Neodhalíš se tím přece přede mnou o nic víc, než jsi sama chtěla.“

   „Ale přece jenom bych raději...“

   „Dones tužku a papír,“ přikázal panovačně.

   Vstala a dlouho nervózně šmátrala v zásuvkách pod deskou stolu, až vytáhla malý sešit a usmolený pahýl ořezávací tužky.

   „Větší papír nemáš?“ zeptal se.

   „Ne.“

   „Nevadí. Tak dáme se do toho?“

   „Ale jak si to představuješ?“

   „Nejlepší bude poloha roztoužené bakchantky. Klekneš si rozkročená na postel a hlavu zakloníš dozadu.“

   Byla očividně vyvedena z míry. Jiří měl chvílemi pocit, že vůbec neví, co se s ní děje. Doufal, že teď přišla ta chvíle, kdy všechno vzdá a rázně ho vyprovodí z domu. Ale přepočítal se. Nevěřícně se díval, jak roztřesenýma rukama obnažuje sulcovité části svého těla jednu po druhé. Svlékla se donaha hned pod plakátem spící Venuše. Jiřímu spadly ruce do klína.

   „Co koukáš?“ ozvala se Marie jako z podzemí. „Proč nemaluješ?“

   „Nemůžu, podívej se na sebe. Jistě uznáš, že ten obrázek by si nikdo za rámeček nedal.“

   Nevěděl ani přesně, proč si dovolil takový výstřelek. Kdyby ale tušil, co bude následovat, určitě by se podobné pošetilosti vystříhal.

   „Ty sviňáku!!“

   Marie se vrhla z postele rovnou na Jiřího a s nepříčetným ječením mu začala strhávat šaty z těla. Byl to nerovný zápas. Její síla podnícená záchvaty zuřivosti a hysterie byla nepřemožitelná. Jiří neměl jinou možnost, než ji úskokem a nečekanou ranou doprostřed hrudníku srazit k zemi. V okamžiku vysvobození se vrhl ke dveřím a z garsonky rovnou ven na chodbu.

   V prostorech hlavního schodiště nestřetl živou duši. U vrátnice takové štěstí neměl. Ve dveřích vestibulu narazil na hlídače, který se právě chystal zamykat hlavní vchod.

   „Kampak, mladíku, už je dávno po návštěvách,“ postavil se hlídač Jiřímu do cesty. „Nemám vás zapsaného.“

   Jiří ztuhl. Nečekaný výpad Marie ho dokonale vyvedl z míry. Navíc se obával jejího pronásledování a možného obvinění ze znásilnění. „Pusťte mě, prosím vás,“ zajíkl se na dva metry od vrátného. Starší a rozložitý muž si jej měřil váhavým pohledem od hlavy až k patě. V tu chvíli jako by zazněl z horních pater ženský křik. Jiří propadl panice.

   „Okamžitě mě pusťte nebo...!!“ zařval na hlídače jako ohrožený tygr připravený skočit.

   Sebeobranný reflex, kterým se zřízenec bezděky zaštítil skleněným křídlem dveří, Jiřímu stačil k tomu, aby se prodral vzniklou skulinou do předsálí vestibulu a odtud venkovními dveřmi na ulici. Dál ho vedla už jediná myšlenka, dostat se co nejrychleji a co nejdále od místa činu.

   Ještě dlouho poté se s mrazením v zádech vyděšeně ohlížel, zda není někým pronásledován. Prchal bez orientace a bez cíle a oddechl si teprve mezi vagóny odstavných kolejišť, kam se dostal nevěda ani jak. Za bůhví kolikátou řadou cisteren usedl na obslužnou plošinu jednoho z vagónů a pomalu začal střízlivě uvažovat.

   Marie neznala jeho totožnost, nebyl tudíž důvod se příliš znepokojovat. Přesto se zpátky na ulici neodvážil. Zbyla tedy jediná cesta: po kolejích na druhou stranu nádraží. Vykročil uličkou mezi vagóny. Zanedlouho se před ním rozevřely rovnoběžné plochy železničních nástupišť. Na třetí koleji vpravo zářila rozsvícená okna vlakové soupravy. Tlumené údery přibuchovaných dveří signalizovaly, že je připravena k odjezdu. Jiřímu se hruď vzedmula radostí. Dokonalejší způsob úniku z místa činu si neuměl představit. Radost mu nezkazilo ani vědomí, že nemá jízdenku, když se vlak neslyšně pohnul mezi ustupujícími stožáry a mdlými kužely lamp vstříc jemu neznámé cílové stanici.

 

   Vlaková souprava se s rozkodrcaným úsilím probíjela chronickým zpožděním a co chvíli se s invalidním hvízdáním brzd zadrhla ve skomírajícím osvětlení venkovské zastávky. S každým utichnutím valivého třesu nemocného vagónu Jiří uvažoval, zda je již vzdálenost úniku dostatečně velká, aby překonala dosah jeho vlastního svědomí. Tak tomu bylo do chvíle, než do prázdného oddělení vozu vstoupil průvodčí, který ho přiměl k ukončení cesty způsobem vpravdě neporazitelným:

 

Průvodčí:             Jízdenky, prosím.

Jiří:                        (Šmátrá po kapsách) Nemám, nestačil jsem si koupit, ujel by mi vlak.

Průvodčí:             Odkud jedete?

Jiří:                        Z Prahy.

Průvodčí:             Pak jste povinen se prokázat platnou jízdenkou.

Jiří:                         Vím, že jsem povinen, schopen však nikoliv.

Průvodčí:             (Úsečně) To dráhu nezajímá, zaplatíte si přirážku.

Jiří:                        Za co přirážku?

Průvodčí:             Za nedodržení přepravního řádu.

Jiří:                        Nemohl jsem ho dodržet, ujel by mi vlak.

Průvodčí:             To dráhu nezajímá. Kam jedete?

Jiří:                        A co dráhu zajímá?

Průvodčí:             (Netrpělivě) Kam jedete?

Jiří:                        (Pokrčí rameny) Co nejdál.

Průvodčí:             (Podrážděně) Poslyšte, nemám chuť se tady s vámi vybavovat. Buď zaplatíte jízdné a přirážku podle tarifu nebo si příští stanici vystoupíte.

Jiří:                        Tak vidíte, že to není tak jednoduché. Nebudete-li se ochoten se mnou domluvit, skončí moje cesta v příští stanici a dráha přijde o jediného platícího pasažéra v tomto oddělení.  Považte, že jsem váš zákazník, pane, tak mi poraďte, kam bych mohl jet. 

Průvodčí:             (Dotčeně) Snad si nemyslíte, že budu ještě radit cestujícím, kam mají jet? To snad ví každý nejlíp sám. 

Jiří:                         A co když neví, co když jde o zbloudilce nebo sklerotika?

Průvodčí:             Tak dozvím se konečně, kam chcete jet? 

Jiří:                         Promiňte, je to trochu problém, mám obavu, že sedím v úplně špatném vlaku.

Průvodčí:             (Mírněji) To snadno zjistíme, až mi řeknete, kam cestujete.

Jiří:                        Někdy je pro člověka důležitější pohyb než samotný cíl. Stačí, že jste na cestě, a...

Průvodčí:             (Výhružně) Poslyšte...!

Jiří:                        Ne, nebudu vás dále zdržovat. Jaká je příští zastávka?

Průvodčí:             Senohraby.

Jiří:                         Děkuji. Přesně tam mám namířeno. (Ozývají se brzdy) Myslím, že je čas vystupovat. (Zvedne se) Kolik jsem dlužen?

Průvodčí:             (Pohrdlivě odchází) Pch, blbečku...

 

   Jiří Sokol beze spěchu přechází po betonové hraně nástupiště, hledí za koncovými světly vlaku a má pocit, že se loučí s celou jednou etapou života. Snad to bylo dáno náhlým a osvobozujícím pocitem úlevy, když seznal, že je na římse, jež lemuje kolejiště trati, úplně sám. Kraj okolo tichne klapotem odjíždějícího vlaku a na hlavu se mu snáší vlahá jarní noc.

   Jak krásné je být opravdu sám, řekl si Jiří, a vydal se na sestup lesní pěšinou směřující od zastávky kamsi do údolí řeky Sázavy. Jak těžké je nikam nepatřit, dozrála jeho myšlenka, když dorazil k potoku, jehož peřeje odrážely modravý kotouč měsíce zářícího v bezoblačném úplňku mezerami mezi kmeny smrků.

   Nerovnou cestou kolem kamenitého koryta klopýtal dál přes kořeny přetínající úzkou stezku do údolí, aniž se snažil dohlédnout na konec své pouti neznámou krajinou. Už neprchá před pronásledovateli ani sám před sebou, jeho kroky směřují do prostoru. Cosi jej pudí rozvinout se do dálky, nejlépe přeměnit se v částečky prachu a větrem se nechat unášet do prostoru. Hlavou mu proudí obrazy dávných vzpomínek.

   Na chvíli ulehl na malé pasece, aby si odpočinul. Vzpomínky pomalu unikají a on se vidí sedět v usmolené hospodské ratejně. Ze všech stran se na něho kření zažloutlé a nenávistné obličeje. Ranou zkrvavená tvář Marie do nepříčetnosti chrlí svou touhu po pomstě a buší mu do čela obrovitou pěstí. A svědci, cizí neteční svědci, marné je na kolenou prosit dívku s vlasy čeřícími hladinu Čertovky o příděl něhy a porozumění. Jeho kroky směřují do prostoru rozevřené náruče noci a do mysli se mu vkrádá šílenství bez tvarů a záchytného bodu, pro který by mělo smysl uvažovat o návratu k normálnímu životu.

   Probudil se nedaleko místa, kde se potok vlévá do klidného toku Sázavy, a ve výšce pod oblohou spatřil gejzír rudých jisker. Planoucí oheň ozařoval dřevěné budníky sloužící v dobách rozkvětu prastaré plovárny jako převlékárny. Přítomnost lidí obklopujících ohniště ho navrátila do střízlivosti. Vydal se kolem ohrady tvořící zadní stranu převlékáren a spatřil klidnou řeku. Její tichá hladina lákala melancholickým odleskem rozptýleného světla. U dolního konce ohrady spatřil lidskou postavu. Odlepila se od temného hrazení jako stín. Jiří se zarazil ve snaze najít úkryt za prvním kmenem okraje lesa. Blízkost člověka byla ovšem příliš hmatatelná na to, aby mohl uvěřit, že zůstane nepovšimnut. Rychle vykročil vstříc postavě, aby nevzbudil pozornost podezřelým chováním.

   Střetnutí dvou lidí na opuštěné stezce uprostřed noci vede obvykle ke vzájemné snaze projevit co nejméně překvapení a zájmu o nevítanou osobu. Muž kráčející naproti Jiřímu dodržel toto pravidlo do chvíle, než se ocitl těsně za úrovní jeho levé ruky. Tam se zastavil a ohlédl. Jiří zaznamenal ono nečekané počínání koutkem oka. Měl tu nevýhodu, že mu měsíc zářil přímo do obličeje, kdežto tvář neznámého zůstala ukryta ve stínu. Ve zlomku vteřiny mu zatrnulo v zátylku, takže málem přeslechl nevýrazná slova: „Jirko, jsi to ty?“

   Se zpožděním si uvědomil, že bylo vysloveno jeho jméno. O to překvapenější byla jeho reakce. Prudce se otočil. Měsíc tentokrát svítil do tváře neznámého a Jiří v ní rozpoznal vysoustruhované rysy Jardy Jeřábka, bývalého spolužáka a vyhlášeného playboye. Nevěřil vlastním očím, a přece mu nezbylo nic jiného než uvěřit, že náhoda může znamenat víc než nepředpokládanou souhru okolností. Pokud je pravdou, že život vznikl z chaosu, není se dál čemu divit. Z opačného hlediska je chaos zřejmě jedinou zárukou, na které stojí Boží prozřetelnost.

   „Člověče,“ vyhrkl Jeřábek, „tebe bych se tu ani ve snu nenadál. Jak jsi se sem dostal takhle v noci a sám?“

   „Těžká odpověď,“ probíral se Jiří z překvapení. „Asi jsem zabloudil.“

   „Jak se ti daří? Měl jsem za to, že ses po studiích vrátil do té své rodné vísky… Mohu tě pozvat k ohni? Mám tu docela fajn společnost…“ Jiří pokrčil rameny, což jeho bývalý spolužák patrně pochopil jako souhlas. „Super, jen na moment počkej, hned tě představím.“

   Jeřábek zmizel ve stínu lesních keřů. Jiří si nebyl jist, zda Jardovo pozvání je zrovna příležitost, na jakou čekal. Cítil však zvláštní apatii, byl připraven se třeba po kouskách nechat ohlodat, nedá-li svět jinak. V kruhu trampské společnosti vřeštící okolo okně se ocitl, aniž věděl jak. Rytmický zvuk kytary vyzváněl do noci obehraný nápěv připomínající ztracený ráj na zemi.

   ...černý muž pod bičem otrokáře žil...

   Za ohlušujícího křiku přetažených hlasivek, co chvíli přistála Jiřímu v ruce láhev rumu a pokaždé z ní polkl vydatný doušek. Rozjařená společnost čítala čtyři muže svobodného věku a stejně tolik ještě mladších dívek. Vzezřením i oblečením ani vzdáleně nepřipomínali větrem ošlehané trampy. S tím větší vervou se opírali do svých hlasových orgánů, jakmile se jim podařilo sjednotit se na textu písně, jakou všichni znali.

   ...černý muž pod bičem otrokáře žil...

   Jiří pil rum a zpíval dohromady staré odrhovačky a do poskakujících plamenů ohně se mu pletly vzpomínky jako oživené obrázky z jiného světa. Svět, na který se díval nyní, mu připomínal život bez příčiny a bez následku, přece okolo sebe vnímal éterickou sílu vycházející z hlubin žádosti. Byla tu přítomna v gestech i chování lidí, kteří opustili své domovy, aby byli blíže řádu přírody.

   ...prapor svobody pozdvih...

   Hlavy ozařované ohněm se propadaly do zapomnění a vznášely se po spirálách touhy do prostoru opojného nevědomí. Přítomné dvojice se bez zábran spojovaly v sousoších milostného divadélka, a když Jiří pohlédl na Jardu Jeřábka, jak hněte pod svým nekompromisním ramenem prsatou tmavovlásku, pojal podezření, že je to zase jenom on, Jiří Sokol, komu zůstala nevděčná toho, kdo půjde spát s tvrdým…

   ...sebral zvěřiny, jest černých přátel šik...

   Ať žije svoboda! Chlastat až do rána! Jiří poslouchal výkřiky ve stavu podroušené neúčasti. Co je to svoboda? Právo na odpor a tragické rány osudu nebo pasivní ignorance a radost až do rána? Zbytečně vedle sebe položil dvě neúplné teze, které nebyl schopen ve své opilosti rozvinout.

   Jeřábek do něj dloubl: „Co je pořád s tebou? Jsi jako bez šťávy.“

   ...hrstka statečných však udolána jest...

   „Nic p-příteli, jenom přemýšlím. Už jsi něco slyšel o magickém trojúhelníku?“

   „Myslíš jako Bermudský trojúhelník?“

   „Ó, nikolivěk. Myslím tím magické siločáry tvořící spojení hlavy, meče a pochvy.“

   „Á, ha, pochva, tak to mi něco říká, kamaráde!“

   „Tak poslouchej: Meč srazí hlavu z jejího postu, aby nakonec zůstal trčet v pochvě bez hlavy, jako párátko v jednohubce. Je to n-normální?“

   „Haha, ty vole, to je dobrý, párátko v jednohubce. Jó, na to, abych jí ho tam vrazil, hlavu nepotřebuju, to je fakt.“

   „Neblbni, co máš vlastně místo meče, vytahanýho ouchcápka?“

   ...kapitán John Braun je jat...

   „Nó, jestli teda jde řeč o tom, co myslím, tak v tom bych zas tak velkej problém neviděl. Tady Božena by ti mohla vyprávět.“

   „Ale hovno, jde o princip, chápeš to?“

   „Néé, kámo, můj princip je užít dne, dokud to jde.“

   „Jójo, jako šťourat se osm hodin v zadku v nějakým podělaným kanclu a pak jít prohánět slepice, abys z toho života něco měl?“

   „A chlastat, kámo, chlastat a nehustit si hlavu filozofickými nesmysly, který jsou dobrý akorát tak pro impotenty.“

   „Kde je tvoje ctižádost a úroveň?“

   „Jdi se vycpat, myslíš, že to někoho zajímá?“

   „Máš recht, ženským stačí huňatá palice a chlípnej a nevymáchanej zobák. Nakonec, proč ne, každý na to nemá, do háje, a já abych zase odešel s tvrdým.“

   ...zvony v Charlestonu z dáli temně zní...

   „Člověče, vzpamatuj se, všechno jenom komplikuješ a každýho tím naštveš. Život je ve svý podstatě náramně prostej.“

   „Sorry, je mi líto...p-prostej, j-jasně, všechno je prostý, ten podělanej trojúhelníkovej princip je taky prostej, jenže, do prdele, kde je to vidět? Láska, čest, spravedlnost, a ještě něco k tomu... jo, a důstojnost, kde to všecko je?“

   „Kašli na to, vole, a napij se, už mi fakt štveš, člověk by se z tebe rozbrečel. Jestli chceš ženskou, já ti nějakou dohodím. Tvůj problém je, že moc přemejšlíš.“

   ...glóry, glóry aleluja...

   Jiřímu se před očima rozhoupalo ohniště ze strany na stranu. Snažil se rozdělit pohled na rudé tváře lidí a ustálit své tělo pomyslnými spojnicemi v prostoru. Shledal je rozmazané a rozplizlé. Nakonec se mu ze všeho obrátil žaludek. S velkou starostí se uchýlil do nedalekého lesního porostu. Tam se jeho duch ocitl na zemi. Nahý, slabý a hubený, jako huňaté psisko vymáchané v sudu a vyhozené uprostřed noci na ulici.

   Netušil, jak dlouho prosil o slitování, v křečích a s napůl vyhřezlým žaludkem, než se procitlý přistihl sedět na pařezu jako zhroucený pytel naplněný hanbou a úžasem nad vlastní tělesnou podstatou. Bože, co se to s člověkem děje, říkal si, ta neutuchající snaha ponížit rozum na pouhý nástroj represe vlastního svědomí a nesmiřitelnosti? Skrývá se sám před sebou proto, aby uchoval své právo být jedním z mnoha, nebo naopak vystavuje na odiv svou zlomyslnost, aby dokázal, že druzí nemají v povaze nic silnějšího, čím by se mohli odlišovat? Jiří se pokusil postavit na nohy. K jeho překvapení ho vynesly dost vysoko nad hladinu domnělé nemohoucnosti. Dobrá, řekl si s povznášející dávkou odhodlání, vracím se k vám jako člověk prostý všech potřeb, jako feťák, který zvítězil sám nad sebou.

   U doutnajícího ohniště nebyla už ani noha. Neměl nejmenší chuť někoho hledat. Zamířil rovnou k řece. Probuzený zpěv ptáků přivolával první příznaky svítání. Hlavu měl nečekaně čistou a jasnou, cítil se klidný a vyrovnaný. Snad prošel očistcem, kterým se definitivně oprostil od veškeré závislosti. Několik metrů proti proudu nalezl pramici vytaženou na břeh. Připomínala obrovskou rybu vyvrženou mořským přílivem. Nebyla ničím zajištěna. Mocně zabral za zdviženou příď a spustil loď na hladinu. Uchopil do obou rukou dlouhé bidlo uložené podél boku pramice a mocným odpichem vyplul do neznáma vstříc světélkující temnotě protilehlého břehu.