Můj život, můj trest, mé vězení

Byl ztracený. Ležel na louce, obklopila ho tma. Cítil se tak slabý,

vyčerpaný a sám. Už nechtěl vstávat a pokračovat v cestě. Držel 

se cíle, ale ten mu zároveň připadal nesmyslný a zbytečný. Ležel 

a pozvolna usínal. Byla zima, třásl se, ale zároveň mu bylo dobře.

   Než se svalil na zem, vyzvracel všechnu vodu, co ten den vypil. 

Díky tomu se mu ulevilo a mohl chvíli spát. 

   Měl za sebou od rána pořádný kus cesty. Nejen fyzicky, ale i 

psychicky byl na dně. Bylo tomu jen pár hodin co se rozhodl vzít

si život a oběsit se. Kdyby se ten proklatý pásek nepřetrhl, už mohl 

mít klid. Stál na stoličce, před sebou nic, v hlavě jen výčitky. Udělal

krok do prázdna....... tlak kolem krku.....pomalu ztrácel vědomí. Vše 

bylo jako v mlze. Pak tlak povolil a on letěl. Zdálo se mu, že byl 

ve vzduchu snad celou věčnost. Pak dopadl na zem. Trvalo to, než

mu vše došlo. Nezemřel. Nepovedlo se mu to. 

   Od té chvíle byl jako ve snu. Bezmyšlenkovitě zabalil do batohu

pár věcí, položil klíče od bytu, který ten den měl opustit, na botník,

zabouchl dveře a šel. Nechal za sebou všechny své věci. Celý svůj 

život. A vydal se na cestu z Rokycan do Plzně. Ta turistická stezka, 

co vedla oklikou asi 35 km ho vždy lákala, tak kdy jindy vyrazit než dnes.

   Jenže byl poslední říjnový den, už byla zima a brzy přišla tma. A ta ho 

teď po probuzení na poli zcela obestoupila. Nevěděl, co vlastně dělá.

Dojde do Plzně a co potom? Co bude dělat? Netušil. Ale chtěl tam dojít.

   Naprostou tmou kráčel po polní cestě podél lesa a směřoval do kopce

k rozhledně Krkavec. V batohu našel malou baterku, co se přidělávala

na knížku, aby člověk mohl i v noci číst a tou hledal modré turistické

značky, které sledoval celý den. 

   Nechtěl propadnout zoufalství ani nechtěl brečet, přestože od obou 

stavů neměl moc daleko. Plahočil se temným lesem a vůbec mu 

nedocházelo, co dělá. Byl to jeden z jeho stavů, kdy vládu nad tělem

i mozkem přebírá někdo jiný. Většinou to chvíli trvá než si vzpomene,

co ve svém tranzu vůbec dělal. A stejný stav se ho zmocnil i nyní.

Bylo mu jedno, co s ním bude. Hlavně, když všechen ten tlak, strach

a děs zmizí a on se bude moci svobodně nadechnout.

   Z temného lesa se náhle ocitl u asfaltové silnice. A co teď? Kde je 

stezka? Kde je ta rozhledna? Přeběhl silnici a ocitl se na vykácené

mýtině. Stezka byla ztracena. Chvíli bloudil sem a tam. Má se naslepo

plahočit do kopce? Je tma, značky nikde ..... Vzdávám to.... Vrátil se 

k silnici, opřel se o strom a po zádech se svezl k zemi. Neměl telefon, 

neměl sílu jít dál, neměl vůli žít... Ať usnu, umrznu tady a najdu svůj 

klid.....

   Byla mu strašná zima. Oblečení měl promočené potem. Ležel a

pomalu usínal. Občas kolem projelo auto, ale on byl celý v černém,

kus od silnice, na zemi a ve tmě. Nikdo ho nemohl vidět. Strčil ruku

do kapsy a z posledních sil nahmatal a vytáhl malou baterku. Rozsvítil

ji, položil na zem vedle sebe, zavřel oči a pomalu přestal vnímat realitu.

 

 

 

   Z dálky uslyšel hlas, ale nerozuměl mu. Pootevřel oči a všiml si světel

kousek od sebe. Někdo na něj mluvil a chtěl ho přimět být vzhůru. Neumřel.

Není to konec. Někdo si ho totiž všiml, zastavil a právě volal sanitku. Byl

pořád jako ve snu, ale vše mu pomalu docházelo. Ráno se opravdu chtěl 

zabít, pak se celý den trmácel po stezce a teď tu leží promrzlý na kost.

   Už byly vidět majáky. Přijíždí sanitka. Po chvíli už je kolem něho živo.

Slyší otázky ze všech stran. Pak ho odvádějí do sanitky, lehá si na lůžko.

Mluví s doktory, ale nevnímá svůj vlastní hlas. Je připoután k lůžku, zabalen

do zlaté termodeky a napojen na přístroje. Sanitka se dává do pohybu a 

je jasné, kam jedou. Po sedmi letech prožívá jedno velké déjà vu. 

Schizofrenie ho přemohla a teď musí nést následky. Jede na psychiatrii.

 

 

A tam bude někdy příště příběh ( možná) pokračovat....