In alio corpore

   Stál jsem před zrcadlem a jako každý den se snažil smířit s nevyhnutelným. Zíral jsem na sebe jako idiot a každičký centimetr těla sjížděl svým kritickým a skeptickým okem.
   Existují přece lidé s nejrůznějšími tělesnými deformitami, postiženími a také se s tím naučí žít. Tak proč já to nedokážu? Říkám si až příliš často. Na tomto světě je tolik neštěstí, já mám oproti mnohým jiným úžasný život - milující rodinu, střechu nad hlavou, na nedostatek jídla či tepla si také stěžovat nemůžu, dokonce i nějací ti kamarádi by se našli, ale... ale.

   Nemůžu. Projel mnou záchvěv odporu a raději jsem se rychle podíval jinam. No, tak zase další den. Další přetvářka, utrpení. Tak vzhůru do toho a hlavně s úsměvem na rtech.

   Hbytě jsem prsty popadl obinadlo a začal jej zkušenými pohyby obtáčet kolem svého hrudníku. Jako vždy jsem si dával pozor, aby bylo utaženo na maximum, zároveň však zbýval dostatek prostoru na dýchání. Ty otlačeniny sami o sobe stačily, nemusel se úplně dusit... A navíc jsem sebou už jednou málem švihnul. Nezbývalo mnoho a mé temné tajemství by bylo prozrazeno. To nesmím dopustit. Tedy ještě minimálně pár let ne.

**********

   „Nazdar, Honzo!“

   „Zítra!“ odpověděl jsem a máchnul rukou na rozloučenou. Alespoň někdo mne chápe a respektuje takového, jaký jsem. Nevím, co bych dělal bez přátel.

   Honza. Tak prosté, běžné a při tom krásné jméno. Proč jen se u nás nelze jmenovat jakkoli chceme? Proč musejí mít holky taková a kluci zase jen maková jména? Jak bizarní je skutečnost, že dá-li se člověk vykastrovat, najednou si může vybrat cokoli dle své vůle. Třeba se někdy dočkáme lepších zítřků...

   V tu chvíli ale nebyl čas fňukat, jelikož mě čekal velký úkol, „den D“, jak se říká.
   Plánoval jsem to dlouho a nyní konečně nastal správný čas. Sebral jsem veškerou svoji dostupnou odvahu, stejně tak našetřené kapesné, a vydal se směr nejbližší nákupní centrum.

**********

   Poslední schody. Čtyři. Tři. Dva. Jedna. Překročit práh. Zahnout doleva a... jsem tu!

   V obchodě bylo jako obvykle poměrně rušno. Lidé chodili sem a tam, vybírali, porovnávali, odhadovali velikosti a doufali, že tentokrát nepřesáhnou limit své kreditní karty. Někteří byli jistě duchem nepřítomní, úplně šíleli touhou vypadnout z tohoto místa a dostat se konečně domů. Já bych byl normálně mezi nimi, ovšem tentokrát ne, tentokrát jsem byl štěstím celý bez sebe a nadšeně procházel jednu řadu chlapeckého oddělení za druhou.
   Mé možnosti byly samozřejmě omezené, musel jsem krom vizuální stránky pozorně sledovat i cenovky, nicméně cítil jsem se báječně, svobodně. Nebylo nutné otáčet se a kontrolovat, zda mě někdo nevidí. Konečně jsem nemusel nikomu vysvětlovat, co tu dělám, proč si to tak prohlížím a kdy už si půjdu zkusit ty šaty. Ne. Všem jsem byl totálně a naprosto ukradený. Byl to nádherný pocit.

   Procházel jsem úzkými uličkami a s prsty roztaženými se jemně dotýkal okolostojících věšáků s chlapeckými mikinami. Byly skvělé, volné, pohodlné, barevně neutrální, s bezva nápisy, proč lidé nechápou, že se mi líbí více než lososové šatičky s nabíranými volánky? Anebo plisovaná sukně v nebeské modré po sestřenici. Vždyť i ta trička nemusejí být uplá a s výstřihem až kamsi!

   Mé nezmérné nadšení (v obchodech s oblečením normálně tak vzácné) se však neúprosně pralo se zbývajícím časem. Musím si něco vybrat, a to nejlépe okamžitě, aby byl čas ještě na zkoušení v kabince.
   Popadl jsem nejbližší volnou mikinu v příslušné velikosti, k tomu jedny sympatické šedé rifle a odběhl.

   V kabinkách bylo naštěstí celkem prázdno. Aspoň, že teď mi přeje štěstí. pomyslel jsem si a tiše v duchu za tuto laskavost osudu poděkoval.

   Opět jsem skenoval pohledem svůj zjev v zrcadle, nyní však novýma očima. Mé tvary již nebyly tolik nápadné, mikina mi udělala opticky širší ramena a sjednotila rozdíl mezi boky a hrudí. Stejně tak kalhoty dokázaly trochu zploštit záď. A v předu se objevila ta věčně chybějící boule, už jsem si představoval, jak do ní strčím srolovanou ponožku, jako ve filmech.
   Takhle jsem se sám sobě líbil o mnoho více. Snad trochu výraznější, ostřejší rysy v obličeji by to ještě vylepšily. Taky pár centimetrů do výšky by nebylo na škodu... Není to dokonalé, ale furt lepší než před tím.
   Kvapně avšak neochotně jsem se oblékl do starého a šel zaplatit.

   Někdy nás mohou naštvat nebo snad úplně zdeptat i naprosté prkotiny. Tohle je jedna z nich. Jedno jediné pouhé slovíčko z úst naprosto cizího člověka, kterému jsme ukradení a nálada jde do kopru.

   „Slečno,“ oslovila mě paní prodavačka mile „budete si přát i tašku?“

   V tu chvíli mnou projel ostrý šíp a zasekl se přímo doprostřed zad jako zákeřné a nemilosrdné bodnutí sršněm. Nepatrně jsem sebou cukl a spolkl zoufalství. Nezlobil jsem se na tu dobrou ženu, jak bych mohl? Vždyť dělá jen svoji práci, snaží se, aby uspokojila zákazníky. Dokonce se usmívá...

   „N-ne, děkuji.“ vychrlil jsem ze sebe. „Na shledanou.“

**********

   Na podobné situace jsem byl zvyklý, děly se denně. Už byly pryč doby, kdy mne správně určili jako chlapce a já se na oplátku radostně usmál. Je zvláštní, jak jsou malé děti nerozpoznatelné, pohlaví lze ve většině situací říci jen díky účesu a oblečení, o které se starají rodiče. Dnes už ani ty krátké vlasy nestačí, je třeba dbát na celkové zdržení těla, smělý pohled, jemně vystrčeno bradu. Také se při sedání snažit zabírat prostor, roztáhnout nohy, při chůzi se klidně jemně pohupovat, zkrátka působit uvolněně, snad až trochu uličnicky. Takové chování se i v dnešní době u dívek někdy bere jako nepřípustné. I cizí lidé jsou schopni se na vás zlostně dívat, aniž byste vlastně měli tušení proč. Snad je pohoršil lehce androgynní jedinec jinak dodržující veškerá pravidla slušného chování ve společnosti. Jako bychom se jakožto lidstvo vůbec neposunuli...

   Spěchal jsem na autobus a honem domů. Měl jsem plán. Buď to oblečení nenápadně zařadím do své skříně s tím, že bylo v té krabici po sestřenicích, anebo jednou za čas požádám o vyprání kámoše. Hlavně, aby ho rodiče neobjevili.

   Rychle jsem vše schoval, zamaskoval a byl sám se sebou nad míru spokojený. Vše proběhlo hladce. Ještě jsem se chystal uklidit zpět do tašky peněženku. Hmatal jsem v kapse, ale... nic. Stejně tak v bundě, jiné kapse, další kapse, dokonce ani v té tašce nebyla.

   „Sakra!“ ulevil jsem si. Musela zůstat v obchodě! Hold spěchat se nevyplácí.

   Tenkrát jsem si připadal jako na konci světa, co jen budu dělat? Vřeštělo mi v hlavě. To jsem ještě netušil, jak moc budu nakonec za tento omyl rád.

Potřebuju se tam vrátit, jenže už je tma, rodiče se budou ptát...

   Panikařil jsem a můj mozek začal na plné obrátky vymýšlet nějakou smysluplnou výmluvu. Zavolám Adamovi, jakože jsem mu zapomněl vrátit sešit na zítřejší test, jo... jo, on to potvrdí našim a nikdo se nic nedozví. Dobře.

**********

   Plán opět vyšel a já děkujíc všem bohům, které znám, upaloval do obchodu, abych se co nejdříve vrátil.

   Uf, ještě mají otevřeno!

   “Dobrý den„ začal jsem „já si tu dnes kupoval... tedy“ zadrhl se „nezůstala vám tu taková malá modrá peněženka? Mám v ní občanku, tak se můžu prokázat...“ než jsem to ze sebe vysoukal, paní prodavačka stejná jako před tím mě zarazila.

   „Ano, ano, je tady.“ s úsměvem mi ji podala „než jsem vás stihla upozornit, už se po vás zaprášilo.“

   „Děkuji, zachránila jste mě.“ chystal jsem se odejít.

   „Ještě počkejte, nechcete se podívat na naše zboží ve výprodeji? Tahle košile by se vám hodila ke kalhotům.“ přešla kvapně ke stojanu a zvedla pánskou kostkovanou flanelku.

   Připravoval jsem si zdvořilé odmítnutí na tak trochu vlezlý dotaz, jenže ten kus oděvu byl vážně hezký. Ale moment.

   „Jak víte, že by se mi mohla líbit pásnká košile?“

   Ruce jí v tu chvíli poklesly, odvrátila pohled a vědoucně se usmála. Z úst jí vyšlel jemný smích a pohlédla na mě dobrotivýma očima. Na tom by nebylo nic tolik divného, až na to, že onen smích byl asi o oktávu hlubší, než bych čekal. A pak mi docvaklo. Celou tu dobu jsem se na ni díval, ale až teprve teď jsem si všiml určitých rysů, které bych dříve naprosto opomněl.

   Je jako já...

**********

   Z paní prodavačky se nakonec vyklubal člověk s velkým pochopením pro mé trápení, protože si vlastně před lety prošla tím samým. Nyní je už několit let na hormonální substituční terapii a žije šťastný život spolu se svým přítelem.
   V průběhu času mi ještě několikrát pomohla nejen vybrat vhodné oblečení, ale také všechno postupně sdělit své rodině. V neposlední řadě mi také představila úžasnou komunitu lidí, kteří na tom byli úplně stejně. Dodnes jsme zůstali dobrými přáteli.

 

Konec.