Skeptik na diskotéce

Stojím v bizarním rumraji halloweenských masek. Lidé tančí, třou se o sebe. Co tady vůbec dělám? Šel jsem jako každý pátek do jiného klubu, než je tento: tam chodím už dvacet let, ale hráli tam tentokrát špatně, tak jsem se na zastávce tramvaje připojil ke třem ženám, které měly stejný názor: napadlo je, že to budeme táhnout dál v centru. Tyto ženy se pak ztratily v davu a já zůstal sám v neznámém prostředí. Kdo by tušil, že v tom prvním klubu je propadlo, které vede hlouběji a pokud si člověk nedá pozor, zahučí tam. Zkouším tancovat. Zkouším tancovat s někým, ale nikdo se mnou tancovat nechce. Dám si pivo u baru, ale co z toho?

Pak mě napadne: musím tady vůbec být? Čekám tu na něco? Hledám tu spřízněnou duši: co by tu vlastně dělala? Drží mě tu vůbec někdo kromě mé vlastní žízně po dobrodružství, která je pofiderní? Má to vůbec nějakou pointu, nedělám jen mechanicky věci, které jsem dělal dřív, když jsem si prostě přišel trsnout do klubu a odreagovat se, tehdy to dávalo nějaký smysl a teď už ne?

Opravdu mě tady nic nečeká a jen zbytky mého chtíče, který stejně není nijak slavný ani takový, že by bylo nutno jej okamžitě naplňovat, mě drží v téhle zóně.

Krčím rameny a jdu do šatny, vyzvednu si oblečení a jdu pryč. V centru má ještě otevřeno rychlé občerstvení do noci, tak se tam pořádně najím a tím udělám tečku za dobrodružstvím, které by vlastně bylo jinak úplně zbytečné.