Drobeček

Hleděla do těch neskutečných očí a nedokázala uvěřit tomu, co ji potkalo. Ten malý raneček sebou trhl, drobná ručička ji jakoby pohladila po tváři. Cítila neuvěřitelný příval emocí. A nekonečného štěstí. Jak mohla kdy uvažovat, že by se tohoto malého, ale ne, špatně řečeno, toho obrovského zázraku, mohla kdy vzdát? Nevěřila těm, kteří říkali, že se jí v momentě změní celý život. Ukázalo se, že měla pravdu ona. Nezměnil se jí život, ale rovnou celý svět.

To drobounké stvoření krátce zívlo. Mělo za sebou první perné okamžiky a bylo evidentně nesmírně utahané. Snad z povinnosti chvíli pokřičelo, aby dalo vědět, že je naživu, a nikdo se zbytečně nebál, ale teď už toho mělo dost. Zavřelo oči a v náručí novopečené maminky spokojeně poprvé usnulo.

Jeho čerstvé ochránkyni mezitím beze slova klouzaly po tvářích slzy z očí. Byla vyčerpaná, porod byl pro ni příšerný. Nikdy si nedokázala ani vzdáleně představit takovou bolest. Ale když se poprvé podívala na ten malinkatý, ještě trochu zakrvácený obličejíček, rázem na to trauma pozapomněla.

Vedle té nekonečné lásky se ale pomalu a stejně nečekaně objevil i strach. Do té doby samozřejmě pár druhů strachu zažila. Jako malá se bála tmy a bouřky. V době školních let přibyly obavy z písemek a zkoušení, posléze i z průšvihu v práci. Pak tu byla její celoživotní fobie z pavouků či výšek. Občas se k tomu zamotal strach o někoho ve svém okolí.

Ale tohle bylo něco jiného. Nyní zjistila, že do té doby se vlastně nikdy pořádně nebála. Doteď ani vzdáleně netušila, co strach opravdu je. V momentě, kdy jí jejího drobečka vzali z náruče, měla chuť na ně zařvat, aby s ním zacházeli jemněji, opatrněji, aby zpomalili a dávali na něj pozor. Rutinní pohyb porodnického personálu ji vyváděl z míry.

Byl její, jen a jen její. Ani ten bastard, kvůli kterému si ho chtěla nechat původně vzít, na něj neměl žádný nárok. Samozřejmě znala jeho jméno více než dobře, přesto do příslušné kolonky zadala, že otec je neznámý. Když už jednou musela zažít ten odporný moment, kdy ho měla proti své vůli v sobě, brala tohle jako spravedlivou satisfakci. Věděla moc dobře, že uzlíčkův otec toužil po dítěti. Když ji však na vánočním večírku zdrogoval a následně zneužil, asi by ho nenapadlo, že zrovna z tohoto styku bude mít potomka. Dítě, které se mu nepodařilo zplodit za dvacet let manželství, najednou bylo tady. A on o něm nevěděl. Nikdy vědět nebude. Protože tohle štěstí bylo jen její.

I přes drogy věděla, co se děje. Vnímala všechno, jen se nedokázala bránit. Když skončil a otočil se k ní zády se slovy „jen se nedělej, zlato, oba víme, žes to taky chtěla,“ nenáviděla ho. Už nikdy ho nechtěla vidět. V práci dala druhý den výpověď. Nikomu neřekla, co se stalo, styděla se. Jaké pro ni bylo překvapení, když o pár týdnů později zjistila, že z tohoto zážitku, na který se snažila zapomenout, nosí nepříjemné následky. O potratu sice uvažovala, ale nakonec se přiklonila k tomu, že nechtěné dítě odnosí a předá ho k adopci.

To vše ale bylo minulostí. Teď jí bylo úplně jedno, jak tento drobeček vznikl. Oči, které v drobném obličeji viděla, byly její. Neviděla už to, za jakých hnusných podmínek byl počat, ale co z něj vzniklo. A to milovala víc než cokoli jiného. Žádná adopce. Tohoto drobečka si nechá, i když to bude znamenat, že se její život obrátí vzhůru nohama. Vlastně zase špatně, její život už to nebyl. Ona ho celý věnovala svému chlapečkovi.