Světýlko

Au, řekl si pro sebe. Nakopl si palec. Ale ovládl se, nenadával. Kupodivu. Ten den nebyl tak špatný, jak očekával. I když palec na pravé noze mu pořád dával dost zabrat, uvědomoval si, že má daleko lepší náladu, než si ráno myslel, že bude mít.

Důvod ani pořádně neznal. V práci to pořád stálo za plné kecky, ale třebaže mu šéf už podruhé vynadal, přestože ho kolega již třikrát před ostatními shodil, jako by viděl před sebou v tunelu jakési tajemné světýlko, které ho chránilo před vším špatným. Doprovázelo jej v průběhu toho dne, usmívalo se na něj a šeptalo mu, že jej dnes ještě něco čeká. Něco krásného, něco neplánovaného.
Přelomového, nezapomenutelného. Nešel ani na oběd. Zůstal v práci a makal víc než kdy jindy. Neměl sice v plánu odejít z práce dřív, ale udělal to. O dvacet minut.

Podařilo se mu na poslední chvíli naskočit do autobusu, který už měl odjet. Vyskočil z něj o zastávku dřív, než vystupoval normálně. Světýlko mu ukazovalo cestu a on jej poslechl. I když pršelo, i když mokl, světýlko mu něco slíbilo. A on šel za ním.

Procházel právě parkem. Strhl se liják, voda jako by se odrážela od země. Byl celý promočený, ale bylo mu to jedno. Začal si pobrukovat tu melodii. Neslyšel ji už hodně dlouhou dobu, zapomněl na ni. Až teď se mu najednou objevila v hlavě. Eunadiho Le Onde. Kolem něj téměř nastával konec světa, ale on v klidu kráčel a pobrukoval si tuhle nádhernou klavírní skladbu. Kdysi pro něj tolik znamenala, jak na ni mohl zapomenout?

Zastavil se u sochy, znázorňující polonahou postavu ženy s dlouhými vlasy, dívající se někam daleko za něj. Dříve si jí pořádně nevšiml, proč ho zrovna dnes zaujala? Světýlko na něj zamrkalo. Prohlížel si ji opravdu pečlivě, jak jen mu hustý déšť v tom okamžiku dovolil. Usmívala se na někoho v dáli, byl to utajovaný úsměv. Jako by ji při něm nikdo neměl přistihnout. Umělec její vlasy nechal spadat až na ramena. Ten obličej mu náhle připadal povědomý. Někdy v minulosti už podobný viděl. Kdo to jen byl? Kdo byla ona? Kde se s tím obličejem setkal? Vzpomenout si nedokázal.

Začal zkoumat, kam se ona tajemná tvář dívá. Hleděla na druhý konec parku. Světýlko se na něj usmálo. Zadíval se tam také, sledoval její pohled a tam se najednou vynořila postava. Nečekaně, skoro by se člověk bál říct, že se vynořila odnikud. Ale skrz déšť to tak vypadalo. Kráčela lehkým krokem, pomalu, zamyšleně. Zdálo se, že ona postava své okolí nevnímá.

Pomalinku se k němu blížila. Byla to žena.

V hlavě se mu opět ozvala Eunadiho Le Onde, hlasitěji než předtím. Začínal vzpomínat na dobu, kdy ji slýchával častěji. Pouštěla mu ji kdysi ona, Sára, kterou tak miloval. Se kterou myslel, že stráví zbytek života, přestože byli oba tak mladí. Pak se však odstěhovala na druhý konec světa a ztratil ji. Nebo si
to alespoň myslel.

Uvědomil si i další věc. Onen tajemný obličej sochy se podobal právě jí. Světýlko jakoby zesílilo. Hudba a její obličej, jak si jej on pamatoval, se spojily v jedno.

Žena v parku se přiblížila, už byla od něj jen několik metrů.

Ztuhl. Je to možné? Nemůže to být pravda. To byla jen vzpomínka na dávnou lásku, která se mu před chvilkou najednou vytanula v mysli. Určitě se jedná o omyl.

Najednou si i žena uvědomila, že v parku není sama. Že svět kolem ní nezmizel. Že v tom lijáku je bez deštníku ještě někdo. Vzhlédla k němu a zastavil se jí dech.

„Petře? Jak…co…tu děláš? Jsi to opravdu ty?“

„Sáro! To není možné, panebože…“

Objali se.

A světýlko zmizelo. Dovedlo je, kam mělo, svůj úkol splnilo. Ti dva se po letech opět potkali. A už spolu zůstanou. V životě prostě některé věci být mají. Někdo to nazývá boží vůlí, někdo zase osudem, někdo to považuje za náhody. Ale světýlka se usmívají a pomrkávají na nás dál.