Drahý Můj

Drahý Můj
Marie se pomalu probouzela do nového dne. Do dne, který nesnášela ze všech dnů v roce nejvíc. Do Štědrého dne. Už šesté Vánoce je tento den pro Marii stejný. Znovu a znovu si promítá ten hnusný den před šesti lety. Probudila se tehdy vedle svého Drahého, jak něžně oslovovala manžele Drahoslava. Už to jí znepokojilo. Z minulosti si pamatovala jen jeden den, kdy se probudila a její skřivánčí manžel ležel vedle ní. Bylo to týden po svatbě, když chtěl dokázat její rodině, že je chlap jak se patří a ve snaze držet krok podcenil výdrž svého mladého abstinentského organismu. Od té doby téměř pětadvacet let vždy vstával před šestou, aby kolem deváté večer upadl do bezvědomí, jak nazýval svoji schopnost usnout dříve, než dolehl.

Ten osudný prosincový sváteční den nevstal. Pobolívala jej nejprve hlava, postupně se přidávaly potíže s mluvou, s pohybem, bolest hlavy silně narostla a když se snažil ztěžka usmát, půlka úst zůstala strnulá. Sled událostí, které pak nastaly, se Marii zdají zamlžené – balí tašku, hledá nabíječku na mobil, peněženku, kartičku pojištěnce, kartáček na zuby a přemýšlí, co asi tak může ještě použít pacient v nemocnici. Pak záchranka, mladá zdravotnice v červených kalhotách a bundě stejné barvy. Po dvou dlouhých hodinách telefonát na neurochirurgii a přiškrcený ženský hlas sdělující, že najde pana doktora. Následují doktorovy formálně odříkané věty, které zřejmě nepoužil prvně – váš manžel bohužel podlehl krvácení do mozku. Prasklé aneurysma bylo příliš velké, nebyla šance na jeho záchranu.

Od té doby uběhl dlouhý čas. Marie postupně přivykla domácí samotě. Přesto každý večer rozestlala obě polovičky manželské postele a ráno je klečíc na matraci opět obě ustlala. Pečlivě natřásla polštáře a posbírala ze země posmrkané papírové kapesníky, které tam během noci naházela. Zastaví se před zrcadlem a sepne dlouhé blond vlasy. U její postele se časem objevil pepřový sprej, paralyzér, na okno položila sirénu, tlačítko k jejímu spuštění pak leželo na dosah ruky na nočním stolku, dveře do ložnice zamykala klíčem. Přesto se nepřestávala bát a reagovala probuzením na každý zvuk vydávaný sto let starým zrekonstruovaným domem. A ještě jeden rituál opakovala – psala manželovi SMSku vždy na jeho svátek, narozeniny a právě v den jeho úmrtí – na Štědrý den.

Marie si začala v hlavě připravovat, co Drahému pošle právě dnes. Napíše mu, co se událo od poslední SMSky v srpnu, kdy slavil narozeniny. Jak se daří synovi, který už Vánoce slaví se svojí novomanželkou, jak zvládla sklidit jablka, přivézt dřevo do krbu, zazimovat zahradu a taky to, jak je jí stále smutno, jak se jí stýská a co by dala za to, kdyby mu toto vše mohla říct osobně. A že mají čerstvě povlečeno, tak až se k ní půjde přitulit, ať to z dílny určitě vezme přes koupelnu. Později nasadí brýle a pomalu začne vyťukávat písmeno po písmenu. Začne oslovením Drahý můj, občas musí přestat, slzy jí stékají na brýle a z brýlí pak tvoří mokrou stopu na noční košili. Když už je slz tolik, že přes brýle nevidí, otře je a pokračuje. Pomalu přidává slovo za slovem. Konečně je dopsáno. Znovu si psaní po sobě přečte, upraví formulace, které jí jako učitelce češtiny přijdou kostrbaté. Drahý můj změní na Drahý Můj. Nakonec vyhledá ze seznamu jméno Drahý a SMSku odešle. Opět si lehne a je rozhodnuta celý den prospat. Připadá jí to jako lepší varianta, než jej celý probrečet. Šest let je dlouhá doba a těsně před padesátkou už je člověk životem dostatečně obroušený, naučí se zvládat i srdeční bolesti, ale v kombinaci s Vánocemi a smutným výročím je to pořád těžké.

Tentokrát však následovalo nečekané pokračování. Prvně pípla doručenka. „Co?“ Podivila se Marie. Opět nasadí brýle a nevěřícně zírá na symbol doručené zprávy. A pak se stane něco ještě nečekanějšího. Přijde nová zpráva. Odesílatel je Drahý. „Nebuďte prosím smutná, je Štědrý den, třeba vás čeká vánoční zázrak“. Marie nevěřícně hledí na displej. Drahý píše? Okamžitě si uvědomí absurdnost této myšlenky. Nemůže jí psát, před šesti lety touto dobou odbíjely jeho životní hodiny poslední minuty. Hned nato přijde další zpráva „Omlouvám se, zjevně jsem od operátora dostal recyklované číslo, které měl dřív Váš Drahý. Je mi Vás líto, taky trávím Vánoce sám, umím si představit, co prožíváte“.

Ten den se už Marie zpět do postele nezachumlala. Během jediného dne napsala víc zpráv, než za posledních šest let dohromady. Na Boží hod doplnil SMSky i telefonát. A na Štěpána procházka zahradami Břevnovského kláštera s prohlídkou výstavy Betlémů. Pak ještě svařák v klášterní restauraci. Co zbývá? Snad jen drobný dovětek – tyto Vánoce byly poslední, kdy spatřila světlo světa SMSka začínající - Drahý Můj.